„Vražda na tyranu není zločinem“.
Věta pana profesora z filmu o atentátu na Heidrycha mne napadla ve 4 ráno, když si náš pejsek usmyslel, že už je den. Nosil mi hračky na hlavu a čekal. Pomohla až schovka pod peřinou.
Naučil se něžně si říkat o všechno, co požaduje. Když spím a on chce pustit pod peřinu, olízne mne na krku. Když chce hodit hračku, donese jí. Vybere si někoho mezi přítomnými a olízne, aby věděl, že má fant. Je zajímavé, že má smysl pro spravedlnost. Účast ve hře pravidelně střídá. Asi aby si nikdo nestěžoval na nedostatek pozornosti. Když dotyčný nereaguje, nebo reaguje pomalu, chodí ho olizovat tak dlouho, dokud mu hračku nehodí.
Někdy dělám, že nevidím, záměrně. Sedím na sedačce a dívám se na televizi. Prostě si nechci zrovna hrát. Ale mám smůlu. Naše černý štěstí vyskočí na opěradlo sedačky a donese mi hračku přímo na hlavu. Někdy jí hodí čumákem rovnou před oči. Nenechá se odradit. Ovládá mistrně několik her. Házení hraček je klasika. Miluje ale míč. Bravurně ovládá fotbal, kdy brání vybrané území (zpravidla má bránu mezi dveřmi) a nepustí jediný gól. Krásně dává také hlavičky. A když mu míč házím, vrátí mi ho zpátky jako při volejbalu. Je na něj velký, ale vášeň je vášeň. Když začne hra, tak nic neřeší.
Obrázky:
1) Jako miminko.
2) Dorostenec.
3) Při hře.
4) Po fotbálku zasloužený odpočinek.
