Honej, móc honej

Je spousta věcí, které stojí za to zaznamenat do kroniky života. Třeba proto, abychom si mohli uvědomit, zda byla nějaká událost chyba nebo ne. A když se ukáže, že to bylo pozitivní, tak se tomu aspoň zasmějeme.

Jednou z otázek vhodných k diskusi na téma výchovného působení rodičů je přizvání nebesko-pekelné pomoci, kdy můžeme jednou za rok svěřit výchovu nadpozemským bytostem. Stačí pozvat Mikuláše, čerta nebo anděla, záleží na aktuální potřebě.

Z vlastního dětství si pamatuji, že k nám chodívala většinou dvojice, andělů byl jaksi nedostatek nebo naše chování nezasluhovalo jeho pozornosti, ale až na jednu výjimku, kdy dvojici sehráli sousedé v divadelních kostýmech a oba vypadali hodně zuřivě, si na výskyt nadpozemských vychovatelů moc nepamatuji. Máma nás asi trochu šetřila, naštěstí, takže žádné trauma. Za všechny si to v naší rodině odnesl nejvíc brácha, kterému jsme rády s kamarádem (díky M. Davide za nezištnou pomoc) představení sehrály. Jemu převažovali čerti.

Když se schylovalo k době, kdy jsem měla rozhodnout o pozvání nadpozemských bytostí do svojí výchovy, nechala jsem to raději dětské fantazii a za okno vystavila punčochu. Zdálo se mi to dost drsné. Abych dceru neošidila, chodily jsme na mikulášské besídky a cestou domů se pokaždé nějaký Mikuláš s čerty našel. Dcera to měla ráda a snad jí z dětství žádné trauma nezůstalo, i když někdy měla v balíčku i uhlí.

Letos jsem si nenechala ujít premiéru, kdy vstoupil čert do života našemu juniorovi. Návštěvu čekali s napětím především rodiče, protože vysvětlit dvouletému prckovi, co je to čert, jde těžko. Trochu ho to děsí, trochu zajímá, řeší jestli „nebát nebo bát“ a tak byl nakonec zvolen kompromis: čert přinese prskavku a zabouchá. Čekání bylo dlouhé, malý dostal hlad a když jsme na něj u večeře koukali tři dospělí, znejistěl. „Tak kde je ten čert?“ máma se chvílemi nechala strhnout atmosférou a přihodila do kotle.  Buch buch buch, ozvaly se rány. Odložil lžíci, bylo po večeři.

Tradiční komická scénka, kterou tatínci a maminky častokrát sehrávají na dokreslení večera, přišla. Tatínek se díval, kde je čert a dvakrát sám strachy přibouchl dveře, jak se bál. Jeho syn se kupodivu smál a pak dostal pozlátko, dáreček. Byl z toho upřímně nadšený. Několik dnů pak vyprávěl, jak čert udělal buch buch buch a pak ještě ty ty ty, to už byl ale výmysl.

Uplynuly vánoce, další zážitky překryly i čerta, člověk by si myslil, že na to mrňous dávno zapomněl, jako to kluci dělávají, prožijí pět minut strachu a pak zas celý rok klid. Dny plynuly a v noci se vyvíjel scénář jako doposud. Večer brzké usnutí, v noci přesun do postýlky k mamince, tak jako to dělávala i ona se svou maminkou. A pak to zničehonic přišlo: sotva znovu zabral, tatínek se nešťastně otočil a zachrápnul. V mžiku se vedle rozsvítily oči, malý si pohotově sedl a řekl: „Čert! Honej, móc honej kluk!“

 

Babi, ale je to tajný ...

Když jsem byla osudem obsazena do role babičky, přemýšlela jsem, jak ji uchopit. Jiné je to u holky a jiné u kluka. Mně byl přidělen kluk, tak jsem musela jít do sebe.

Tenkrát jsem sice byla mladší, ale úplně v jiné kondici, rozsezená z kanceláře jsem se musela trochu hodit do latě. Jinak bych nemohla hrát fotbal a jiné formy zábavy. To jsem pochopila velmi brzy. A taky bylo třeba nastavit způsob komunikace, protože naše rodina je poněkud jiného ražení než jiné, se sourozenci jsme byli zvyklí na věčný souboj nejen slovní, ale někdy tělo na tělo, nikdo nikoho nešetřil, jinak bychom v naší smečce stěží přežili.

To však nebylo smyslem mého babičkování, chtěla jsem být jako moje babičky hlavně oporou, mírným kritikem, laskavým posluchačem a parťákem do hry. Tady ale musím uznat, že na mé babičky nemám, protože nejsem dost trpělivá na nekonečné hraní karet či stolních her. Ale vnuk je dostatečně bystrý, tak si najdeme obvykle jinou zábavu.

Od mala obdivuji některé jeho myšlenkové pochody, protože co z něj někdy vypadne, to by nenapadlo ani mě, tak jsem zvědavá, co z něj jednou bude. Musím si však ještě pár let počkat. Minule mě ale na návštěvě mile překvapil, prý má o své budoucnosti jasno.

„A čím chceš být, až budeš velký,“ ptám se.

„Já budu hospodský. To je už jistý. To bych chtěl dělat. Dokonce už jsem dostal smlouvu, abych jí podepsal, Jožka mi už práci nabídl“. (provozovatel restaurace v jejich vesnici)

Čuměla jsem jako vrána, to se nedá jinak popsat, protože když mi řekl, že mohl podepsat smlouvu, tak jsem nevěřila vlastním uším. V devíti letech mi nikdy nikdo práci nenabídl, vypadá to, že má před sebou skvělou budoucnost.

„A proč jsi to teda nepodepsal?“ zajímalo mě.

„Když já ještě nevím ....“

„Máš recht, tak mu klidně řekni, že když ti tu smlouvu nedá, tak mu budeš konkurovat, já ti s tím pak pomůžu.“

„Tak jo. Jo a babi, už mám dvě holky, ale je to tajný!“

„Fakt? A už jste si to spolu řekli?“ (Jakože se navzájem milují).

„No, s touhle jsme si to ještě neřekli, ale je druhá!“

Takže, pšt, je to tajný! Tohle má asi po mně, takových, s kterýma jsem si to nikdy neřekla a jenom si to myslela, bylo, jéje! Má ještě co dohánět.

Jak se balí holky

 

"Babičko, já mám rád, když se mám ke komu přitulit,“ povídá mi vnouček večer před usnutím. Tohle babičku potěší a tak jsem se v té hezké chvilce zeptala: „A co holky? Máš nějakou?“

„Nemám. Ve školce jsem měl dvě, ale teďka nemám žádnou. Miluje mě jedna od sousedů a říkala mi, že se spolu vezmeme, ale na to jsem jí řekl, že bych s tím nejdřív musel souhlasit.“

No, pomyslela jsem si, na to, že mu bude devět má docela slušné právní povědomí. Na sňatek musí být dva.

„To máš pravdu. Teta taky měla ženicha už ve školce, povídal jí, že se spolu vezmou a budou bydlet v tanku, protože má vlasy jako Marusja.“

„A kdo je to Marusja?“

„To byla jedna holka ze seriálu Čtyři z tanku a pes a měla dlouhé zrzavé vlasy.“

„Babi, promiň, ale to pos.al!“ Vytřeštím oči a ptám se, jak to myslí?

„No, vždyť on jí vlastně řekl, že má rád Marusju a ne jí!“

Měl vlastně pravdu, akorát mě to nikdy nenapadlo, protože jsme v dětském věku chtěly vypadat jako Marusja, byla milá holka. Ale vnuk nakonec pokračoval.

„Babi, já vím, jak se balí holky, to se s nimi skamarádíš, pak se bavíte víc a víc a ono to pak samo nějak dojde, až se zamiluješ.“

Vlastně je to úplně jednoduché a poradí si s tím i malé dítě. Znamená to chovat se k sobě hezky, komunikovat a ostatní už se vyřeší samo.

Čisté duše

Na dětech je nejkrásnější, že nemají žádné vedlejší úmysly a bez skurpulí nám nastavují zrcadlo našeho chování. A my se divíme tomu, kde to sebraly.  

Tak jsme zase hlídali. Po delší době z důvodu dovolených nás navštívil vnouček o víkendu. Máma šla zas na „dlouhý nákup“ a doufala, že se v noci nebude muset vracet. Jenomže to bylo zbytečné, malý se těšil a sotva máma zavřela dveře, zapomněl na ni. S dědou šli raději pouštět tank, máme totiž funkční maketu.

Natěšená jsem je pozorovala. Ještě mu nejsou tři a už řídí docela sám, kolem nich se shromáždila kupa dětí a koukaly, jak to střílí. Když se vybily baterky, s nosem nahoru sbalil dálkové ovládání a vydali se k domovu. Pak se spolu koupali a já mezitím nachystala večeři. Jak viděl červenou omáčku s bulgurem, řekl „mňam“. Celý po mně, jak jídlo „smrdí“ rajčaty, musím si ho dát. Dědeček otevřel sýr a lovecký salám a vybalil si rohlíky. Začal si dávat plátky do pusy, pěkně z výšky se zakloněnou hlavou. Malý si vzal taky a předvedl mu dokonalou kopii. Labužnicky se zakláněl a já se třásla, že se mi na červenou omáčku už vykašle.

„To je madec, kamajáde,“ říkal dědovi, co od něj oposlouchal. A mazec to teda byl.

Další den ráno mě vzbudil prstíček zarytý v  levém oku. Aby děda o nic nepřišel, hned potom šel na něj. To probuzení byl mazec jako hrom, cítím to ještě dnes! Pak spolu šli vařit snídani. Děda si přitom povídal sám se sebou. „To jsem ale debil,“ vypadlo z něj jaksi mimoděk.

„Dědo, ty jsi debil!“ Ozvala se jeho ozvěna.

Když uběhlo dopoledne, přiblížil se čas odpoledního spánku.

„Nechceš se do kočárku dívat u dědy na vrtulníky?“ Ptám se a doufám, že bude souhlasit. Odpolední uspávání nemám vyzkoušené, snad to klapne. Ochotně si došel pro dudlík a dečku na žmoulání, vyšplhal do svého kočárku a pak se nechal odvézt do království vrtulníků. Za chvíli už spal.

Odpoledne přijela máma s tátou.

„Kryštůfku, pojedeme na nákup.“

„Já neci!“

„Koupíme něco dobrého…“

„Já neci!“

„A co chceš?“

„Já budu doma s babikou a dědou.“

Znáte někdo lepší pochvalu?

Vyšetřování

Náš malý vnouček dosáhl v prosinci tří let. Od té doby jako by ho někdo vyměnil. Na pohled je to čistý andílek, jakmile se ale podíváte víc, je tam čert.

O víkendu nás přijel navštívit. Už je tam jako doma a výše jeho sebevědomí souvisí s tím, kdo je doma s ním. Když jsme spolu sami, dovádíme a je to samé „babiko sem, babicko tam“. Pak přijde dědeček a mužský element je posílen. Najednou mu narostou ramena, dělá všechno, co děda, vyhlásí mi zákaz vstupu do pokojíku a já se můžu v klidu dívat na televizi.

Takhle to probíhalo i naposled, jen s tím rozdílem, že v průběhu přijela i maminka. Vedly jsme spolu svoje ženské tlachy a těch našich chlapů si nevšímaly. Byli spolu v pokojíčku, povídali si na posteli. Když přišel čas přípravy do pelíšků, vzpomněla jsem si, že nemám připravené lůžkoviny. Jdu tedy za nimi a říkám dědovi: „Potřebuji, aby ses zvedl, nemám deku, je zastlaná pod tebou“. Má totiž postel s velkým úložným prostorem.

Děda odpovídal zhurta, i když já jsem rozeznala nadsázku. „Nezvednu, žádnou peřinu nepotřebuje“. Povídám: „Neodmlouvej a zvedej se!“ A on: „Tak ať se přikreje novinama, že jo, viď?“, mrknul na malého a ten rozdováděně dodal: „Vypani!“

Nakonec jsem peřinu ukořistila a šla si stěžovat mamince. Ta se zvedla, zavolala oba a nadala jim.

„Já to neříkal“, děda na to. „Já to taky nežikal,“ dodal vnouček a když jsme se na ně udiveně podívaly, mrkli na sebe a řekli: „Fakt!“

„Tak pojď,“ povídám vnukovi, protože se u starého kozla zlepšení nedočkám: „Půjdeme za ježibabou a ona ví, jak to bylo, tam mi to ještě jednou zopakuješ.“ Ježibaba visí v předsíni a vnuk se jí trochu bojí. Tedy, aspoň jsem si to do té doby myslela. Nadšený nebyl, ale šel. Stoupnul si před ni a pak řekl: „Já to nežikal, fakt a uz poď!“

Moje výchovná metoda selhala. S dědou za zády nemá strach ani z ježibaby. Od neděle na otázku: „Kolik je ti let“ odpovídá „šest“.

Plostě lád

Všechno se vrací, říkávala moje babička a říkala to vždy, když někdo vyvedl něco špatného. Je třeba myslet, jak se chováme a jak bychom chtěli, aby se chovali ostatní. Vrací se i věci příjemné. To mi dokáže vehnat slzy do očí.

Se svojí babičkou jsem měla krásný vztah. Ona mu říkala osudový a asi to tak bylo, protože čísla našeho dne narození se shodovala. Proto jsme si asi rozuměly víc. Byla to moudrá duše, kterou nepřestanu nikdy obdivovat, stejně jako svoji druhou babičku, jenomže ta byla spíš hlídací. První babička byla spíš rozmazlovací.

Když dcera dospěla, přišlo mi období, kdy jsem si pomýšlela na vnouče. A pak mě napadlo, jestli mu budu správnou babičkou. Každý vztah může být krásný, je to věc přístupu z obou stran. Jaký asi bude ten náš? Musíme na tom ještě pracovat. Zdá se ale, že je to na dobré cestě.

„Já to tady mám lád.“

„Tak to je dobře, my tě taky máme rádi. A proč to tady máš tak rád?“ Nedalo mi to.

„Mám tady honě hlacek.“

„Hodně hraček?“ Přejedu očima dva plyšáky, které si přivezl, krabici od bot, kde má bagr, mašinku a vrtulník a nezdá se mi to.

„To myslíš ty hračky u dědy?“

„Ale to jsou moje!“

„Jasně, že tvoje …“ zaháním pochybnosti.

Podívá se na mě a pokrčí rameny: „Mám to tady plostě lád.“

Důvěrné chvilky

Babiko, pojď, budeme blbnout, pozval mě vnuk a v blbnutí se vyzná. Zvlášť ho baví skákání a padání, vymýšlí takové hry, aby mohl skákat nebo padat.  

Sedíme spolu na sedačce a on se pokouší přelézt mě na druhou stranu. Moje ruka šátralka ho vždycky zastaví a hodí zase zpátky. To se mu líbí moc. Zkouší to znovu a znovu a nepřestává, až se zadýchám a sama vyhodnotím, že je třeba změnit zábavu. „Já padám“, bouchnu se do čela a potom padám na sedací soupravu. Samozřejmě tak, abych se nezranila. Okamžitě pochopí a hned padá vedle mě, aby nebyl pozadu. Spadne ještě mockrát a já si mohu aspoň chvíli vydechnout.

Babi, musím kakat. Honem běžíme a stahujeme kalhoty. Usedá na prkénko s nástavcem a zatváří se vážně, jako by dělal nejdůležitější věc na světě. Do vody začnou padat první výsledky, a abych byla v obraze, povídá: „Mám hodně bobíků, takhle“ ukáže mi obě ruce s rozevřenými prsty. Počítání je na mně, sám to ještě neumí.

Když se přiblížil čas loučení po krátké dovolené s ním, povídám: „Pojedu domů autobusem.“ Poslouchá a říká: „Taky pojedu autobusem.“

„Nikam nepojedeš,“ říká jeho maminka.

„Tak nepojedu, ale slon bude smutnej.“ Podává mi figurku slona bez nohy a mně se chce brečet se slonem.

„Slon nebude smutnej, slon za mnou zase brzy přijede na návštěvu.“ Rychle beru poslední zbytky věcí a snažím se okamžik zlehčit. Překonali jsme to, vzali se jen za ruku a on mě vyprovodil před dům. Loučení úplně nesnáším.

Zákaz!

Přišel k nám úplně samozřejmě jako domů a choval se, jako by mu to tam patřilo. "To je moje!“ Říká vnouček místo pozdravu.

Pokaždé přijde úplně samozřejmě a tváří se, jako by mu u nás všechno patřilo. Pak se obvykle připojí k tomu, kdo je mu v tu chvíli sympatický a chová se suverénně dál. Naposledy se zprvu zajímal o mne, ale potom přišel dědeček a ten má v pokoji poklady. Vzal ho s sebou do jeho království a já mohla aspoň koukat na ty svoje vraždičky. Pak se oba přikradli do obýváku a vytáhli hnusného zeleného hada, co na něj manžel chytá ryby. Oba se poťouchle smáli tomu, že jsem křičela a ještě s potěšením předstírali, že mě ten had kousne. Když se toho nabažili, přesunuli se zas do kuchyně.

„Dědo, poď,“ povídá malej: „seneme si do pokoje a budeme hídat htulníky.“

Děda vstal, vzal si sklenici s pivem a povídá mu na to. „Tak pojď, jdeme, budeme tam spolu a ženský tam nepudou. Babička má zákaz!“

A to neměl říkat. Jak slyším něco o zákazu, vzbudí se kontrolka na jeho porušování a mám touhu si to vyzkoušet. Zvedám zadek a už šmejdím do pokojíčku.

„Nákaz!“ Vnouček sice neumí ještě všechna písmena, ale význam zná a tak se směje, kouká na mě trochu s nosem nahoru, pro něj zákaz neplatí a nechá mě tam stát.

„Dobře, takže já vydávám zákaz v kuchyni!“ Okupuji území, ale malý je hned asi po mně, protože musí vyzkoušet, co to znamená. Překračuje kuchyňský práh a moc se mu líbí, když se naoko zlobím.

Za chvíli už na hru zapomínáme, děda pije svoje pivo zase v kuchyni a já koukám na obrazovku, když se ke mně klučík připojí, sedne na sedačku a kouká taky na televizi.

„Hele,“ vzpamatuji se: „sem nikdo nesmí, tady je taky zákaz, jdi si za dědou!“

„Tohe je náš nákaz!“

„Aha, takže sem děda nesmí?“

„Ne!“ Zubí se na celé kolo a mně dochází, jak to koulet s mládeží.

Být babičkou je žůžo

Když se žena stane matkou, dostane se její život do vyššího levelu. Bojí se, aby to přežila bez zbytečné ztráty bodů, cítí tíhu odpovědnosti za sebe i za děti. Když se jí to povede, může postoupit.  

Když se žena stane babičkou, otevřou se jí další netušené možnosti. Může se stát prakticky kýmkoli a čímkoli, co v životě chtěla vyzkoušet, ale nebylo jí dopřáno. Já si ráda plním sny a tak jsem si letos vzala týdenní dovolenou a vyrazila za vnukem. Chvilku mi to trvalo, brzy jsem však pochopila, ve kterém světě se nacházím. V závěru už jsem to sfoukla úplně v pohodě a dokonce přišla i na způsob, jak u toho ležet.

Náš malý se hrozně rád fotí, účastní se hovorů po telefonu, jedním prstem ovládá skype (na rozdíl ode mne ho bez problémů zapne i vypne), na tabletu spolehlivě najde písničky i pohádky a nejradši má prohlížení fotek. Fotky miluje od malička, samozřejmě nejradši ty své a tak se hned první den zhostil role hostitele a rozhodl se ukázat mi fotografie z dovolené. Jeho máma přisedla, on otáčel a podával svůj výklad. Neopomněl dodat, že je tam kuk (rozuměj kluk) a většinou nějaká další osoba. Pak se ve výkladu poněkud zasekl: „A kdo je tam s tebou, Kryštůfku.“

„Máma,“ šibalsky se zasmál a upadl na záda na sedací soupravu.

Na další fotce byl s tátou. „A tady?“ vyzvídám jako divá, ale on znovu řekl „máma“ i se stejným pohybem. Tím byl jeho výklad u konce. Na každé další fotce už byla „máma“ a následoval pád, i když tam stály stromy nebo motorka. No, nic, prostě se vloudila malá chybička. V dítěti je plno energie, která se musí vybít.

Snažila jsem se vybíjet jeho energii, co to šlo. Bohužel dva dny propršelo a tak jsem mu aspoň nakukala, že je na nebi „baba“, kterou si představil jinak než černý mrak a každému o ní říkal. Sledovat babu na nebi nám zabralo spoustu času, svou roli hrála i při usínání, protože to bylo další strašidlo. Nakonec jsem zvolila vysvětlení, že baba do domu nechodí, že jenom nosí déšť, ale klukům neubližuje. Trochu to zabralo.

Poslední den byl krásný, slunečný, mohli jsme tedy vyrazit na zahrádku a vybíjet energii tam. Naštěstí ještě část dne prospí, tak jsem si načerpala zásobu u kávy na pohodlném křesle.

„Babi, budeme střílet bubáky a čerty! Neboj, já tě nachráním (ještě neumí „z“) a tak jsem doplňovala vodu do vodní pistolky a nechala se zachraňovat.

„Babi, budeme si kopat.“ Na tohle jsem zvyklá od bráchy, musela jsem stát v bráně, chytat míč a kopat mu ho zpátky. Jenomže to mi bylo o 45 let a asi 70 kg méně, to se mi to kopalo. Přemáhám se, kopu, kopu, kopu, ….. a už nemůžu a tak ulehám na zahradní houpačku a předstírám smrt.

„Babi, to to je?“

„Jsem pirát a to je loď.“

„Ty si pivát?“

„Jo.“

„Já jsem taky pivát. Houpej, houpej honě …“

Houpu a křičím: „ Pozor, piráte, hlavně nespadni do moře!!!!!!!!“

„Už sem panul.“

„Tak tě musím vylovit….“ Křičím, aby mě slyšela celá vesnice, jde přece o život, moře strašně bouří a topí se mi posádka. Naštěstí se to podařilo a zas je zpátky na lodi.

„Zachraňuju, zachraňuju …“ Dělám všelijaké pohyby, aby nevznikly pochyby.

„Uf sem nachráněnej.“

„Tak mi nespadni do moře. Chyť radši nějakou rybuuuuu.“ Pořád trochu křičím, povely jsou povely a moře hrozně hučí.

„Mám vybu!“

„Tak jí uvař a dej mi taky kousek.“

Míchá ručičkou nějaké nic na houpačce a pak mi dává kousek do pusy.

„Vylov další, hlavně nepadej do moře, ať tě nemusím zachraňovat!“

Rybolov zachránil mně. Chytal jednu rybu za druhou, vařil a krmil mě rybou, co svět neviděl, a já mohla chvíli chytat lelky. Jako piráti jsme misi, myslím, splnili. Jako babičce se mi splnil zase jeden sen, jednak jsem si chvilku schrupla a zažila taky plavbu s pirátem, i když v mých dívčích snech byla původně lehce erotická.

Babičkový

Nedávno jsem četla zajímavý článek o babičkách. Prý už nějak vymřely. Prý jsou dnes samá plastika a odbarvené, nenosí zástěru a nepečou dobré buchty jako kdysi. Nestarají se o pohodu svých vnoučat, chodí radši po nákupech, hlídají všechny slevy v parfumeriích, prý už s nimi není taková legrace, jako bývala dřív a hlavně vnoučata někdy ani neví, že mají nějakou babičku.

Inu, něco na tom je. Když se sebekriticky zamyslím, asi taky nejsem ta úplně správná babička. Brouzdám po internetu a preferuji zdravější stravu, už se ale snažím o nápravu, přestávám se malovat, odložila jsem podpatky, každou chvíli masíruji ztuhlé svaly a bolavé kosti, abych ukázala, že mám správný „babičkový“ věk a ty koláče a buchty jsem taky nezapomněla, akorát pořád honím tu tajli, tak si je nemohu dopřávat. S tím počkám, až vnouček vyroste. Ale aby bylo jasno, na všem pracuji.

Měla bych si asi koupit zástěru, babičky v džínách nejsou to pravé. Namísto lakovaných nehtů bych se měla prsty více rýpat v hlíně, aby působily trochu ukoptěně a upracovaně. Nemluvě o nějakých mozolech. Moje současné dlaně svědčí o tom, že pořádnou práci neviděly a zatímco ty správné babičky pořád pracují, já s nimi mrskám po klávesnici. Měla bych jít víc do sebe, možná by to spravila nějaká hezká trvalá ondulace a ještě dalších pár kilo nadváhy.

Být správnou babičkou ovšem není jenom tak. Kromě vzhledu musí prokázat řadu dalších dovedností. Musí se třeba umět usmát, zašklebit, dělat, že nic nevidí a pak zase nacházet, přidržet a hodit, všechno v pravý čas, to aby člověk měl úplnou maturitu! A ke všemu je třeba znát i tajnou řeč. Každé vnouče má totiž tu svoji, žádný universální slovník neexistuje. Ale kdo to umí, ten se dozví všelijaké věci dobré pro život.

Víte třeba, co je to drrrn drrrn? Traktor. Musím sebekriticky přiznat, že to zatím neumím správně vyslovit. Kam se hrabe anglické „the“.

A co je to drrn drrn? Auto! Odlišit tyto dvě věci je docela fuška.

Taky už vím, že nejlepší obrana je útok. A když jde máma s plenami, tak útěk: „Hají!“

„Tam je …“ to je zaklínadlo skoro na všechno. Tam toho je, že je těžké strefit správnou věc.

Už se mi ale povedl majstrštyk. Za máminými zády jsem na mrňouska vyplazovala jazyk a pak jakoby nic. Smál se, spiklenec, pořád čekal na to vypláznutí, až se máma zeptala: „Co dělala babička?“ Bez skurpulí mě napráskal a vyplázl jazýček. Tohle bylo poučení, že mám do babičkové dokonalosti ještě daleko. Musím ho zasvětit, co je tajemství!