Začalo to nevinně. Jdu si nechat napsat svoje léky do ordinace lékaře, a když mi to sestra připravovala, přišel doktor. Aby bylo jasno, naše sestra je zároveň doktorova manželka, což sice někteří nevědí, ale ani jim do toho nic není, faktem je, že sestra je i lékařka a tak svému muži panu doktorovi ulevuje s psaním receptů. Dříve tam byl sám a někdy jsme si povídali, teď už tolik nepovídáme, ale zase je to rychlejší.
„Tak co, pojedete letos do Chorvatska?“ Ptám se, protože vím, že pan doktor má Chorvatsko rád a tohle máme společné. Vím, že máme společné i nemoci a tak mám někdy pocit, jako by nás něco spojovalo. Je to chlap přibližně v mém věku. Čekám, co odpoví, ale nestihl.
„Bože můj, už zase pojedeme! Jak já to nenávidím. Představte si to, patnáct let pořád na stejný místo!“ Moje pozornost se přesunula na ženu a začala jsem litovat své otázky.
„Hvar je krásnej …“ zasní se pan doktor.
„Na Hvar! Zase ta šílená cesta do Splitu! Když už tam konečně dojedeme, tak se nezvedne ani pro ty pitomý lístky na trajekt! Zase budu řídit celou dobu a ještě poslouchat: zastav mi na jídlo, uděláme si pauzu….!“
Začalo se to ve mně svírat. Začala jsem mít pocit, jako kdybychom s panem doktorem měli společného mnohem víc. Jako bych zároveň slyšela svého manžela.
„Ale dyť ty lístky kupuju …“ řekl už skoro zbytečně, pochopila jsem, v jakém se nachází stavu. Tohle nemělo řešení. Stejné debaty jsem vedla se svým mužem do doby, než se osvobodil a já si našla na dovolenou jinou partičku.
„Asi máte radši dovolenou v zimě, ne?“ obracím se na sestru a přišlo další dějství: „Nikdo nemůže pochopit, jaké to je, když dvacet let musím jezdit přesně na ty hory, co vybere on a nikam jinam!“
Debata se stočila dál a já pomalu začala chápat, že nemohu přispět ničím pozitivním. Dva, co jsou spolu celé dny v práci i doma, si už nemohou říci nic nového.
Odcházela jsem s pocitem, že jsou chvíle, kdy je lepší mlčet a bylo mi obou trochu líto. Byla jsem vděčná za svou práci, kde mám jiné zážitky než manžel, i když v podstatě nevýznamné, i za to, že ho vidím jenom chvilku ráno a chvilku večer, ale když se potkáme, můžeme si vyměnit své obyčejné zážitky. I já vím, jaké to je, vidět se každý den a mít se plné zuby.
Změna je život a nemusí být až tak zásadní.