Jsou situace, kdy se ženské spolu radíme. Obvykle ani tak nestojíme o radu, jako spíš o pofoukání. Ženská ženské rozumí v situaci, kterou sama zažila, v jiných situacích může sice poskytnout útěchu, ale nepochopí.
My, ženské, máme s chlapama trápení. Někdy si říkám, čím si vlastně chlapi zaslouží, že se do nich zamilujeme, protože z každého se většinou vylíhne nějaký prevít. Babička říkala, že jeden chlap je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet a že si stejně nevybereš a já to vidím stejně.
Jediný rozdíl mezi nima je, že jednoho milujeme a nemůžeme si pomoci a druhý nás neokouzlí, kdyby dělal cokoli. A tomu, koho milujeme, odpustíme i velezradu.
V případě velezrady vůči nám pořád hledáme argumenty na jeho obhajobu a tím si vlastně ubližujeme a vůbec nám to nevadí. Když to tak někdy poslouchám, jaké nesmysly umíme vymyslet, abychom obhájily mužské chování, tak to by nevymyslel ani Cimrman. Dokážeme být takové masochistky a odpustit nevěry, i dlouhodobé, nevadí nám, když nás mají za vola, chlastají a tropí scény, někdy přikrýváme zástěrou i modřiny a naoko se tváříme, že máme doma anděla a vlastně se nic neděje.
Anděla doma nemám, ale z toho, co jsem uvedla, naštěstí neřeším nic. Jsem totiž potvora a nic z toho bych si líbit nenechala. Nechtěla bych někoho, kdo by mě omezoval víc, než je snesitelné, ani žárlivce, který by mi nenechal volný prostor. A kdyby mi někdo ublížil, spočítala bych mu to i s úroky. Chci jenom žít a nechat žít.
Vztah mezi dvěma, ať už je to manželství nebo jiný svazek, to je přece dohoda. A dohody fungují, pokud se bezezbytku dodržují. Jakmile to začne skřípat a někde to neklape, je dobré si to vyříkat, ale neustupovat. Ústupky dávají najevo, že nám může protistrana naložit na bedra o něco víc a ona to nejspíš časem využije. Čím víc prostoru poskytneme protistraně, tím méně máme pro sebe. Vypadá to sice jako projev dobré vůle, ale z dlouhodobého hlediska je to neúnosná věc. A proto musíme být potvory a trvat na svém. Oni to pánové dělají úplně stejně a já se jim ani nedivím.