Dostal se mi do hledáčku jeden díl Pekla na talíři, pojednávající o tom, proč kuchaři neumějí vařit. Byl o současném systému odborné přípravy budoucích provozovatelů restaurací. Roman Vaněk kritizoval reklamy „práškovacích firem“, které se dostaly i do učebnic a spolu s nimi nenápadné pokyny, jaká šidítka lze při vaření využít.
Budiž, občas ve své kuchyni šidítka používám. Doma ale nevařím pro veřejnost a v malém množství musím někdy dochutit. Přiznala jsem se k hříchu v podobě sušené jíšky a taky občas přidám polévkové koření. Jinak pytlíky prakticky nekupuji, pokud ovšem nechci něco cíleně vyzkoušet. Proč si kazit chuť instantními chemikáliemi? Samozřejmě s výjimkou dovolené, kde si sem tam dopřejeme výjimečně konzervu.
Když jsem zavzpomínala na naše učebnice technologie přípravy pokrmů, vlastně tam z podobných přísad byly jenom polévkové kostky, my jsme tenkrát žádné fígle pro urychlení fakt neměli. Ono se to ani neprodávalo. Vývar pěkně z kostí nebo odřezků, šťáva pěkně vypečená, nikde žádné zbytky, všechno se nám do polévky hodilo. Na polévce byla poctivá tučná oka, omáčky se zalívaly vývary, žádná voda z kohoutku. Jó, to byly časy. V regálech se zeleninou mrkev a brambory, jinak skoro nic a kdo něco chtěl, musel mít známé nebo místo ve frontě. Dnes si koupíme jakoukoli náhražku, ufidláme to na sporáku za minuty a pak to odpovídá vynaložené námaze.
A tak jsem si v této souvislosti vzpomněla na lahůdku, kterou jsme prodávali kdysi v bufetu na Staroměstském náměstí, v době, kdy tady ještě pizza byla exotický pokrm a pizzerie cizí slovo. Tenkrát se v zelenině daly koupit korpusy, takové kulaté koláče potřené čímsi z rajčat, které vydržely zapečené v igelitovém obalu snad rok. Přesně na ty naše podnikové technoložky vymyslely receptury „co dům dal“ a tak vznikla pizza salámová a pizza Neapol. Nevím, jestli se i tyto receptury objevují v současných normách, ale cizincům to chutnalo. Když jsem dala kolegovi hádat, jakou hlavní ingredienci obsahovala naše pizza Neapol, tak to neuhodl. Přitom byla výborná, ovšem podpultovka. Salámová totiž vynášela víc.
To se nakrájel měkký salám, nejlépe gothajský, na tenké nudličky. Pak se přidalo zeleninové nakládané lečo, všechno se pěkně promíchalo a navrstvilo na korpus a pak posypalo eidamem. Zapečené, pěkně pokropené, aby to splnilo váhové požadavky, to chutnalo přímo luxusně. Však jsme měli pořád plné bistro Italů.
Pizza Neapol se potřela asi třetinou sardelové pasty a posypala sýrem. Kupodivu byla velmi chutná a žádaná. Sama si dodnes s nostalgií někdy zapékám sardelovou pastu do toastu. A pak to s přivřenýma očima jím a v duchu počítám ty tržby, které nám to hodilo. Bohužel, dnes už na tom místě naše bistro nestojí, korpusy se nevyrábí, pizzerie postupně zkazily náš krásný český trh a já zůstala dodnes chudá. Ale zato mám čisté svědomí, že jsem byla ochráncem socialistického stravování.