Kráčeli
spolu městem ruku v ruce do kina zahnat nudu. Kdy spolu byli ve
společnosti naposled už si ani nepamatovala. Každodenní kolotoč. Z domova
do práce a večer zase zpátky. Den za dnem ubíhá jako voda, bez zastavení, bez
oddychu. Jeden jako druhý.
„Podívej, ve
výloze už mají vánoční výzdobu,“ řekl a ona se otočila. Uviděla pár hezkých
kousků, které jí zaujaly, ale k čemu nové kousky? Doma už má plné skříně.
Musím spíš vyhazovat, řekla si. Šli dál. Míjeli kolemjdoucí. Úplně beze
slova. Jen lístky někde v kapse čekaly, až je uvaděčka odtrhne.
„Nemáš chuť
na zmrzlinu?“ zeptal se a odpovědí bylo jenom zakroucení hlavou.
„Co je ti?
Máš nějakou blbou náladu? Nechce se ti tam? Proč jsi mi to neřekla? Nemuseli
jsme chodit dneska do kina. Mohla sis klidně lehnout do postýlky, uvařil
bych něco k večeři.“
Mlčela, jen
zamítavě zakroutila hlavou. „Já se na ten film docela těším. Dlouho jsme nikde
nebyli.“
„Ale řekla
bys mi, kdyby se ti nechtělo? Nechci, abys chodila jen kvůli mě, chci, abys
byla veselá, aby ti se mnou bylo dobře. Chceš koupit něco k jídlu? Chceš
kytku? Chceš něco k pití? Chceš si chvíli sednout?“
Zastavila
se. „Nechci. Nepotřebuju pořád rozmazlovat, jsem úplně v pohodě.
Jediné, co mi chybí ke štěstí je klid a úplně normální chlap, co se věčně
neptá!“
