To jsem byla ještě malá princezna, vlastně spíš tak trochu Popelka, protože jsem v té době byla každou volnou chvilku ve sklepě. Kamarádi z domu tam měli udělanou místnost, kde trávili volno, doma jich v bytě bylo moc a nesměli tam kouřit. Sklepní kóji vyklidili a předělali na dílnu. V ní bylo různé harampádí a taky tzv. „fichtl“, taková malá motorka. Bylo nám ještě sladkých …náct a hlavy byly plné nápadů.
A tak se jednoho dne zrodil taky nápad založit kapelu.
Hudební potenciál jsme tenkrát celkem měli. Já chodila na sborový zpěv, taky se nám líbily nové hity z magneťáku, pásky byly skoro průsvitné, hrály od rána do večera a my dostali chuť něco sami produkovat. Jenomže jak na to? Chtělo to nějaké nástroje, bez nich se začít nedalo. Tenkrát bylo zajímavé sledovat, jak se dějiny vyvíjejí.
Zvláštní na tom bylo hlavně to, že kluci, kteří zakládali kapelu, vůbec neprojevovali hudební nadání. Je fakt, že jeden z nich občas brnknul na mojí kytaru, ale jinak nic. Nikdo z nich, kromě poslechu, nic neprodukoval. Ale to jim nevadilo, jednoduše si rozdělili nástroje a tak vznikli dva kytaristé, jeden bubeník a jeden baskytarista.
A pak začalo to nejtěžší, sehnat nástroje a aparaturu. Kde vzít, když nebylo?
V době našeho mládí docela fungovaly brigády, kdo chtěl, tak si přivydělal a tak kluci začali shánět každou korunu a postupně pořídili bicí, kytary i baskytaru. Sklep se postupně měnil na zkušebnu a to chtělo náležitou přípravu. Hlavně plata od vajec, protože v naší vile byly kromě nás a sousedů ještě čtyři partaje a ty neměly úplně moc pochopení pro lidovou tvořivost. Přesto všechny dodnes obdivuji, slyšet zezdola kytarové tóny v kombinaci s mým uměním na klavír, to chtělo občas opravdovou trpělivost. Snad věřili tomu, že z nás vážně jednou něco bude. Pro mě byl první kytarový tón ze sklepa signálem, že se ve zkušebně děje něco, u čeho bych neměla chybět a tak jsem ihned běžela.
Taková kapela nevznikne jen tak. Už byly rozdělené posty i nástroje a tak se mohlo začít. Kluci pustili pásky a zkoušeli se přidat, jako by to už uměli odjakživa. Chápu, Deep Purple i Yes byli inspirující a vypadalo to dost jednoduše, jenomže to nějak samo nešlo. Co s tím? Možná by to chtělo noty, namítl jeden a tak si sehnali i noty. Pak jsem přišla na řadu já, musela jsem je noty naučit. Pamatuji si, že jejich první (a poslední) píseň, do které se pustili podle not, byl Trezor od Karla Gotta. Trvalo jim to docela dlouho a na to, že každý z nich teprve s nástrojem začínal, se nakonec sehráli. Už sice nevím, po jaké době, ale nakonec se trefovali do taktu. Když si pomyslím, kolik tenkrát stály nástroje a kolik obětí to stálo, aby tu kapelu postavili … Jenomže umění je řehole a musí se tomu něco obětovat. Hodně obětovat, než se jeden prosadí a stane se známým a žádaným … strašná oběť. Obdivuji všechny umělce, zvlášť ty, co jim to umění nejde od srdce. To je hrozná řehole!
Kluci tomu obětovali hodně, nejenom peníze za nástroje na aparaturu, ale těch cigaret a piv a probdělých nocí, těch průšvihů v učňáku, těch hádek s rodiči a těch blbostí, co u toho vzniklo jako vedlejší produkt. Jó, to bývaly časy! Za poslední prachy se koupil džbán piva, cigarety se balily a když došly, nedaleko byla stanice. Zkoušelo se často, bavilo nás to, i když na hraní moc často nedošlo. Brzy se projevily spory, třeba bubeník nechodil tak často, jak by měl. Začalo to prostě někde váznout, kytary se pověsily na hřebíky, na bicí se prášilo, až se později kapela úplně rozpadla, aniž by někde zahrála. Jmenovala se White Shadows, ale asi jste to nikdy neslyšeli.
Dodnes nevím, kde se stala chyba. Možná to bylo tím, že tenkrát nebyl zvolen kapelník, všichni mohli říci demokraticky svoje a tak se asi trochu zvrhla morálka. Ale bývalo to krásné ...
Možná si trochu poklepete na čelo, že to bylo pěkně ujeté začít s něčím takhle z ničeho nic, vypadá to, že to jinak skončit ani nemohlo. Kapela, co neovládá nástroje, přece nemá žádnou budoucnost. Já na to říkám: kéž by to vždycky dopadlo aspoň takhle. Připusťte si třeba smělou myšlenku, že podobně vznikají i projekty za státní prachy.