„Mami, ta paní je ale ošklivá,“ řekla mi jednou na procházce malá dcera, když uviděla stařenku vykloněnou z okna. Babička byla samá vráska a bylo znát, že se jí do tváře život hodně podepsal. Koukala tam a se zájmem nás sledovala.
„Dobrý den, vy máte ale krásné muškáty, takové barvy se jenom tak nevidí.“ Zkusila jsem paní oslovit a ji to zjevně potěšilo. Bydlela v malém domku, kousek od Benešova, byly jsme tam tenkrát na dovolené. Za starými okny truhlíky a v nich muškáty fialové barvy. Ty rostlinky sice vypadaly trochu unaveně, jako stará paní, žádné bohaté šlahouny, ale hezky kvetly.
Paní si s námi chvilku popovídala a jak to tak na vesnicích bývá, tak se chtěla asi nějak revanšovat za to popovídání. „Utrhněte si, však zase narostou," nabízela mi oplégr. Trochu jsem se zdráhala, přece jenom opatrovat květinku na dovolené a pak jí ve zdraví dopravit, je potíž, ale abych neurazila, tak jsem si odštípla. Pak jsme se s povídavou babičkou rozloučily a šly zase procházkou domů.
„Tak co, byla ta paní ošklivá?“
„Byla hezká.“