Zobrazují se příspěvky se štítkemVztahy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVztahy. Zobrazit všechny příspěvky

Čas : 2 (3, 4)

 

„Nechci se vázat. Vím, že nevydržím jenom s jednou a nechci ji učinit nešťastnou.“

To říkával strýček a žil spokojeně staromládeneckým životem. Ženy mu životem procházely, on se s nimi bavil, možná i miloval a zdálo se, že si žije bezstarostně, jen samá legrace a kamarádi. Mohl si plnit sny a užívat svobody, sportovat a trávit volný čas, jak se mu zachtělo.

Když vzpomínám, skoro nic pro něj nebylo problém a ani si s ničím moc starostí nedělal. Udržoval kontakty a dlouhodobé vztahy nebudoval. Ačkoli bydlel blízko a scházeli jsme se pravidelně, vlastně jsme o jeho skutečném životě moc nevěděli. Jako každý chlap mlžil a nechal si své tajemství.

Do jisté míry lze jeho ohled na ženy ocenit. Jenomže opravdu je to tak jednoduché? Opravdu lze lovit, ulovit, pak jít dál a nezranit? Možná to opravdu jde. Pokud je touha jít dál a zkoušet pořád něco nového oboustranná, může to vycházet. Ale pokaždé to nevyjde tak naplano. Pokud se ulovená zaláskuje, může to skončit i jinak.

Snad to může vycházet při zachování pravidla  „jednou a dost“, ale to má velká rizika. A tak je pravděpodobné, že se ulovená „chytne“ … a … hrozí malér. I strýček si to zažil, ale už to odnesl čas. Jeho zásada, že nechce činit jednu nešťastnou, asi vzala stejně za své, protože ženská se trápí, i když to chlap nechce.

Každý ale nemá zásady. Je spousta těch, co žádné zásady nedodržují. Jen loví. A klidně činí neštěstí. Pak svůj čas dělí dvěmi, třemi …..

To už je ale štvanice.

Hora citu v igelitu

Doba se mění, nad igelitkami se pomalu smráká, protože neprospívají životnímu prostředí, jenže my jsme k nim v době mého mládí měli silný citový vztah. A já bych ráda přispěla svojí trochou do mlýna o tom, jak se daly prostřednictvím igelitky city projevit.
Sháněly jsme je se sestrou kde se dalo. Červené, modré, hlavně s anglickými nápisy. Čím barevnější, tím lepší, protože nápadnější. Bylo skoro lhostejné, jaký nápis tam byl, hlavně, že tam byl. A když nebyl v angličtině, vzaly jsme zavděk i tím českým, protože největší možná potupa byla vyjít s normální taškou bez igelitky. Nápisy a obrázky se daly zakamuflovat, na to jsem ostatně měla naučený grif, igelitka se stočila napůl, přeložila a pak se rukou objala a držela zespodu.
Moje učivo bylo velmi pečlivě přebrané, přesně tak, aby se vešlo do igelitky. Pohroma byla hodina matematiky, na kterou bylo potřeba pravítko. Taška musela vydržet na déle, než na měsíc, většinou ale nebyla stálobarevná a ošoupala se.
Největší potěšení bylo, když byla moje babička pozvána od bratra do Austrálie a pak se vrátila s horou igelitek. Po rozbalení dárků byly pečlivě zabaleny a uloženy v úkrytu. Sestra měla, samozřejmě, stejné exempláře. Mezi všemi byla i jedna s modrým podkladem a nápisem JUST. Moje srdce zpívalo jásavou melodii, protože jedna má platonická láska na střední (správný blíženec nemá nic jenom jedno, tedy ani platonickou lásku) se jmenovala Just.
Nikdy nezapomenu, s jakým významem jsem se před ním se svou igelitkou nosila a pořádně mu ji předvedla. Neušlo mu to. Když se první igelitka ošoupala a protrhla, i přestože jsem ji velmi šetřila, musela jsem za sestrou s prosíkem a vyměnila tu její, stále uloženou, za dvě jiné igelitky. Naštěstí se dala ukecat.
Michal, jak se tenkrát jmenoval, pravidelně chodil každou přestávku na nesmluvené místo, kde jsem vždycky čekala. Okolí už nás bralo jako samozřejmost a možná si mysleli, bůhví, co se na té chodbě neděje. A my stáli mlčky, dívali se na hemžící schodiště, nikdy jsme si o lásce nic neřekli. Jediný, kdo to tenkrát věděl bezpečně, byla ta modrá igelitka s bílým nápisem.

Důkaz lásky

Není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka.
Kdo ví, kolik je na světě lásky? Jestli je jen jedna nebo mnoho, jestli jsou lásky menší či větší, jestli se dávkuje po kapkách či v tabletách? Asi v tom jasno není, protože téma lásky se řeší ve filmech,
v knihách, v manželské poradně, v hospodách, kancelářích, na ulici. Prostě všude, kde je to možné.
Má mě rád hodně nebo málo? Kolik je málo a kolik je dost? A jak to vlastně poznám, jestli má rád jenom mě či je v srdci ukryt ještě někdo jiný? Sladké řeči nezaberou, hlídat nemá cenu, únava zabíjí vášeň a přichází červíček pochybností. Má mě vůbec ještě rád?
Kdysi jsem mívala stejné dilema. Ale problém svérázně vyřešila moje babička. Jednou, pozvána na návštěvu k nám, si všimla rozbité lampy, která ještě sloužila, ale bylo vidět, že není úplně v pořádku. „Co to máte s lampou?“ zeptala se. Na mou odpověď, že nic, že jí po mně jen jednou manžel ze vzteku hodil, odpověděla: „Je vidět, že se máte rádi. Kdybyste se nehádali, nebylo by to v pořádku.“
Léta uběhla, lampa už je vyměněná. Hádky skončily, hormony se zklidnily a své udělal i čas, který nám nadělil zkušenosti a snad i trochu rozumu. Čert ví, možná že si to jen maluju, ale dilema dávno neřeším.
Láska se nedá změřit, ani naordinovat. Nedá se přivázat, jen pustit k vodě. Na lásku uvěříme až s velkým odstupem, když se podaří všechny zkoušky překonat. Pak o ní přestaneme pochybovat. Důkazem pravé lásky je láska, měřená v duchu tohoto anglického přísloví: „Miluj mne málo, miluj mne dlouho“.

Je to láska!

Ve stavu manželském se nacházím už dlouho. Zažili jsme spolu dobré i zlé a jedna oddělená dovolená nás nemůže vůbec rozházet …

Týden jsem slaměná vdova. Manžel odjel na ty svoje ryby na sever a mně zbylo postarat se o domov. Hlavně odmrazit mrazák a venčit pravidelně psa. Taky ho krmit, samozřejmě.
Mé původní plány, jak to využít, se zhatily, vnouček onemocněl, sama jsem byla nakřáplá, nikdo ani nezavolal a manžel poslal jedinou povinnou SMS o tom, jak dorazil. Ke mně se připlížil pocit opuštěného psa, co sedí v kleci a přemýšlí o tom, jestli ho ještě vůbec někdo chce. A bude hůř, říkám si.
Uplynul týden, přišla další SMS: UŽ BALÍME, NA RYBY UŽ NEJEDEME, FOUKÁ SILNÝ VÍTR. PŘIJEDU V NOCI NA ČTVRTEK.
Hurá, žije, odmykám dveře a volám svého psa, aby šel ven. Nechtělo se mu. Po vstupu do kuchyně vidím proč. Vyhrabaný koš, roztrhaný papír, pes sedí v obýváku a čeká, co bude dál. Celý se třásl. Smířlivě ho zavolám a jdeme ven.
Z ciziny jsou SMS úsporné řešení, přemýšlím, letos se mu ani nestýskalo, stroze jenom napsal co a jak, ale sama jsem se taky nepředvedla, snad bych měla aspoň napsat odpověď: TAK SUPER, DOMA JE DOCELA PUSTO. PEJSEK DNES ŘÁDIL, JE VYHRABANÝ KOŠ.
Odesílám a ještě ani nestihnu zkontrolovat odeslání, když se na displeji objeví volání: MANŽEL!
„Ahoj,“ (asi se mu po mně stýská, myslím si, aby taky ne, v takové dálce a tak sám). Radostně zvedám a zdravím.
„Co je Falkovi?“ (Falko je náš pes).
„Nic.“ (Co zas má?)
„Jí?“ 
„Jasně.“
„Normálně jí a je v pohodě?“ (Nepřehání to?)
„Jasně, koupila jsem konzervičky a mlaská.“
„Takže ho krmíš?“ (Teď mě urazil!)
„Samozřejmě.“
„Tak proč hrabe koš? To má asi hlad!“
Odtud ten severní vítr fouká! Jemu je úplně jedno, jestli netrpím já, zajímá ho jenom pes? Takže mně napíše jenom dvě pitomý SMS, ale kvůli psovi platí drahý rooming? Počkej, až se vrátíš!

Nejlepší důvod se vzít

Už mi to někdy zní jako klišé, ale dnes to vypadá, jako by manželství bylo přežitek. Když se bavím s mladšími ročníky, zaznamenávám, že někteří hledají důvod, proč se vůbec brát. Není divu, morálka má jiné hranice a jinak se posuzuje i rodina.

Je jiná doba, jiné možnosti, společnost dává přednost jiným prioritám a s tím se musí zákonitě přehodit žebříček priorit jedinců. Když někdy mluvíme s holkami na téma svatba, jako by byla řeč o něčem hodně odporném. Já nevím, možná už nepůsobí tak romanticky obrázek nevěsty v bílém. Z pragmatického hlediska musím ale přiznat, že je nejhezčí až s velkým odstupem, v zaprášeném albu. Zařizování a předsvatební přípravy jsou sice jednou (dvakrát, třikrát) za život, je to ale spousta starostí.
Za našich mladých let bylo skoro nemyslitelné soužití tzv. „na psí knížku“. Maminka i manželova maminka jsou z té generace, která nejvíc řešila „co by tomu řekli lidi“ a tak jsme měli s manželem předem jasno. „Buď se vezmete, anebo máte smůlu.“ To, co řekly maminky, bylo svaté, a když kladly naší lásce překážky, vzali jsme se. Co na tom, že po létech jsme se oba shodli, že naší prioritou tenkrát bylo zmizet z maminčina vlivu, spolu jsme měli více svobody. Byl to paradox nebo to bylo štěstí. Hrany se sice chvíli obrušovaly, ale pod vlivem mudrců, kteří říkali, že když vydržíš prvních pět let, tak vydržíš všechno, jsme těch pět let s odřenýma ušima doklepali a pak se leccos poddalo. S odstupem si myslím, že jsou vážně nejhorší.
Od těch dob už uplynula spousta vody. Kdybych si to mohla udělat po svém, zvolila bych jiný model, nějaký čas na zkoušku a pak na jistotu. Lehkost, s jakou dnes přijímáme skutečnost, že čím dál víc lidí žije na té hromádce bez pomyslných závazků, které jim ale stejně neodpadnou, jakmile přijdou děti, je narušena rizikem, co se společným majetkem v případě rozchodu. Sama jsem radila při spoustě situací, kdy si mladí vymysleli společné bydlení, ale právně nebyli partneři a tak jeden investoval na riziko, že o všechno přijde. No a, věřte nebo ne, stává se to!
Ono se hezky říká: mají se rádi, jsou šťastni a vezou se na romantické vlně, svatba je jen papír. Kdyby šlo jenom o lásku, ta leccos vydrží, pokud se do ní nemíchají remcalové! Když si milenci rozumí i jako lidé, kamarádi, mají pro sebe pochopení, tak si mohou leccos říci a pak leccos vyříkat. Nesmí se nechat ovlivňovat úsudky nezúčastněných. Někdy je láska křehotinka, ale hlavně tam, kde není něco v pořádku. Takové, když se rozpadne, není třeba litovat. Kdo o lásce pochybuje, ať do žádného svazku nevstupuje, ale jakmile se rozhodnete s láskou společně investovat, pak nastane dobrý důvod se vzít.   

Obyčejný příběh

Byla čerstvě rozvedená, doma dvě malé děti do mateřské školky. Cítila se podvedená a nemilovaná, v duši plno hořkosti, v mladém těle spoustu temperamentu, kolik ho může mít ženská mezi dvacítkou a třicítkou.  

Pět let, co žila Helena ve vztahu s manželem, uběhlo jako voda, za tu dobu poznala chvíle hezké i podivné. První léta se starala o děti a pak jako by v seřízených hodinách něco zahrkalo, začaly hlodat pochybnosti, snad měla všeho trochu přes hlavu, když se potvrdilo podezření, že není jeho jediná, podala žádost o rozvod. Rozvedli se a šli si každý svou cestou. Společné děti soud svěřil do péče matky, ale naštěstí byly po ruce i obě babičky, tak se budoucí věci po dohodě domluvily a život šel dál.
Jednou potkala JEHO. Živil se jako řidič autobusu MHD. Často jezdila do práce právě jeho linkou a tak se spolu dali do řeči. Když jim přestalo stačit mluvení, dali si rande a později spolu začali i žít. Svěřili se navzájem i s minulostí, zdálo se, že oba mají věci vyřešené a vzájemně to překonají, tak to na psí knížku zkusili. Po nějaké době přišel do původní rodiny nový „strýček Olda“. Všichni si na sebe zvykali, i když to zpočátku někdo těžce nesl, ale život postupně zapadal do vyježděných kolejí. Na jinak rovné trati se kabina strojvůdce sem tam zadrhla, jenomže později se o slovo přihlásil čáp a mladou lásku obdaroval potomkem, pozornost byla upřena na novou situaci.
Antikoncepce selhala,“ říkávala, ale byla ráda, že to dítě má.
Když se rozpadá manželství, následky nese mnoho zúčastněných. Jsou to jednak manželé, ale ti se zpravidla musí nějak dohodnout a je to jejich vůle, tak by měli udělat za vztahem pomyslnou tečku. V té době ještě nebývaly rozvody tak zažité a Helena si možná všechno s bývalým nevyříkala, jenomže se s tím museli všichni nějak vyrovnat. Rozchod pocítí i děti. Musí si zvyknout na novou situaci, nemohou být s mámou nebo tátou kdykoli by chtěly, i když máma s tátou leccos slibují. Táta i máma trochu lžou. Nakonec skoro všechno bývá jinak. Když mají děti jinak dobré zázemí, situaci zvládnou a vezmou tak, jak je.
Dalšími postiženými rozchody jsou babičky a dědečkové. Nejinak tomu bylo i tady. Nakonec by si asi stejně všechno postupně sedlo, kdyby to bylo, jak má být. Ale kde je všechno bez problémů? Ukažte aspoň jednu rodinu. Olda byl sice dost veselá kopa, oba se pak spolu ani trochu nenudili, naopak si uměli dny užít a našli mnoho společných zájmů. Do celkového obrazu krásně zapadaly všechny děti, které si jeho zábavu rády užívaly, dělal pro ně první poslední, ale pil. Stačilo mu jít na procházku s kočárkem a vrátil se s podivně skleněnýma očima.
Někdo má opičku docela příjemnou, někdo se směje, vypráví vtipy, baví celou společnost, někdo se pořádně napije a usne nebo má takové okýnko, že si druhý den nic nepamatuje, Olda pil celý den a ani to na něm nebylo moc poznat. V té době ještě byl mírný obsah alkoholu v krvi tolerován i za volantem a zřejmě se to ani tak moc nekontrolovalo, protože si dával od rána pivo na každé konečné společně s kolegy, po celou dobu šichty. Po ní ještě zaběhl do oblíbené hospůdky, tam dorovnal vyschlou hladinku a pak přišel domů k večeři.
Ty jsi zase pil!“ Vycvičená paní domu alergická na alkohol poznala každou kapičku.
Nepil, pppřžisaham...“
Když měl z pekla štěstí, usnul nad talířem polévky. To bylo ještě snesitelné, i když poněkud neestetické. Obličej namočený v kulajdě nevypadá moc přitažlivě, vousy od guláše jakbysmet. Když neměl pořádně dopito, bylo to horší, někdy se mu zatočila hlava, někdy zapálila lýtka, většinou ale dostal zuřivou a žárlivou a to pak nešel pro urážky daleko. Hlavně říkal věci, které by se říkat neměly. Často pod vlivem alkoholu řešil hlavně minulost, minulé vztahy a potencionální milence, které pak hledal v okolí domu i v bytě. Přitom pokaždé vzbudil celou rodinu. Aby toho nebylo málo, zakázal bývalé tchyni chodit si pro vnoučata a nařídil předávat je prostřednictvím třetí osoby. Vypitou hlavu nikdo nezkrotí a tak bylo asi všem jasné, že tohle dobrotu sekat nebude.
Heleno, postav se ke dveřím a nehýbej se!“ Vydal jeden ze svých bláznivých příkazů. Helena poslechla a s nemluvnětem na ruce čekala, co bude. Vzal nůž a předvedl jí, jak ji těsně mine vedle hlavy jako v cirkusové manéži. Naštěstí to proběhlo bez následků, Helena zvyklá na mnohem horší věci vyvázla bez újmy na zdraví.
----
Vztahy jsou někdy složité a komplikované, plné urážek, výčitek a ponížení. Vztahy za to nemohou, samy od sebe se nemohou změnit, mohou za to lidé a sami si určují, jestli vezmou rozum do hrsti, jestli se nad vším povznesou a vykopaný příkop dokážou postupně zakopat. Někdy je těžké najít řešení. Většinou se říká, že moudřejší ustoupí, jenomže je moudré nechat si všechno líbit, když je v tom člověk nevinně, dovolit hrubosti, aby přetékala volně po stěnách a neodměřovat přísně míru toho, co si smí dovolit a kam může zajít? Hrubost, násilí, faleš, žárlivost, urážky, to jsou špatné vlastnosti, těm by dobro, ochota a zájem ustupovat neměly. Kdyby se pak děti, němí bezmocní svědci už v dětství přesvědčily, že hrubost a zlo zvítězilo, ztratily by do budoucna naději.
Jak plynul čas a zúčastnění moudřeli, postupně za zády hrubce Oldy uzavřeli tichý smír a zakopali válečnou sekeru. Věci stejně byly dávno vyřešené, sice špatně, ale nevratně. Život plynul všedními dny i svátky. Děti jezdily o víkendech i svátcích k prarodičům, protože nakonec všichni uznali, že je lepší z takového prostředí aspoň na chvíli odejít a navzájem si odpočinout.
Nebýt toho alkoholu, nejspíš by bylo všechno v pořádku, jinak nebylo na co si stěžovat. Závislost na alkoholu se moc těžko překonává. Žárlivý opilec také někdy nejde pro ránu daleko, vzteklý zničí spoustu věcí, až pohár najednou přeteče a on dozajista zůstane sám. A přesně tak to dopadlo i s hrdinou tohoto příběhu. Jednoho dne Heleně přetekly všechny poháry trpělivosti a dobro se odrazilo ode dna, byl vyhoštěn ze společného bydlení.
Některé příběhy se podobají nafukovacímu balónku. Fouká se do nich třeba jen pozvolna, vyvíjejí se tak zlehka a nenápadně, ale jak s doušky vzduchu přibývá, začnou se podobat velké bublině, přefouknou a ozve se "prásk". Když bublina splaskla, byl na chvíli klid, přišlo uvolnění, doba přemýšlení, lítosti i odvykání, priority dostaly jiné pořadí, najednou se daly věci řešit více v klidu, nové zkušenosti nasadily novou optiku a možná si všichni nakonec oddechli. Co dřív vypadalo nemožné, se najednou změnilo.
--------
Po bouřlivém roce přišla doba prázdnin, přiblížil se červenec a s ním starost, co udělat s dětmi. Nebýt babiček, asi by se z nich matka zbláznila. Tři jsou na jednoho až dost. V tomto směru měla hodně štěstí, sama by je možná s takovou smůlou v lásce nemohla ani vychovat. Musela shánět peníze na živobytí, obstarat domov, úkoly, zajistit všechno potřebné, pěkná honička pro dva, natož pro jednu. Proto se jí ulevilo, když se o dvě děti přihlásila na celý měsíc babička. Jakmile se spolu dohodly, přijela si pro ně a při té příležitosti byly smazány předešlé křivdy. Helena dostala velkorysou nabídku:
A kde vlastně budeš trávit dovolenou?“ Bývalá tchyně byla velmi velkorysá žena, uměla odpouštět, i když se nedalo zapomenout. Měla však vysokou míru nadhledu, věděla, že život není peříčko a děti za nic nemohou.
Vlastně ani nevím,“ řekla Helena: „nejspíš budu doma, jsem úplně bez peněz.“
A nechceš tedy přijet za námi na chatu?“
Helena vykulila oči, chvíli byla v rozpacích, ale nakonec řekla: „Babi, mockrát děkuju!“
Od toho léta se jejich cesty natrvalo nikdy nerozešly. Křivdy nebyly zapomenuty, ale došlo k odpuštění, které pomohlo všem zúčastněným, aby jim bylo dopřáno napravit, co se dalo. Obě ženy měly hezký vztah, Helena našla druhou maminku a snažila se být aspoň dobrou dcerou do konce jejího života.
My ženy často toužíme po lásce vysněného muže. Často se stává, že nemáme štěstí a nedostaneme to, co si přejeme. Láska určitě kolem nás je, jen je někdy v úplně jiné podobě, než po které toužíme.

Když čtyři jsou tři a jeden

Byla to taková na první pohled šťastná rodinka. Krásná máma a krásný táta nemohli mít nic jiného než nádherné dětičky.

Měli spolu dvě děti a tak dohromady tvořili šťastnou čveřici. Rodiče spolu hezky vycházeli, aspoň zezačátku, kdy hlavní roli hrála láska. Postupem doby se zařídili, ona se starala o děti, on o zaměstnání. Vydělával dost a proto nestrádali, mohli si dovolit všechno, co je napadlo. Tatínek byl hrdý, jak se věci daří i na to, že jeho dcery podědily talenty, jimiž byl obdarován. Šikovné na výtvarné činnosti i hudbu.
Život šel dál svým tempem, snad mu spokojenost zevšedněla, začal víc vyhledávat skleničku. Rád se občas napil, alkohol na něj ale působil poněkud agresivně a tak se vždy snažil včas přestat. Možná měl později víc důvodů neodložit láhev včas, možná přebral jenom náhodou. Jeho chování postupně začalo být nervózní, často se hádal, rozbíjel věci a někdy se stalo, že manželku napadl. Slovní potyčky pak byly téměř na denním pořádku.
Jeho žena to řešila smírně, snažila se uhnout z cesty a uklidit děti. Když se zadařilo, šla si lehnout dřív, než dorazil. Postupně se odstěhovala z ložnice pod nějakou záminkou. Byly dny a období, kdy se nic nedělo a zase jim svítala naděje, že se věci zklidní, pak ale přišly chvilky, kdy se rozmýšlela, co s tím udělá. Utéci nebylo kam, znamenalo by to příliš omezení a příliš změn pro všechny, navrhla rozvod, se kterým on nesouhlasil, stále přesvědčen, že jsou šťastná rodina a tak čekali všichni na zázrak. 
Až přišel  zážitek, který vše rozhodl. Oslava kamarádových narozenin. Po ní ho domů přivezli a protože hladina tentokrát hodně převýšila únosnou mez, ztropil jí doma neúnosnou scénu. Rozhodla se. Nebylo to sice radikální řešení, situace jí ho nedovolila, bylo to však jasné, cílevědomé rozhodnutí, pomsta za všechny ty roky, které jí zkazil a ještě si přitom snad připadal šťastný. Chovala se dál jakoby nic, ale ze života škrtla sex. Stejně jí už léta nic moc neříkal, nedělala to z lásky. On zpočátku myslel, že to přejde, ale nepřešlo. Vydržela a nakonec svého dosáhla. Ale bylo to dlouhé trápení.
Mohla bych sice napsat více podrobností, ale nechci se babrat v cizím neštěstí. Podobné zkušenosti má mnoho žen i mužů. Snad se liší jenom příčiny, podobné budou asi následky, pokud to zažijí děti, není to jenom věc těch dvou. Psychický teror děti vnímají, i kdyby se jich netýkal, děti jsou hodně vnímavé. Podle mne je důležité vědět, že půllitr stejně jednou přeteče. Poté, co přijde poslední kapka.

K čemu máme šestý smysl

Ženy mají šestý smysl. Je to prý informace, kterou jsme do našeho mozku v minulosti uložily některým z pěti smyslů a kterou vyvolají náhodné situace. Zřejmě se tak stane i na základě dřívějších zkušeností.

Říká se tomu také intuice. Jak se kdysi někdo vyjádřil, intuice je takové tušení, vidění až za roh, upozornění na to, že něco je jinak, kterému nakonec uvěříme. Tak se stane, že nás zavčas varuje před nebezpečím, dá nám vytušit ohnisko problému, upozorní na něco, na co bychom třeba nikdy nepřišly. Jenomže, je to vážně dobře? Je taková intuice jenom ku prospěchu?
Sama se řídím intuicí. Dává mi znamení, že se něco stalo, stane, ale naslouchám jí i při důležitém rozhodování. Pokud pociťuji nejistotu, strach, obavy, tak se déle rozmýšlím. Bohužel mě většinou nezklamala, špatná znamení obvykle vážně něco přinesou, pokud mám pocit, že se to teprve stane, raději udělám preventivní opatření. Když se rozhoduji a jednám v rozporu s intuicí, jsem si vědoma, že by to nemuselo dobře dopadnout. Tady pak volím zásadu: když nejde o život, zkusím to. Intuice se může totiž zvrhnout do strachu a to je špatný kamarád.
Co se týká mužů, na intuici nevěřím. Jednak si myslím, že svoji roli hraje zamilovanost a v pozdější době jiné pocity. U zralých žen samozřejmě funguje i rozum, chladné uvažování je celkem na místě, i když láska je velmi zranitelný cit. Pokud intuice varuje, že něco v lásce není v pořádku a pak se to vážně potvrdí, není co řešit. V delším vztahu je třeba podezřelá přehnaná pozornost, pokud se vyskytne zničehonic a nápadně. Na to má zkušená žena vážně dobrý nos. Stačí zbystřit smysly, prověřit skrytá nebezpečí a může být lehce po lásce.
Zdálo by se, že je šestý smysl dobrý pomocník. Ale je tomu tak doopravdy? Není někdy lepší raději nic nevědět? Intuice napoví, dokáže varovat, někdy se může osvědčit, ale je dobré ji poslouchat úplně ve všem? Co když nám sdělí něco, co bychom raději ani vědět neměly? Například podezření z nevěry může být uložená zkušenost z předešlého vztahu. Co zbyde, když se to potvrdí? Možná nic. Vůbec nic.
Intuice …

Fero a Anče

Jaký je nejlepší návod na šťastné manželství? Ví to Bůh anebo čert? A je vůbec nějaký a pro všechny stejný recept na šťastné manželství?

Nebýt dovolené, nikdy bych je nepotkala a ani nebudu psát, kde se vyskytli. Pochlubil se, že mu táhne na sedmdesát a jí je jen o pár let míň. Prý si spolu hráli kdysi někde na dvorku.
Střihem uvedu pár záběrů, které moje oko za pár dnů mělo šanci zachytit. První dojem byl „dvojice někde od kolotoče“. Po týdnu už mě napadlo spíš označení „sehraná dvojka“.
1) Fero sťatý na drát. Říkal, co mu na jazyk přišlo, narážky typu: „To je ale krásná ženská, že já jsem se, ku.va, ženil. Zezadu lyceum, zepředu muzeum.“ Odpovědí bylo mávnutí ruky a nějaká výhružka. Nakonec zabralo: „Koukej si už jít nahoru lehnout a nedělej tady ostudu, říkají mu Šašku!“
2) Sťatá Anče. Cosi mluví a není jí rozumět. Vycházíme z domu a kámoška říká: „Hele, tamhle je nějakej velkej černej … chtěla říci pes, ale řekla … Fero!“ Šel po čtyřech.
3) Fero se blíží o berli a říká: „Potřebuju nutně jedno pivo!“ Potom si přisedne a přidá se do hovoru. Když dostane pivo, upije a už se blíží Anče. Nahne si plechovku a upije. „Ančo, dost, ona má splávek lepší jako já!“ Říká to s úsměvem a mžourá. Pak se zarazí v půlce věty a pronese: „Máš štěstí, že máš podprsenku!“ Povídáme, o všem, o životě, o nemocech, krátíme volnou chvíli, Anče se zvedne a jde si po svých. Fero natáhne dlouhý hubený krk a zase v půli věty řekne: „Má štěstí, má kalhotky!“ Když se tomu zasmějeme, dodá: „Ona je schopná všeho, to jí neznáte! Já jsem se s ní oženil, to mi bylo dvacet. Příští rok spolu budeme padesát let!“
Takový happy end by nás při prvním setkání asi nenapadl, každou chvilku se nám totiž zdálo, že jeden druhého (na přeskáčku) zabije. No a vlastně jim to docela dobře klapalo. Byla to láska.

Fáze lásky

Soustavným studiem teorie dr. Plzáka jsem pochopila, že láska má různé fáze. A není radno flákat hlavně tu vrkací, pokud k ní ovšem dojdete.

Nechci opisovat oblíbeného teoretika i praktika, zkusím popsat sama. Já si totiž myslím, že jednotlivé fáze jsou hodně důležité pro správný vývoj lásky. Někdy se mi zdá, že v poslední době se některé fáze přeskakují. Asi za to může internet, rychlé seznamování, kdy trpí zejména fáze oťukávací. Možná je to chyba, možná taky ne.
Jsem ze staré školy, takže žádné hups na to, pěkně kino, kafíčko a teprve pak uvidíme, říkávala moje kamarádka a já souhlasím. Sama to mám ještě složitější. Pro motivaci potřebuji pořádnou třešničku na dortu. Hledám nadhodnotu, jinak mě láska vůbec nebere. Jsem tygr a potřebuji lov, něco bez boje by mě nemotivovalo. Aby byl lov úspěšný, chci si kořist obejít ze všech stran a pak jí pomalu udolávat. Ovšem pokud by byla v okolí jiná samice, rovnou rezignuji. To bude asi důvod, proč není motivace. Vhodná kořist pro mě už je totiž zadaná. Ale když na lov vzpomínám, bývalo to krásné …
Zejména ta poznávací fáze, panoval oboustranný nezájem a možná přeskočila jiskra nebo impuls, že by to stálo za pokus. Nevím přesně, co je tím impulsem, snad touha a pocit pohody ve dvou, možná přání zažít něco nového, jiskra v očích?
A když nebyla jiskra vzájemná, chlapi jsou totiž někdy nechápaví a jiskry nepřijímají, tak jsem vymýšlela nadbíhací taktiky. K tomu byly třeba rady od kamarádek, pomoc a konspirace, ale když to vyšlo, bylo to úžasné. Většinou to nevycházelo. Tahle fáze bývávala nekonečná.
Hned po ní, když se zadařilo, přišla fáze oťukávací, konečně zabral, začal si mě všímat a pak byl ochoten pokročit do další fáze - vrkací. To už mělo rychlejší spád. Pak už jsou jenom boj za přežití vzájemné lásky, popřípadě rozchod, ale všechno vyzkoušené nemám, ačkoli někdy je to na hraně. Například rozvod je u nás na denním pořádku skoro třicet let.
Myslím, že nejhezčí je právě poznávání, bomba je fáze vrkací, kdy se ztratí pojem o čase, třeba na trávě, pod peřinou, ve vaně … a tak ....
Bohužel tato fáze ve všech vztazích podle Plzáka stejně jednou skončí, ale s tím se asi nedá nic udělat. Jak jí prodloužit na nekonečnou, nevím.
Máte nějaký tajný recept?

Prohledat tento blog

Archiv blogu