Perlička ze života

Potkala jsem zajímavou paní. Poznaly jsme se díky muži, s nímž jsem měla obchodní pohovor. Doprovázela ho a velmi dojemně se o něj starala...
Když jsme všechno projednali, pečlivě mu naplánovala cestu, nebyl z Prahy a hledal správný směr, aby najel na tu správnou silnici. Sledovala každý centimetr jízdy jeho vozidla a dojemně mu mávala. Až mi bylo líto, že už od ní odjíždí.
Abyste rozuměli situaci: on je ženatý, ona sama. Prožívala jsem to s ní a pomyslela si, jak je život nespravedlivý, že si spolu třeba rozumí, ale osud jim připravil každému jinou cestu. Zdálo se mi, že by chtěla, aby zůstal...
A pak zmizel z dohledu a my se vydaly hromadnou dopravou dál. Cestou jsme si povídaly, na to, že jsme se viděly poprvé a mezi námi byl věkový rozdíl, jsme si hned úžasně porozuměly. Během několika stanic pravda vyšla najevo.
„Snad vyjel dobře.“
„Určitě jo, vždyť jste ho navigovala.“
„Nevím, jestli jsem neměla jet radši s ním ...“
„Byl na správné silnici, to nemůže minout.“
„Člověk nikdy neví, já mám radši jistotu, že vyjel dobře, aby se náhodou nevrátil zpátky.“ Spiklenecky na mě mrkla a mimoděk rukou udělala pohyb, jako by rukou odháněla něco nepříjemného. Došlo mi, že její společník měl nejspíš už poslední čisté ponožky a vzala jsem si do života další poučení...

Zaujalo vás

Prohledat tento blog

Archiv blogu