Dva roky jsem prodávala pizzu na Staroměstském náměstí a
pozorovala lidičky. Byly to šťastné dva roky. Večer jsem usínala s lehkou
hlavou, ráno s ní zase vstávala, žila si v pravidelných intervalech
dlouhých a krátkých týdnů a nepřemýšlela dopředu. Jen abych měla dost pizzy a
úsměvu. S tím úsměvem to byla docela hračka. Někdy to bylo horší
s pizzou. Ta se musela objednat, zamíchat, upéct a prodat. A taky řádně
zúčtovat a proplatit. Úsměv byl hned a zadarmo, důvod se většinou našel.
Před dveřmi našeho bistra, které byly celý den dokořán,
stával stánek se sklem a u něj hezký mladý prodavač. Prodával tam celé dny a
díval se na davy proudící pro mou pizzu a tak se někdy rozhodl ty lidi
zastavit. Stačilo mezi otevřené dveře nalepit jednu dvoukorunu. Hned jako by se
stal zázrak. Davy chodily dál, ale někteří se mi začali hned mezi dveřmi
klanět. Jiní se začali rozhlížet jako by byli ve střehu a někdo se jen
s pochopením pousmál. Sledovala jsem to za pultem a posílala za to své
úsměvy. V tomto směru neexistovaly národnostní rozdíly. Snad jen Italové
nesbírali drobné. Ostatní se pak rozdělili na ty, co se neváhali ohnout, na ty,
co se opatrně rozhlíželi a na ty co se smáli. A za dvě koruny bylo všem hned
jasno.