O mužích a potvorách

Nevím, jestli to tak bylo, je a bude, ale určitě to je a docela dlouho. Důkazem je třeba dílko „Kristián“ kde nebyla manželovi žena dobrá, dokud nenarazil na skutečnou potvoru.

Občas vedeme rozhovory s kámoškama na téma „Muži milují potvory a hodný holky sedí v koutě a čekají na ideál“. Přitom manželé těch potvor většinou říkají, že si přejí mít doma hodnou holku, ale stejně se za žádnou cenu nemají ke změně. Když se pootočím a zamyslím nad tím, jaké muže mají rády ženy, tak mi tak vychází, že jsme na tom podobně. A pak si občas stěžujeme, že to s nimi není zrovna lehké. Jenomže opravdu chceme, aby to bylo lehčí? 

Mám spoustu kamarádek, které jsou opravdu výrazné osobnosti. Mají jasný názor na věci, co chtějí uskutečnit a rozhodně nejsou ve vleku svých manželů. Taky mají vedle sebe výrazné muže, kteří obývají kromě společného i svůj svět a nepatří mezi lenochy. Většině to i klape, občas trochu zaskřípe, ale po údržbě se zase jede dál ve vyjetých kolejích. Zpravidla to chce nějaký výstřelek. Nemyslím tím žádné navádění k nekalostem typu nevěry, vůbec ne. Ale neškodí zařadit do zažitého stereotypu něco nového. Jedna moje kamarádka to umí tak roztočit, že si jí pak manžel odváží raději domů včas. Je s ní ohromná zábava. Ale pak se asi potvora vzbudí a tak jí radši veze rychle spát. A když později zase procitne, schovává oči za rukama a bojí se vstát, aby se nedozvěděla, co zase vyvedla. Rodina je jí vším. Jenže děti dospívají a nakonec zbyde manžel. Určitě jí miluje. Ale někdy to tak nevypadá. Ukazovat jemu pořád jenom lásku taky nejde. Musí tam být rovnováha. Aby nekoukal po potvorách.  

Pro manžele, co se jim občas zdá, že mají doma víc potvoru než hodnou holku, taková malá rada. Když se vám zdá, že to přehání, zkuste malou fintu. Řekněte s úsměvem: „Já vím, ty jsi taková moje potvora, ale já tě mám stejně rád.“ Někdy jsou protivné jen proto, že to dlouho neslyšely. A kdyby to náhodou nezabralo, pak máte doma fakt potvoru. 

Kávové hvězdičky

Z 240 g mouky, 80 g cukru, 150 g másla, 1 vejce a lžičky kakaa utvoříme těsto, které propracujeme a necháme chvíli odpočinout. Poté vykrajujeme hvězdičky, které upečeme v troubě.
Z másla, cukru, lžičky mleté kávy a několika lžiček horké vody ušleháme kávový krém. Voda se musí přidávat opatrně, aby máslo příliš nezměklo. Výborným pomocníkem při šlehání je ruční mixér. Když je krém hotový, slepujeme jím hvězdičky a poté je potřeme čokoládovou polevou a ozdobíme cukrovými ozdobami nebo ořechem.
Cukroví necháme pár dní rozležet.

Dýňová omáčka

Přišel čas dýní. Jsou nádherné, různých tvarů, hrají kouzelnými barvami a zkrášlují ponuré podzimní dny. Dýně slouží nejen k dekoraci bytu, vytváření ozdob našeho interiéru, či k vyřezávání.

Žluté nebo zelené malé dýně můžeme krásně naaranžovat na mísu, kde budou zdobit interiér celou zimu. Větší dýně používáme k vyřezávání různých ozdob. Přitom však musíme odstranit dužinu uvnitř. Co s ní? Můžeme ji přidat například do mletého masa, k pečeni, pokrájet do polévky. Dá se zavařit jako ananas, sama však mám nejraději dýňovou omáčku.
 

Na přípravu omáčky budeme potřebovat:  1 dýni nebo cuketu, 1 kostku gulášové šťávy, 1 cibuli, 2 lžíce oleje, sůl, 1 smetanu nebo kysanou smetanu, jíšku. 

Na tuku zpěníme cibulku. Zvykla jsem si vařit v hluboké teflonové pánvi, nic se tam nepřipálí. Na cibulku přidáme pokrájenou dýni (může být i strouhaná, podle chuti). Osolíme, podlijeme, přidáme kostku a necháme podusit. Když je dýně udušená do měkka, přidáme smetanu a zahustíme jíškou. Omáčka se hodí ke všemu. K bramborám, na těstoviny, můžete podávat s knedlíkem, či přidat i maso. 

Dýňová omáčka výborně ladí s knedlíkem, špagetami i k bramborám. Kdo chce zkusit recept podle maďarské kuchyně, může si uvařit hovězí guláš a na talíř do dýňové omáčky místo masa přidat naběračku guláše. V tom případě se však nedává do cuketové omáčky gulášová kostka. Pokrm je velmi chutný.  

A co provedeme se semínky dýní? Usušená opražíme, obsahují minerály, které nás ochraňují před chřipkou. Pár semínek denně vám dodá zinek a to je cenný pomocník pro naše zdraví. Ochrání nás před útoky virů a mužům pomůže na prostatu. 

Dveře do minulosti

Možná je lepší dveře zavírat

a minulost už neřešit.

Copak to mohlo jiný závěr mít?

Možná je lepší dveře zavírat…

Copak to mohlo jiný závěr mít,

když na šachovnici byl stejně pat?

Možná je lepší dveře zavírat

a minulost už neřešit.

Pravá láska

Toužíte prožít tu pravou lásku, kterou nic nenahradí? Pokud máte rádi hádanky, zkuste si tipnout, kdo je tím ideálním partnerem pro takovou lásku. Stačí uhodnout tři písmena...

Potkala jsem malé štěně, 

            šli jsme každý odděleně.             

                     Občas po mě hodí očko,                   

                             že bych se mu zdála kočkou?  

Snad se na mě trochu směje                                          

                 nebo se mi to jen zdá?                    

                           Zkouším úsměv opětovat, 

                                    to jsem však dělat neměla!  

 

Najednou se kulich ztratil,         

            pak se s kusem plyše vrátil,                  

                       strčil mi ho do mé dlaně                         

                              opodál čekal, co se stane. 

 

Chvíli jsem si s plyšem hrála,          

            ze všech stran se pokochala,                  

                            pejsek koukal zpovzdálí,                                

                                       čekal, až si pohraji.  

 

A pak na mě štěně štěklo,         

             moje srdce rychle změklo.                  

                            Házím. Hledá, kde to je,                    

                                          od teďka mě miluje.

Klíčovou dírkou

Nikdy mne nebavilo chodit drbat s holkama do cukrárny. Mou nejbližší společnost tvořili z větší části kluci. Vždy jsem však měla jednu, dvě kamarádky, kterým jsem se mohla se vším svěřit a na oplátku poskytnout své ucho zase jim. Svůj čas dospívání jsem však strávila s partou kluků. Lákaly mne motorky, muzika a vůbec taková ta zábava, kterou jsme dřív vyznávali. Hraní si na kapely, po sklepech, sportování, trampy .... Krásné časy, ale už jsou fuč!

Později přišla doba rodinného soužití a život za pochodu. Takový ten obyčejný, lépe řečeno, zdánlivě obyčejný, který uteče a už se nikdy nevrátí. Dětské nemoci potomka, jesle, školka, škola. A pak najednou, kde se vzalo, tu se vzalo .... přišlo období, kdy jsem si začala připadat doma jaksi navíc. V kuchyni mne bravurně zastala dcera, za dveřmi mě uvítal jen pes, s manželem střídavé směny .... začalo mi hlodat v hlavě, co s tou změnou provedu? Zdálo se mi, že mám až moc volného času. A to mi nedělá dobře, potřebuji akci. 

Jako by mi spadla z nebe, ze studijního pobytu v Americe se mi vrátila kolegyně. Psaly jsme si maily a pak přijela už natrvalo. Zůstala bydlet v Praze v podnájmu, sama, po rozchodu se svým přítelem. A připadala si možná stejně jako já, tak jsme daly hlavy dohromady, přibraly ještě další a zavedly jsme dobrovolně povinné dámské středy. Měly sloužit k narušení stereotypu. Pokaždé jsme se sešly a vyrazily na nákupy, do kina, na kafe, nebo si našly jiný program. Nápad se kupodivu ujal a z jednoho dne byly najednou tři i čtyři v týdnu, podle nálady. Program se vždy našel, stačilo se domluvit a jít. Vydrželo nám to několik let. Většinou ve trojici jsme řešily své dámské trable u horké čokolády, v cukrárně, nad gyrosem nebo nějakou podobnou lahůdkou. A to si pište, že to stálo za to! Těch příběhů, co jsme tenkrát prožily, kolik hezkých číšníků jsme na cestách potkaly a potrápily, pořád máme na co vzpomínat.... Jednu malinkatou příhodu zde připomenu: 

Kamarádka (mimochodem o 16 let mladší než já, říkám jí moje druhá dcera) zrovna hledala příhodného přítele a ten byl schovaný v nedohlednu. Zkoušely jsme štěstí pomoci a tak jsem jí jednoho dne v pizzerii vyhlédla hezkého mladého číšníka. Byl pozorný a pořád kolem poletoval s chůzí manekýna. Při placení jsem se rozhodla navodit situaci k navázání kontaktu. Na jeho otázku: „Chutnalo vám?“ jsem hbitě odpověděla něco jako: „Ano, víte, my k vám prostě MUSÍME chodit.“ Šibalsky jsem na něj mrkla a on znejistěl. Změřil si mě pohledem, vyhodnotil situaci, mohla jsem být přibližně tak věkem asi jako jeho matka. Pak zas nahodil svůj profesionální škleb a odpověděl: „Jsem rád, že vám u nás chutná.“ Tenkrát jsme však byly v této pizzerii naposledy ....    

Život je krabička barevných knoflíků

Žijte tak, aby vám každý záviděl. Tak znělo jedno svatební blahopřání, které jsme s manželem dostali. Nevím, jestli se nám daří toto přání naplnit, možná nám někdo někdy záviděl, ale my víme, že neměl co. Jako každý druhý jsme řešili svá štěstíčka i trable a nikomu o nich nevyprávěli. Někdy jsme žili trochu dobrodružně, někdy docela obyčejně, podle toho, na jakou barvu života byla zrovna nálada a co nám osud přichystal.

Po babičkách jsem zdědila málo hmotného, ale spoustu moudrých ponaučení. Vlastně z nich žiji dodnes. A jako správná šetrná hospodyně jsem žádnou radou nepohrdla a žádné věci nevyhodila. Ale doba pokročila, takže jsem si staré nádobí trochu obnovila a kuchyň zmodernizovala, to se, babičky, nezlobte. Mám pár památek a taky pár věcí, které by sice na první pohled nejvíc patřily do popelnice, přesto se někdy ukáží být pokladem.

Je to vlastně hlavně krabička se šitím a druhá plná barevných knoflíků, které se čas od času hodí. Možná má každý z nich svou pověst, protože to byly zcela určitě náhradní knoflíky k šatům, které babička šila zákaznicím a měla schované náhradní. Ona měla vždycky schované všechno náhradní – náhradní knoflíky, náhradní ostřižky látek (co kdyby se nějaké šaty musely vyspravit?), taky při každém střihu nechala náhradní minimálně dva centimetry na každé straně, kdyby bylo potřeba šaty povolit a nikdy se jí nestalo, aby neměla v nouzi náhradní řešení.

Obě moje babičky byly z dob, kdy se muselo hodně počítat a taky čekat všechno. Proto si poradily v každé situaci i bez internetu, za den přešily šaty, za noc upletly nové kalhoty, zavařovaly na zimu, vždycky měly zásobu dobrých povidel do buchet a k tomu úsměv a dobrou náladu. Vyznačovaly se nadměrnou tolerancí a pochopením. Když jsem se jednou obávala, co tomu (už přesně nevím čemu) řekne moje babička, ona se jen pousmála a neřekla vůbec nic. Moje zvědavost, jak to, že mi to tak hladce prošlo, byla bezmezná a proto jsem se na to zeptala: „Však jsem bývala taky mladá holka!“

Odpověď mi dala poznat, že nesmím lidi hodnotit podle unáhleného úsudku. Musím se naučit vžít do jejich situace a teprve potom hodnotit. Někdy máme sklony vynést rychlý soud, ale život není jenom černobílý, najde se i tón všelijaké jiné barvy. V tom se shodovaly obě babičky, které dávno věděly, o čem život je. Nesnažily se mě uchránit ničeho, co je lidské a moudrá rada: „Jenom se dívej, abys věděla, čeho se v životě vyvarovat“, mi zní v hlavě dodneška. Jen poznání umožní správně si zvolit svoji budoucnost.

Žít tak, aby nám každý záviděl, to je ta záhada, kterou jsem dodnes nerozluštila. Kdo závidí, ten nejlépe ví, co. Já naštěstí závistí netrpím a tak si žiju tak, jak se mi chce. Ke štěstí mi stačí obyčejné věci, protože, jak říkávala babička, co nemá duši, není důležité. Z toho mi došlo, že potřeba mít kolem sebe dobré duše a závistivců si raději nevšímat. Tak žijte, jak se vám zachce a hlavně ve zdraví.