Hora citu v igelitu

Doba se mění, nad igelitkami se pomalu smráká, protože neprospívají životnímu prostředí, jenže my jsme k nim v době mého mládí měli silný citový vztah. A já bych ráda přispěla svojí trochou do mlýna o tom, jak se daly prostřednictvím igelitky city projevit.
Sháněly jsme je se sestrou kde se dalo. Červené, modré, hlavně s anglickými nápisy. Čím barevnější, tím lepší, protože nápadnější. Bylo skoro lhostejné, jaký nápis tam byl, hlavně, že tam byl. A když nebyl v angličtině, vzaly jsme zavděk i tím českým, protože největší možná potupa byla vyjít s normální taškou bez igelitky. Nápisy a obrázky se daly zakamuflovat, na to jsem ostatně měla naučený grif, igelitka se stočila napůl, přeložila a pak se rukou objala a držela zespodu.
Moje učivo bylo velmi pečlivě přebrané, přesně tak, aby se vešlo do igelitky. Pohroma byla hodina matematiky, na kterou bylo potřeba pravítko. Taška musela vydržet na déle, než na měsíc, většinou ale nebyla stálobarevná a ošoupala se.
Největší potěšení bylo, když byla moje babička pozvána od bratra do Austrálie a pak se vrátila s horou igelitek. Po rozbalení dárků byly pečlivě zabaleny a uloženy v úkrytu. Sestra měla, samozřejmě, stejné exempláře. Mezi všemi byla i jedna s modrým podkladem a nápisem JUST. Moje srdce zpívalo jásavou melodii, protože jedna má platonická láska na střední (správný blíženec nemá nic jenom jedno, tedy ani platonickou lásku) se jmenovala Just.
Nikdy nezapomenu, s jakým významem jsem se před ním se svou igelitkou nosila a pořádně mu ji předvedla. Neušlo mu to. Když se první igelitka ošoupala a protrhla, i přestože jsem ji velmi šetřila, musela jsem za sestrou s prosíkem a vyměnila tu její, stále uloženou, za dvě jiné igelitky. Naštěstí se dala ukecat.
Michal, jak se tenkrát jmenoval, pravidelně chodil každou přestávku na nesmluvené místo, kde jsem vždycky čekala. Okolí už nás bralo jako samozřejmost a možná si mysleli, bůhví, co se na té chodbě neděje. A my stáli mlčky, dívali se na hemžící schodiště, nikdy jsme si o lásce nic neřekli. Jediný, kdo to tenkrát věděl bezpečně, byla ta modrá igelitka s bílým nápisem.

Prohledat tento blog

Archiv blogu