Už teď mě napadá, že název je zavádějící. Chlapi přece nikdy neskuhrají. Nebo snad nějakého takového znáte?
Čas od času se to stává. Ráno se vzbudí s nějakou bolestí, která je přííííšerná, vznikla úplně náhle a obvykle je nedefinovatelného původu.
„Prosímtě, cos dělal? To už tě musí bolet dlouho, ne?“
„Ne, až teď. Co s tím mám dělat?“
Ono je úplně jedno, jestli se jedná o bolest ramene, zatuhlou krční páteř, nějaký zánět v těle nebo nedejbože něco horšího. Všechno probíhá stejně.
„Dej mi na to něco, ať mě to přejde.“
„A co? Ty ses zbláznil! Nejsem doktor, ani nevím, co to je a co ti na to mám dát?“
Těžko radit, protože ať už je to cokoli, tak se NIKDY nedají popsat přesné příznaky, natož příčina. Bolest je příšerná, nemůže jít ani do práce, je úplně vyřízený a k doktorovi nemůže. Co kdyby opravdu na něco přišel, že? Přece musí existovat NĚCO, co ho nejlépe hned, v nejhorším případě za hodinu, postaví na nohy. Má přece TOLIK důležité práce! Například odpoledne si chtěl jít zajezdit na čtyřkolce.
S úpornou bolestí se zase vrátí do postele. A já si lámu hlavu, jestli mám volat záchranku nebo postačí panadol. Nakonec zvolím od všeho trochu, připravím prášek a pro jistotu bylinkový čaj. Tím se nemůže nic pokazit, aspoň si zlepší pitný režim. Obojí položím vedle postele a upozorním ho: „Tady máš ten prášek a ten čaj vypij!“
„A můžu to?“
„Jasně, jeden prášek přece nikomu neublíží.“
„Víš, že já prášky nejím!“
„No, ale je to jenom panadol. Ten berou ženský na hlavu.“
Začínám být nervózní, protože pospíchám.
„A co je v tom čaji?“
„To jsou jenom bylinky.“
„Ale jaký?“
„No, je to normální čaj na pročištění (na kašel nebo na močové cesty, podle toho, co najdu).“
„Abys mě náhodou nechtěla otrávit!“
„Prosímtě, přece nebudu riskovat kriminál!“
Raději odcházím. Doufám, že příroda zafunguje a tělo najde cestičku k uzdravení.
Když přijdu, postel je prázdná. Čaj je dávno vystydlý, prášek leží vedle hrnečku. Úporná bolest ho asi vyhnala k lékaři, myslím si, protože vím, že ten den má lékař odpolední a čekám, co mu na to asi předepíše. Čekám dlouho. Pak zneklidní pes a uslyším zvuky výtahu. Klíč zaharaší v zámku a do dveří vchází švihák v koženém oblečení s helmou a brýlemi v ruce. Očividně omládl nejméně o dvacet let. Po bolesti ani památky. Asi si dojel někam, kde umí dělat zázraky!