Zobrazují se příspěvky se štítkemPro děvčata. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPro děvčata. Zobrazit všechny příspěvky

Nerozum a cit

 

„Proč?“ ptala se sama sebe už poněkolikáté. „Proč pořád útočí? Proč mi nedá jednou provždy pokoj?“

Jednou se jí zjevil zčista jasna jako sen a od té doby bojovala vnitřní boj, se kterým si nevěděla rady. Jejich vztah se vyvíjel jen pomalu a došel do určitého stadia, kdy po něm začala nutkavě toužit. Vídali se sice jenom občas, oba se nechtěli svých setkání vzdát, ale od chvíle, kdy zjistil, že je vdaná, jako by zkameněl a zůstal přísně v mezích kamarádství. Toužila po něm. Jediné, co je fyzicky spojovalo, byly horké polibky, kterým nedokázal odolat. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že přijde něco víc, zarazil se a řekl: „Ne, to nemůžeme. Rozveď se a vezmi si mě.“ Pokaždé se zarazila a nevěděla, co s tím dál. Je těžké tělu poručit, je těžké uspat probuzený cit. Začala tedy zvažovat svá pro a proti s nadějí, že po zvážení se odváží k nějakému rozhodnutí.

Manželství jí připadalo dlouhé. Ačkoli byla spokojená, byly chvíle, kdy by nejraději opustila dosavadní život a začala žít nový. Nesplněné touhy z mládí, nenaplněná očekávání. Na druhou stranu zážitky, o kterých se ani neodvážila snít a zabezpečení, které jí dovolovalo realizovat svoje představy a plány. Až na ty, které neplánovala a nebyly součástí její fantazie. Původní představy zahrnovaly jenom šťastné rodinné okamžiky, neobsahovaly všední chvíle samoty, kdy čeká se studenou večeří a opravuje domácí úkoly svých ratolestí. Na tísnivý pocit, který jí obtěžoval ve všední den i o víkendu, si celá léta nezvykla. Ani na usínání s rozsvícenou lampičkou a prázdnou postelí vedle sebe. Jediné, co ji uspokojovalo, byl pohled na šťastné spící obličeje dětí.

Zvažovat pro a proti není nikdy jednoduché, daleko těžší je se rozhodnout. Nejde jen poměřovat výhody a nevýhody vztahu, plusy a mínusy dvou rivalů, ve hře je spousta dalších okolností, dalších možností řešení. Anebo je to naopak neřešitelné, ať se rozhodneme jakkoli. Na obou miskách zbude jen spousta trápení, tak proč se zbytečně trápit rozhodováním?

„Proč? Proč zrovna já?“ pomyslela si a přivřela víčka. Večer pokročil a k rozhodnutí stejně nedospěla, jako tisíckrát předtím a kolikrát potom. Tak radikální řez vyžaduje hodně odvahy a hodně slz a ona nechtěla být ubrečená. Děti klidně oddychovaly, kocour se uvelebil nedaleko v křesle a pomalu se přikrádal blažený spánek. Aspoň na chvíli přicházelo sladké vysvobození.

 

Babí léto


Obraz, který se odrážel v zrcadle, nebyl laskavý. Na skráních šediny, na čele a kolem očí vrásky, povadlá ústa a úplně cizí výraz ve tváři.

Vypadám příšerně, pomyslela si a přemýšlela, co s tím udělá. Poslední období nebylo přívětivé, neměla moc času dívat se na sebe do zrcadla a hýčkat svojí tvář tak jako dřív. Skončilo bezstarostné období a začala nová etapa života, o které zatím váhala, kam jí zařadit. Věděla, že to jednou přijde, ale kdo by na to pomyslel? Žijeme den za dnem a řešíme jen aktuální problémy. Proč si přidělávat vrásky něčím, co nás čeká bůhví kdy? Jenomže bůhví kdy už dávno zaklepalo na dveře.

„Odcházím,“ řekl jí jednou ráno a pak si vzal zavazadlo. Ani se nezeptala proč. Nechtěla se tím zabývat, stejně už měli dávno všechno vyřešené. O tom, že má někde jinou, ani nepřemýšlela. Věděla to jistě. Choval se podivně a dobří přátelé se postarali o to, aby nežila v nevědomosti. Přátelé s nimi nežili, nemohli tušit, že city ochladly a že jeho avantýry trpěla už dlouho na to, aby se tím trápila.

„Bohužel musíme snížit stavy, už s vámi nepočítáme!“ Toho se obávala víc. Jediná jistota, kterou kdy měla, byla ona sama. Na muže dávno nespoléhala a postavila se na vlastní nohy. Tak jedna starost navíc, jenomže koho by zajímaly osobní problémy? Nezbývá, než se smířit s tím, co je.

„Mami, stěhuji se na Moravu.“ Opora, s kterou počítala, nevydržela. No, ale co? Máme přece sociální sítě a dovolenou. Čas od času si zavoláme a uvidíme se.

Na jednu trochu dost. Pár radikálních změn s psychikou zacvičilo a ta se odrazila ve tváři. Zbývá jen vyřešit maličkosti, hledání zaměstnání, úřad práce, domluvit se s partnerem o majetku a pak si užívat nabytou svobodu. Poradí si s ní? Těšit se nebo se obávat?

Jak ráda by hned znala odpověď. Jak jednoduché bylo vykročit do neznáma ve dvaceti! Bez trápení a přemýšlení, co bude, bez obav z nepříjemností. S vysněnou oporou, vydobytou láskou, jen s holým zadkem vstříc budoucnosti. Kolik té budoucnosti teď ještě bude? A kolik opory a lásek? Těch letních lásek bylo dost, jen o lásce babího léta neměla konkrétní představu. Její babí léto však teprve začínalo.

Jsou fakt z Marsu?

 Poučena do života dr. Plzákem nechtěla jsem usnout na vavřínech a tak společenské vědy studuji i dál a pak si mnoho teorie ověřuji v praxi. Třeba tu, jestli spadli muži vážně z Marsu.

Pořád nejsem schopna nabýt stoprocentní jistoty, jestli z Marsu, ale dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že jsou určitě úplně z jiné planety. Poctivě sleduji výzkum planet a leccos mi napovídá, že s tím Marsem to nebude náhoda. Zdá se, že se tam žít nedá a pokud tam vážně přebývali muži, než se k nám nacpali na zem, ani se tomu nedivím. Určitě to zpustošili tak, že už tam teď ani tráva neroste...

Usuzuji z toho, jak se projevil můj drahý poté, co si vymodlil na stará kolena svůj pokojík. Přestože ho jeho rodiče vychovali k pořádku, po půl roce se do jeho pokojíku, který uvolnila dcera, nedalo projít dveřmi. Ze začátku to tak nevypadalo, ochotně mi propůjčil kus místa na výtvarné činnosti se slovy: „Vždycky jsem toužil po takovém binci, kde jsou všude štětce s barvama.“ Touhu jsem mu splnila. Ale malovat se tam už nedá. Nejenže je v pokojíku nedychatelno, zbytek stolu zakrývají různé roztodivné neidentifikovatelné předměty, které neumím ani pojmenovat, ale nejraději bych je vyhodila do koše. S výtvarnou činností jsem asi nadobro skončila!

Pak mi vrtá hlavou ještě jeden problém, který nedokážu vyřešit. Proč jsou, jindy tak komunikativní a zdá se, že i příjemní muži, najednou hluší, když si sednou s kamarády na pivo? Nezvedají mobil, nekomunikují, najednou nás ani neznají a vůbec, chovají se jako z jiné planety (už je to tu zase). Jeden příklad za všechny: Kdysi se vrátili můj manžel se švagrem z rybářské výpravy. Přivezli tři úhoře. Hodili je do kyblíku v koupelně a rázem odešli oslavit svůj úlovek do zahradní restaurace naproti našemu domu. Co čert nechtěl? Úhoři vyplavali z kýble ven a rejdili si po koupelně sem a tam. Byli to pořádní kousci a my ženy jsme se bály se jich dotknout, nehledě na to, že jsme nestačily. A tak nezbylo než volat na rybáře, aby přišli zjednat pořádek. Mávaly jsme na ně, křičely přes celou ulici, nic. Přece nepůjdeme dělat scény do hospody, že? Uznejte, to by bylo pod úroveň! A tak jsme si musely, ostatně jako vždycky, poradit samy. Inu, to jsme my. Holky z masa a kostí. Ze Země.


Pár ingrediencí pro spokojený vztah

 

Babička nás vychovala tak, že muž je hlavou rodiny a přes to nejede vlak. Děda vždycky dostal na stůl jako první, akce se plánovaly s ohledem na to, co si přeje on, měl doma poslední slovo a chovali jsme se k němu s úctou. Na druhou stranu jsem vnímala, že děda oplácí stejnou mincí a rozhodně tohoto svého postavení nezneužíval. Práce byly rovnoměrně rozděleny, a to ne na ženské a mužské, každý prostě dělal, co bylo třeba a v případě potřeby za sebe mohli zaskočit.

U nás v rodině vládl matriarchát, mužský prvek zastával jen benjamínek rodiny a ten měl ještě slabý hlásek na všechny ženské, které musel zvládnout. A tak jsme se sestrou šly do budoucích vztahů spíš po vzoru babičky a dědečka. Líbilo se nám, jak spolu vycházeli a byli si vzájemně oporou.

Osud tomu chtěl, že jsme si obě vybraly jedináčky, kteří nebyli moc zvyklí se přizpůsobovat, ani si nechat moc poroučet. Takže pro některé naše počáteční přešlapy neměli pochopení a brzy nám dali najevo, kdo má doma hlavní slovo. Ale každá hlava má svůj krk, to samozřejmě také pochopili s tím, jak život šel a postavil nás do různých zapeklitých situací.

Na začátku vztahu každý trochu tápe, pochybuje a možná si s něčím ani neví rady. Také jsem se trochu bála, než se hrany obrousily, tak to chvíli trvalo. Ale s přibývajícím věkem ubývá energie, tak se některé neobroušené hrany už tak vehementně neřeší.

Možná v dnešní době není moc moderní stavět muže na pomyslný piedestal, ale i tak platí některé zásady, pro oba stejně. Musí se navzájem tolerovat, tedy přijímat jeden druhého se všemi vadami. Pokud něco vadí, je lepší hledat dál. Každý má svou chybičku, je lepší si ji přiznat. Tolerance musí být oboustranná, bez ní to fakt nejde.

Hodně důležité je komunikovat. Tichá domácnost není dlouhodobé řešení, přece chceme prožívat věci spolu a vzájemně si je sdělovat? To bez komunikace nejde. Třetí zásada je intimní, poradila mi ji kdysi sousedka a myslela to dobře, i když názor může být individuální. Zásadně netrestat partnera odpíráním sexu. Ono je to logické. Když spolu dva nemluví, pak není důvod spolu spát, ale zvyšuje to nebezpečí hledat potěšení jinde.

Možná se vám osvědčily ještě jiné zásady, možná máte jiné rady pro spokojený vztah, občas neškodí si zásady připomenout.

Nenech si lámat srdce

Většina žen touží po lásce a po partnerském vztahu, ale každý se moc nepovede. Při hledání je důležité vybírat, aby nám nezbylo jen zlomené srdce.

Na jaké typy mužů je dobré dát si pozor?

Pesimista

Každý má občas špatný den a vidí budoucnost spíš černě, ale většinou to brzy přejde. Když to trvá déle a pořád musíš poslouchat, jak je svět či život špatný, jak se nic nedaří, kde jsou jaké komplikace a cokoli, co se má udělat, je přítěž, která naruší zaběhlý stereotyp, tak je něco špatně. Jasně, nic není procházka růžovou zahradou, ale s takovým rebelantem přichází jenom špatné dny.

Škrt a kontrolor

O penězích by měli asi rozhodovat oba, ale chod domácnosti už v dnešní době není jen doménou hospodyněk. Pokud je účet společný a oba o něm mají přehled, je sice dobře, když se něco naspoří, ale když muž kontroluje výdaj každé koruny a při každém výdaji za „užitečnou zbytečnost“, například kabelku, udělá scénu, to je hodně ponižující drama.

Žárlivec

Žárlí? Kontroluje mobil nebo e-mail? Sleduje, s kým se zdržuješ a jestli jsi byla opravdu s kamarádkou? Chce mít přehled o každé minutě tvého času? Zkus si to s ním vyříkat a když neuzná potřebu svobody a důvěry, netrap se tím.

Opakovaně rozvedený muž

Někdo má smůlu na partnery, nemusí to vyjít, ale v tomhle případě „opakování matka moudrosti“ neplatí. Taky se říká „einmal ist keinmal“, takže jedna chybka ano, ale každá další už o něčem svědčí. Ani vztahy, které vypadají idylicky, nemusí být funkční, možná jde o předstírání. Na tom, jaký vztah je, má každý svůj podíl a lidi se obvykle moc nemění, takže když to třikrát nevyšlo, počtvrté nebude moc velká šance.

Alkoholik

Alkohol nic nevyřeší, ale muži si s ním rádi dodávají odvahu. Pokud konzumují množství, po kterém mají jen veselou náladu, tak budiž. Bohužel je spousta mužů, kterým po alkoholu narostou křídla a přestanou se kontrolovat. Často bývá následkem scéna, vulgární chování, agresivita a jiné jevy, které jsou se společným soužitím s partnerkou a dětmi neslučitelné, takže dříve nebo později vztah skončí.

Krasavec

Názor na krásu je individuální a krása je rozhodně pomíjející, takže záleží na optice, s jakou ji posuzujeme. Všichni jednou zestárneme a ani krása není to, co rozhoduje o štěstí. Člověka to láká, ale mohou se objevit skryté vady na kráse.

Nevěrní

Co do nich? Bohužel se k tomu obvykle hned nepřiznají, předstírají, že jsou někdo jiný, a tak pravda o tom, že jsou nevěrní s tebou, může vyjít najevo až později. Obvykle je to dost pozdě, aby se dalo jen tak mávnout rukou. Jenomže nebudeme si lhát do kapsy, nezmění se. Tečka.

Hulváti

A pak jsou tady ještě hulváti, co neberou v potaz okolí a milují jen sebe, arogantní, namyšlení, nesnesitelní. Těmi asi nemá smysl se zabývat, ale určitě je dobré si takového chování všímat, umí to totiž maskovat a projeví ho později.

A co je úplně nejhorší? Potkat hezkého nevěrníka, který se občas napije, obere tě o peníze, pak zjistíš, že je ženatý a ten hulvát se zachová jako zbabělec. No, prostě se zachová jako dítě.

Já si muže představuji tak, že je s ním zábava, nedívá se na svět jenom černě, ale když ho někdy černě vidím já, pochopí to. Když nemá na kytku, tak si aspoň nechá silácké řeči o tom, jak je úžasný, ale hlavně ve vztahu kope za stejný tým a případné spory si vyřešíme v kabince.

Čas : 2 (3, 4)

 

„Nechci se vázat. Vím, že nevydržím jenom s jednou a nechci ji učinit nešťastnou.“

To říkával strýček a žil spokojeně staromládeneckým životem. Ženy mu životem procházely, on se s nimi bavil, možná i miloval a zdálo se, že si žije bezstarostně, jen samá legrace a kamarádi. Mohl si plnit sny a užívat svobody, sportovat a trávit volný čas, jak se mu zachtělo.

Když vzpomínám, skoro nic pro něj nebylo problém a ani si s ničím moc starostí nedělal. Udržoval kontakty a dlouhodobé vztahy nebudoval. Ačkoli bydlel blízko a scházeli jsme se pravidelně, vlastně jsme o jeho skutečném životě moc nevěděli. Jako každý chlap mlžil a nechal si své tajemství.

Do jisté míry lze jeho ohled na ženy ocenit. Jenomže opravdu je to tak jednoduché? Opravdu lze lovit, ulovit, pak jít dál a nezranit? Možná to opravdu jde. Pokud je touha jít dál a zkoušet pořád něco nového oboustranná, může to vycházet. Ale pokaždé to nevyjde tak naplano. Pokud se ulovená zaláskuje, může to skončit i jinak.

Snad to může vycházet při zachování pravidla  „jednou a dost“, ale to má velká rizika. A tak je pravděpodobné, že se ulovená „chytne“ … a … hrozí malér. I strýček si to zažil, ale už to odnesl čas. Jeho zásada, že nechce činit jednu nešťastnou, asi vzala stejně za své, protože ženská se trápí, i když to chlap nechce.

Každý ale nemá zásady. Je spousta těch, co žádné zásady nedodržují. Jen loví. A klidně činí neštěstí. Pak svůj čas dělí dvěmi, třemi …..

To už je ale štvanice.

Na slovíčko, manželky


Jeden příběh, co se vám nebude líbit.

Kdysi, ještě před léty, k nám chodil do bistra jeden moc pohledný muž. Byl ženatý, měl malého syna a každá z nás na něm mohla nechat oči. Chodíval pravidelně, pracoval kousek opodál, vlastně se pohyboval převážně na ulici a k nám se chodil občerstvit. Byl velmi přátelský. Časté setkávání s ním svádělo nás všechny k navázání důvěrného rozhovoru. Zůstalo však pouze u slov. Probírali jsme všechno, zažili spoustu legrace, k důvěrnému rozhovoru však, pokud se pamatuji, s žádnou z nás nedošlo. Věděli jsme, že má hezkou paní, dokonce úspěšnou. Při bližším dotázání však trochu tajemnou. Cosi jako paní Colombová. 

Občas se stávalo, že s ním přicházela žena, která připomínala spíš žebračku než krasavici. Žena s postavou, co v magazínech nebývá, s vlasy, co neviděly léta holiče, neměla ani zajímavou tvář. Však ve dvojici s ním si jí snad každý všiml. Byl to až zarážející rozdíl. Jednou mi to nedalo a zkusila jsem letmo zaútočit. Chtělo se mi zjistit, co je paní zač. Na první pohled bylo vidět, že sestra to nebyla a když, tak o hodně starší. Výraz jeho tváře však dával tušit, že tam bude něco víc. Na můj dotaz řekl: „Je mi s ní strašně hezky.“ A víc jsem se už neptala...  

Za krátký čas jsme se pak přestali potkávat. Až po létech mi při vzpomínce kdosi řekl, že se rozvedl. Později jsem ho zahlédla jednou na procházce. Vlastně jsem zahlédla oba z té zvláštní dvojice. Šli spolu, ona jen poslouchala a on jí cosi vyprávěl. Nevnímali okolí a vypadali opravdu šťastně.

Štěstí na chlapy

Někdo je pořád v pohodě a někdo jako by na chlapy neměl štěstí. Jenomže úsudek zvenčí může být úplně něco jiného, než opravdový život. Všechno je relativní. A také záleží na úhlu pohledu.
Vždycky jsem je obdivovala. Nádherná ženská, která nemusela nic „prodávat“, byla od přírody krásná a sympatická, vypadala atraktivně a jiné ženské jí krásu a štěstí záviděly, i když možná neměly co. Život neměla nejlehčí.
Rozvedená s dítětem, ale neseděla v koutku a zkoušela štěstí v lásce dál. Chvíli se dařilo, chvíli se nedařilo, někdy to trvá, než se najde ten pravý chlap do nepohody, ale pak se jeden objevil. Takový ten prvoplánově živočišný chlap, urostlý, strniště, veselé jiskřičky v očích, měl dobrodružnou povahu a tak ji nejspíš nalákal na nějaké dobrodružství, až to skončilo happyendem. Nebyla to sice svatba, tolik odvahy neměla, ale začali spolu bydlet.
Od té doby užívali život spolu, byla to krásná dvojice. Ženské pukaly závistí, ona se smála, on úsměvem koketoval, vypadali spokojeně, šťastně a to, že nejsou manželé, už nikdo neřešil, ačkoli v té době se to přirozeně čekalo. Už to, že byl o pár let mladší, byla menší kaňka jinak čisté stránky jejich života. Znáte to – předsudky! Hm, sbalila si mladšího, bůhví, jestli jim to vydrží …
Škarohlídi a nepřejícníci dostávali (tedy asi spíš dostávaly) jeden políček za druhým, protože to, že jim to klape, z nich přímo vyzařovalo. Až jednou …
Potkala jsem ji trochu posmutnělou, ale ne zas moc. Věděla jsem, že se rozešli, asi se v ní něco zlomilo a už to přebolelo. Zeptala jsem se přímo, i když možná trochu netaktně: „Proč jste se vlastně rozešli? Byl to takovej krásnej chlap …“
Zahleděla se někam vedle mě, asi přemýšlela, co odpovědět holce, která ještě lásku nepoznala ani zdálky, jen o životě začínala sotva něco tušit. A pak řekla větu, o které přemýšlím dodnes: „Víš, zestárnul mi.“
Nechápala jsem, jak je možné, aby ženské zestárnul mladší muž. Tohle mi došlo až časem. Myslela duši. Ta totiž s krásným tělem nemusí mít nic společného, ale to mi tenkrát vůbec nedošlo. Někdy zůstane mladá i v těle staříka, jindy zestárne a klame mladým hezkým tělem.

O mužích a potvorách

Nevím, jestli to tak bylo, je a bude, ale určitě to je a docela dlouho. Důkazem je třeba dílko „Kristián“ kde nebyla manželovi žena dobrá, dokud nenarazil na skutečnou potvoru.

Občas vedeme rozhovory s kámoškama na téma „Muži milují potvory a hodný holky sedí v koutě a čekají na ideál“. Přitom manželé těch potvor většinou říkají, že si přejí mít doma hodnou holku, ale stejně se za žádnou cenu nemají ke změně. Když se pootočím a zamyslím nad tím, jaké muže mají rády ženy, tak mi tak vychází, že jsme na tom podobně. A pak si občas stěžujeme, že to s nimi není zrovna lehké. Jenomže opravdu chceme, aby to bylo lehčí? 
Mám spoustu kamarádek, které jsou opravdu výrazné osobnosti. Mají jasný názor na věci, co chtějí uskutečnit a rozhodně nejsou ve vleku svých manželů. Taky mají vedle sebe výrazné muže, kteří obývají kromě společného i svůj svět a nepatří mezi lenochy. Většině to i klape, občas trochu zaskřípe, ale po údržbě se zase jede dál ve vyjetých kolejích. Zpravidla to chce nějaký výstřelek. Nemyslím tím žádné navádění k nekalostem typu nevěry, vůbec ne. Ale neškodí zařadit do zažitého stereotypu něco nového. Jedna moje kamarádka to umí tak roztočit, že si jí pak manžel odváží raději domů včas. Je s ní ohromná zábava. Ale pak se asi potvora vzbudí a tak jí radši veze rychle spát. A když později zase procitne, schovává oči za rukama a bojí se vstát, aby se nedozvěděla, co zase vyvedla. Rodina je jí vším. Jenže děti dospívají a nakonec zbyde manžel. Určitě jí miluje. Ale někdy to tak nevypadá. Ukazovat jemu pořád jenom lásku taky nejde. Musí tam být rovnováha. Aby nekoukal po potvorách.  
Pro manžele, co se jim občas zdá, že mají doma víc potvoru než hodnou holku, taková malá rada. Když se vám zdá, že to přehání, zkuste malou fintu. Řekněte s úsměvem: „Já vím, ty jsi taková moje potvora, ale já tě mám stejně rád.“ Někdy jsou protivné jen proto, že to dlouho neslyšely. A kdyby to náhodou nezabralo, pak máte doma fakt potvoru. 

Slaměná vdova


Přece nebudu sama, pomyslela si a zavřela manželův sbalený kufr. Odjížděl právě na dalekou cestu na druhou stranu polokoule na obchodní misi. Jeho delší nepřítomnost v ní vzbuzovala neklid a zároveň touhu využít ten ušetřený čas k naplnění odvážné touhy.
Měla milence. Vídali se jenom příležitostně, byly to ukradené chvilky. A najednou se nabídlo pár dlouhých dní, které by mohli strávit ve vášnivém objetí. Proč to nezkusit?
Slovo dalo slovo a protože prostoru se nabízelo dost, objednali si zájezd. Pár dní u moře a nějaký ten výlet do neznáma se hodí, tělo si odpočine a hlava přijde na jiné myšlenky. Vzpomínky na hezké chvilky zůstanou ukryté na chvíle, kdy si v zimě bude potřebovat doplnit energii. Těšila se.
Na pobytovém zájezdu si v hotelu zapůjčili automobil a rozhodli se projet blízké okolí. Jeli jen tak, jak je napadlo, bezstarostně kroužili po ostrově, když se jí najednou zdálo, že se ztratili. Znejistěla. „Kroužíme pořád po stejném okruhu, zabloudili jsme.“
„Jenom klid, nikam nespěcháme.“
„A co budeme dělat? Nevzali jsme si mapu a tady se nedá koupit.“
„Nešil, cestu zpátky najdeme.“
„Ale nemáme mapu, jak je to možné, že nemáme mapu? To by můj Lojza nikdy nedopustil! Jak můžeš vyjet bez mapy?“
Najednou si vzpomínala na dovolené s manželem, který by nikdy nedopustil, aby se ztratili na neznámém místě. Věděla, že je její jistotou a pochopila, proč má právě takového muže a ne muže, jako je její milenec. Asi bych se s ním zbláznila, pomyslela si, zavřela oči a v duchu se začala těšit domů, až se jí manžel vrátí a spustí kotvu v jejich klidném přístavu.

Jak přežít období krize

Tak se zas nachýlil čas, někdy jsme jako aprílové počasí, v naší rodině blíženců jeden vstával „popldeli“, jak by řekla máma a tak máme doma zase tichou domácnost. Proto mi přišlo vhod zopakovat si pár rad, jak zachovat krásný idylický vztah až do smrti. Škoda, že to občas nečte manžel!  
1. Mluvit
Prý se spolu má mluvit pořád a o všem. Prý nestačí jenom holé věty, jednoslovné odpovědi. Prý mu mám vyprávět, jak se nemohu ráno rozhodnout, co si vzít na sebe a co jsem všechno snědla, co dělala v práci, a tak dále, ale už se vidím, jak lžu, protože na sebe hodím cokoli a on si přitom zoufale ťuká na čelo, má o svých jedněch kalhotách jasno každý den. Pak na zmínku o jídle jen řekne: „Já od rána nejedl!“
2. Experimentujte v sexu
Prý máme experimentovat v sexu, vyzkoušet techniky z 50 odstínů šedi. Ano, ale to bychom hlavně museli do toho kina a v tom je kámen úrazu, není čas. A pak - jiné rady zase říkají, že zažité stereotypy není radno měnit, že je to pak podezřelé. Tak kde je pravda? Experiment může i vybouchnout.
Možná bych mohla, jak radí článek, zkusit sex po telefonu. Jeho obvyklou hlášku „jsem obsazen“, bych odpálila jadrnou čuňačinkou. Telefon má nahlas, slyší to všichni. Možná by se mu zvedla dýška. Tohle by mohlo zabrat! To by se mu líbilo.
3. Řešit problémy
V každém vztahu se občas objevují třenice a neshody. Je potřeba je řešit. Hned! Prý se to musí probrat v klidu a nenechat zastarat. Radila to psycholožka Pomatená.
To je mi zase rada. Řešit problémy musí oba, na to je nejlepší si sednout a chvíli u problému pobejt, což je v rodině blíženců nemyslitelné. Tam se komunikuje za pochodu, pořád, nahlas, o ničem. Vytáčí nás nepodstatné, podstatné neřešíme.
4. Být spolu
Prý se má využít každý vhodný okamžik a třeba si povídat přes dveře u záchodu. Tak tohle musela psát pomatená, právě tyhle chvíle si nejradši užívám fakt sama. A nebaví mě ani odpovídat s kartáčkem v puse za zvuku puštěného kohoutku. Kdo tohle někdy praktikoval, musí přece vědět, že takhle komunikace nefunguje. Autorka rad je asi single.
5. Vyhýbat se nebezpečným faktorům
Ano, vnější vlivy mohou vztahy nahlodávat, a proto je dobré si připouštět věci k tělu tak akorát. Bohužel to platí i pro děti, tchyni, kamarády, kamarádky a hlavně pracovní problémy. Prkotiny jako prázdná lednice, nevyprané prádlo, a tak, se po delší době  už neřeší. A když se krize táhne, mohou být nebezpečné faktory dobré k tomu, aby zafungovaly jako pouto. Děti, tchyně, kamarádi i problémy se mohou někdy hodit.
Můj tajný recept?
Někdy je nejlepší nechat věci žít svým životem. Krize prostě byly, jsou a budou. A pak ještě kniha nebo tablet, sluchátka, vana nebo WC. Hlavně člověk nesmí nudit sám sebe, protože před sebou neutečeš.


Poznání

Zdá se, že léto znamená hlavně letní lásky. To spojení se nabízí. Léto a láska jdou dobře dohromady. 
Láska je spojována s mládím, ale takové zjednodušení by byla hrubá chyba, protože dobrodružství s letní láskou se dá zažít úplně v každém věku. Láska má mnoho podob a nabízí různé situace. Je to taková bonboniéra, záleží na tom, jaký bonbón si vybereme. Někdy se můžeme do maléru dostat docela rychle, ale můžeme si za to nejspíš sami.
Žila, byla jedna Renata a byla úplně normální manželka a matka, která se tak trochu občas utrhla ze řetězu, aby si život zpestřila. S rodinou bydlela ve zlaté kleci, kde byla pořád zavřená a musela ji udržovat v pořádku. Mláďata jí zobala z ruky, stejně jako ona jim, o všechny se starala jako ta pravá kvočna, průšvihy rodiny řešila s přehledem a ukryla je pod křídly, o každou radost se spravedlivě rozdělila s přáteli a tak ji měli všichni rádi.
Zvenku by se zdálo, že byla převelice šťastná, jenomže zdání trochu klamalo. Byla šťastná, opak nebyl pravdou, ale jak by se to dalo vyjádřit přesněji? Prostě toužila ještě po trošce svého osobního štěstíčka, o které by se nemusela dělit s rodinou, chtěla mít svá malá tajemství a připadat si atraktivní. Za tím účelem se občas otáčela po mužích, a protože na svůj věk vůbec nevypadala, využila vlastní atraktivity a flirtovala hlavně s mladšími. Líbili se jí svalovci s vypracovaným tělem a tak si jednoho našla pro zábavu ve fitness centru, kam občas chodila. Vídali se od té doby dvakrát měsíčně k oboustranné spokojenosti.
Vztahy Renatě báječně fungovaly na všech stranách, proplouvala každým dnem a časem začala zase pociťovat nudu, přestože měla spoustu štěstí, o které se mohla podělit, i spoustu štěstí, o které se dělit nemohla, ale všechno jí to bylo málo, protože to zevšednělo a postrádala vzrušení.
Renatin manžel Zbyněk byl úspěšný podnikatel ve stavebnictví, jako manažer trávil v práci spoustu času a pak musel na společenské akce, zkrátka měl hlavu plnou práce a o Renatě moc nepřemýšlel. Dopřával jí pohodlí, spoustu volného času, nijak ji neomezoval, prostředků jí dával dost, takže byl spokojený, že je usměvavá, že ji může zabezpečit i koupit různé dárečky. Žádné stížnosti z její strany neposlouchal, byl šťastný, že je šťastná a staral se o sebe. Jednou přišel domů z práce s informací, že v červnu pojede na delší služební cestu a oznámil to jako fakt.
Renata fakt přijala, jenomže ji napadla taková myšlenka, že by mohla tuto situaci využít a vyrazit si se svalovcem z fitka na dovolenou. Manžel bude na druhé straně zeměkoule, to se musí využít. Peněz měla dost, s milencem se domluvila, objednala si z nabídky „na poslední chvíli“ zájezd k moři a čekala na svůj vysněný den D. Těšila se, jaká nová dobrodružství s ním zažije a se svým plánem se svěřila kamarádce.
„Víš to jenom ty. Kdyby to prasklo, bude malér, jenomže mám být pořád sama doma a čekat zbytečně? Čas letí, chci si užít života. Budu ti psát pravidelně SMS.“
Kamarádka přislíbila zalévání květin a vybírání schránky, aby bylo všechno v pořádku, byla pojistkou pro případ, že by plán z nějakého důvodu mohl zkrachovat. Jediné, co bylo třeba vyřešit, byl návrat z letiště, protože manžel měl přijet domů o den dřív. Renata mu tedy alibisticky svěřila svůj záměr odjet na dovolenou a tak se jí logicky nabídl, že ji potom domů přiveze. Cítila to jako malou komplikaci a doufala, že se to vyřeší. Svalovec Ruda o manželovi věděl, o vážný vztah nestál, tak to musí pochopit.
Když odjela, od druhého dne začaly kamarádce Lídě chodit pravidelně SMS.
24.6. UZ BYDLIME. VSECHNO SUPER.
25.6. JE TADY KRASNE, VŮBEC SE NETESIM DOMU.
26.6. NIKDY JSEM NEVERILA TOMU, JAK MOC ZBYNKA MILUJU. JESTE JSEM NA NEJ NIKDY NEMYSLELA VIC NEZ TED. ZACINA SE MI PO NEM STYSKAT.
27.6. JESTE PET DNI, ASI ZESILIM.
28.6. CO JSEM SI TO, KRAVA, VYMYSLELA? DNESKA JSME JELI NA VYLET A ON ANI NEVZAL MAPU! ZBYNEK BY NIKDY NEJEL NIKAM BEZ MAPY. BLOUDILI JSME A ON SE TOMU SMAL, JEZDILI JSME AUTEM SEM A TAM, BYLO TO K ZESILENI.
29.6. NIKDY NEUDELAM NIC ZA ZBYNKOVYMI ZADY. TOHLE JE TREST!
30.6. BOZE ODPUST, JA CHCI ZPATKY SVÉHO MANZELA!
1.7. NASTESTI UZ ZÍTRA BUDU DOMA S NIM, NIKDY JSEM NEBYLA TAK STASTNA, JAKO TED!
Po dobrodružné dovolené, kde Renata neřešila prozrazení in flagranti, ale úplně jiné problémy, které jí daly nový pohled na život, se vrátila. Jakmile letadlo přistálo, oddechla si a v odbavovací hale se nápadně rychle odpojila od svého milence. Spěšně odfoukla vlnku zpocených vlasů a zvědavě nakukovala, kde asi tak stojí její manžel. Překvapivě se znenadání vynořil těsně vedle a vzal jí zavazadla.
„Tohle byl nejdelší týden mého života,“ svěřila se hned po uvítacím polibku.
„A jak ses vlastně měla?“
„Budu ti to doma vyprávět, už nikdy nepojedu nikam bez tebe, víš, jak se mi tam hrozně stýskalo?“
Nadechla se a začala vyprávět jeden zážitek za druhým. Zbyněk ji pořádně neposlouchal, byl zamyšlen do svých problémů, nesnažil se ji ani přerušit a ona ochotně povídala a povídala, protože se jí zdálo, že napjatě poslouchá. Pochopila, že je to její poklad, který každá nemá a že trpělivé poslouchání není u mužů standardem. Jsou i tací, kteří ženu přerušují a nedbají jejích starostlivých rad. To ovšem nebyl Zbyňkův případ. Líčila mu jednotlivě každý den poměrně dopodrobna, jenom si dávala bedlivý pozor, vynechala několik nedůležitých detailů a mírně pozměnila obsazení rolí svého scénáře.
Po této letní epizodě došla Renata poznání, že každá liška svůj ohon chválí, když husa za moře zaletí, přiletíc přec husou zůstává a každého jednou štěstí navštíví, jen každý neví, co jeho štěstím je. Prostě happy end…

Záměna

Léto právě završilo první třetinu, když se paní Fialková vrátila z dovolené, kterou trávila odděleně od svého manžela. 
Každoroční rituál si pochvalovala, protože si úžasně odpočinula, koupala se ve vlnkách a věnovala se jen sobě, ale nakonec se zase těšila zpátky do stereotypu. Nádherně dozlatova opálená vystoupila z taxíku, našla klíče a vešla do bytu, který byl v té době prázdný. Nakukovala do všech místností, ale oproti očekávání překvapivě nikde nikdo. Pomyslela si, že je to dobře, protože trpěla malým pocitem viny, neboť se seznámila na pláži s místním plavčíkem a prožila s ním malý letní flirt. Měla sama před sebou výčitky svědomí a zatím si pořádně nerozmyslela, jestli se k tomu všemu přizná nebo ne.
V lednici ji čekal talíř s občerstvením na přivítanou, což se jí po dlouhé cestě hodilo. Měla chuť na něco domácího, Italové jsou samá pizza a špageta, toužila po obyčejném českém párku, protože chuť levné uzeniny, na jakou byla zvyklá, nikde na cestách nesehnala. Italové nabízeli samé kvalitní suché salámy, které měly sice výbornou chuť, ale těch kalorií a joulů, stejně jako pršut, kterým byla přejedená. Párek nebo kuřecí separát je něco, co máme jenom my. A to si právě chtěla dopřát spolu s odporně kyselou plnotučnou hořčicí, kterou snad ředí vodou i supermarkety. Čtrnáct dnů v cizině udělá s člověkem svoje. Z odloučení a smutku, možná i z nadbytku dobrého, se v něm probudí zvířecí pudy a zapomene na dobré vychování.
Když konečně ukojila svoje nejnižší chutě a smířila se s tím, že jí legíny budou obepínat trochu víc, jelikož na dovolené zhubla, rozhodla se vybalit. Otevřela kufry, vybrala špinavé prádlo a odešla s ním do koupelny, aby jej hodila do pračky. Pak se obrátila čelem vzad a za ní bylo přes celou stěnu zrcadlo. Se svou postavou byla spokojená, ale v tom přítmí se zdálo, jako by na opáleném obličeji bylo o několik vrásek více, kolem úst měla podivné praskliny, prostě se na ní podepsaly tropické teploty a tak se rozhodla udělat tomu přítrž.
„Ještě, že mám ty vzorečky super krému,“ vzpomněla si na to, jak s kamarádkou navštívila veletrh kosmetiky a přinesla si z něj haldu propagačních materiálů a vzorků. Některé se ještě válely v předsíni na komodě, kam je vyrovnala a nechala je tam. Pár vzorečků na vyzkoušení již využila a jeden ji velmi zaujal, protože sliboval lifting obličeje bez operace. Byl to takový gel, který se nanesl na obličej, nechal se dvacet minut působit a obličej vypadal, jako by ho někdo pokropil živou vodou. „Kdepak tě, zázraku, mám.“
Paní Fialková se vrhla na komodu a v prospektech hledala a hledala, až jí vypadl malý povědomý sáček. Roztrhla ho a obsah namazala na vysušený obličej. Sice ji zmátlo, že je oranžový namísto zeleného, jak byl minule, ale tím se netrápila a rozhodla se dát si na dvacet minut šlofíčka. Lehla na kanape v obývacím pokoji a pustila si relaxační hudbu.
Jak si tak polehávala, myslela na poslední zážitky u moře, na krásné hnědé oči svého Ronalda a hlavou se jí promítaly možné scénáře, co by se tak mohlo stát, kdyby se nechtěně rozpovídala. Na jednu stranu se bála případné manželovy reakce, na druhou se nechtěla rozloučit s rozjásanou náladou a tak si ještě naposledy četla SMS a jednu za druhou pomalu mazala. Asi tři si poslala do svého e-mailu a utěšovala se, že si s Ronaldem budou psát. Věděla, že to stejně bude zbytečné a že s podzimem přijde na jiné myšlenky, ale teď to bylo čerstvé, žhavé, nádherné, dodávalo jí to mladistvou energii, proto se dychtivě vrhla na kosmetiku a čekala na výsledek působení zázračného gelu. Zvláštní na tom bylo, že oproti poslednímu zážitku měla pocit, jako by ji obličej spíš svíral, pleť maličko pálila, a když uplynulo dvacet minut, vypadala spíš svraštělá než osvěžená. Zbytky smyla malou houbou a namazala se denním krémem. Za chvíli jí to nedalo a raději se podívala na obsah přípravku.
Něco tady nesedělo. Pytlíček byl označen úplně jiným názvem, než hlásal leták. Když porovnala obrázek balení, všimla si, že je to něco úplně jiného. Jenomže co? Obal výrobku vůbec neodpovídal žádnému reklamnímu letáku, vzala tedy svůj tablet a vyťukala název do vyhledávače.
„… oral jelly přípravek s účinky viagry …“ četla jako omráčená. Veškerá energie i vzpomínky na Ronalda ji najednou opustily a v hlavě si rovnala svoje nové zjištění.
„Takže tohle byl ten stesk a těšení se na mě – když má chlap milenku, tak je viditelně pozorný a milý, proto ta umytá vana, vyluxovaná ložnice …“ najednou si všimla všech pozitivních věcí, které jí na manželovi vůbec nenapadly a za jiných okolností by si jich ani nevšimla. „Takže ten bídák si tady užívá s nějakou děvkou a mně kecá do telefonu, jak se mu hrozně stýská, abych brzo přijela, zatím se jenom ujišťoval, kdy bude opravdu odjezd, aby vyklidil pole včas?“
Krve by se v ní nedořezalo. Najednou si připadala jako malá holčička, které ukradli na pískovišti bábovičky. Zůstala bezradná a namísto myšlenek o Ronaldovi řešila, jak se postavit k malému pytlíčku s oranžovým gelem, který si omylem naplácala na obličej, zatímco by jej nejradši nikdy na komodě ani nenašla. Nevěděla, jestli má přiznat, že to ví nebo dělat jako by se nic takového nikdy nestalo anebo zda má zahájit rozsáhlé pátrání v mobilu svého manžela, v jeho nočním stolku a třeba v celém bytě, jestli nenajde stopu po nezvané návštěvě.
Léto. Pro někoho nejhezčí období plné dobrodružných zážitků, romantická dovolená v náručí milované osoby, pro jiného spousta práce, jelikož je zrovna sezóna a s ní souvisí odříkání si odpočinku v parných dnech, jiný si zase užívá u rybníka lačných pohledů na mladé obnažené dívky, další točí jahodovou zmrzlinu a těší se u toho na zimu, pro všechny je to období, na které se můžeme těšit, ať už je důvod jakýkoli.
Je to i doba odloučení, kdy si rodiny oddychnou od dětí poslaných na všelijaké tábory, kdy si vyjedeme na dovolenou sami jenom tak, protože partner nemá zrovna čas a pak se na sebe zase těšíme. Většinou to tak je a tam, kde ne, zbyde útěcha, že na konci léta přijde zase podzim a s ním obyčejné všední dny.

Tiché posezení


Seděli v přítmí tiché kavárny zahleděni jeden do druhého. Okolí příliš nevnímali a stejně tak okolí nevnímalo je. Obyčejný pár.  
Ona, žena středních let, stejně jako on. Oblečeni oba do džín ničím nevybočovali z  běžného standardu. I chování bylo ryze standardní, na pohled vypadali jako manželé, co dostali hlad, či cizinci. Rozhovor byl nevzrušený, ničím nepůsobil zajímavě, odehrával se spíš na úrovni duší. Zformulován do slov by působil asi podivně, protože rozkrytím významu čehokoli, co by řekli nahlas, by se klubko pěkně zapletlo.
Nebyli to manželé, co dostali hlad, ani cizinci. Hovory o dětech je vyváděly z míry, neměli spolu zas tak moc společného, jen ty tiché chvíle. Podle toho, jak jim vyšla chuť, příležitost, okolnosti, jak se podařilo si tu chvilku ukradnout.
Být aspoň chvilku spolu, jenom spolu, kdekoli, aspoň malou chvíli někde stranou, kde si vychutnají jeden druhého a pak půjdou zase zpátky domů, i když jim to slovo znělo zrovna cize. Jako by byl jejich domov cizina, jako by tam nějak osaměli a pak hledali to tiché posezení jako oázu.

„Musím už jít,“ zašeptal jí, když se předtím podíval na hodinky.
„Já vím, zase nám to uteklo, zas máme na dlouho vyčerpáno.“
Pokýval a mávnul na servírku, aby připravila účet, potom hledal v kapse bankovky.
„Řekni mi, proč všechno hezké trvá tak strašně krátce?“

Prohledat tento blog

Archiv blogu