Přiblížil se podvečer a s ním i otázka, co uvařitk večeři. Jako každý den. Nejenom uvařit, to by byla hračka, ale také to vymyslet! Protože na mojí občasnou otázku: „Co mám dneska uvařit?“ dostanu zpravidla odpověď: „Hlavně něco, aby s tím nebylo moc práce.“ Ale co to vlastně je? To jsem se ještě nedozvěděla.
Někdy závidím ženám, které mají mlsného manžela. Vždycky ví, čím ho uctí a tak stojí fronty v obchodech, shánějí bůčky nebo taliány a těší se na zasloužený úspěch. Závidím těm frontám v masně, zelenině a potravinách. Mají už vyřešeno, na co čekají. Já tam jen stojím a čekám na múzu. Koupím radši víc, abych se opravdu strefila. Závidím i známé, co měla manžela, který si sám vymýšlel jídelníčky na týden dopředu! Ta měla život!
Já musím nakoupit, dát do ledničky, vystavit, aby to bylo hned v úrovni očí a čekám na reakce. Občas se i dočkám. Obyčejně u guláše z buřtů. Na ten pak skládá básně ještě druhý i třetí den (vařívám ho na dva dny dopředu). Někdy zabere jen obyčejná tlačenka či polévka. Poté však pravidelně následuje otázka: „Kdo to vařil?“ (výběr je možný buď já nebo pes). Za ní následuje: „Pamatuješ si, jak jsi to vařila?“ Než se stihnu nadechnout, odpoví si: „To ty si stejně nepamatuješ!“ Zavírám pusu a vydechnu.
S manželem se u večeře míjíme. Chodí pozdě v noci. Když mi někdy dojde vážně inspirace, radši ho předem varuji SMS, aby nečekal přehnané překvapení. Při hledání nápadu na dnešní večeři mne napadlo udělat referendum, kdo se dále ujme vlády v kuchyni. Demokracie snad platí všude? Dám ho na společnou kandidátku a strčím mu to do trouby.