Život není péééříííčko ...

 "Jó, život není péééříííčko," říkávala maminka a tenkrát jsem jí tak moc nerozuměla. V mládí mi připadalo všechno jednoduché, i když s odstupem vím, že to vůbec lehké nebylo hlavně pro mamku. 

Starosti jsme doma sdíleli, na to nás bylo naštěstí dost a radosti z běžných věcí jsme nějak neřešili. Tenkrát jsme se radovali z každého rána a na nic velkého se netěšili. A tak jsem měla radost, když jsem si mohla o víkendu přispat, ve všední den dorazila včas do školy nebo později do práce, když rozkvetly krokusy, potom sedmikrásky a pampelišky, když voněly pivoňky a zesládly jahody, když jsme se mohli v létě koupat a na podzim vyrazili na houby. Radovali jsme se z přítomnosti rodiny a také z odpočinku, když jsme se navzájem měli dost, život je prostě změna a je třeba to brát.

Maminko, život nebyl péříčko, já vím, ale je pěkný i za cenu občasného pádu. Však ty to víš nejlíp a nejen ty. Ale uměla jsi vnímat všechny jeho krásy a taky se nad tím povznést. To je hodně důležité. Škoda, že radost se nedá třeba darovat nebo naordinovat, každý si musí najít svůj důvod a někoho, s kým jej bude sdílet stejně jako smutky. 

Tak schválně, jestli se shodneme? Dneska mám třeba radost, že je teplo a svítí slunce. Ale i z toho, že možná spadnou kapky, na balkóně mi kvetou jahody a ve středu jsem si dala normální oběd v restauraci i osvěžující drink. Letos poprvé!! Když se nad tím zamyslím a beru v úvahu život jen pro ten dnešní den, tak mi zas tolik těžký nepřipadá. 

Inventura srdce

„Hledáš-li pravdu, nedívej se dál než k svému srdci.“ John Lennon. A já dodávám: "Někdy neškodí udělat si inventuru."

 

Dala jsem ti srdce

vlastně jenom část,

kousek jsem si

ponechala

pro sebe.

Ten pocit mě hřál

i tvoje objetí.

Pak ubývalo objetí

a srdce jako by

pomalu

vychládalo.

Nechtěla jsem dlouho uvěřit,

ale po inventuře

zbyla jen moje část,

zbytek je

navždy ukraden.

 

Pozitivní blues

„Je jenom jedna cesta za štěstím, a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“ Epiktétos

Zastav se, vteřino šílená,

proč pořád tolik spěcháš?

Právě teď nadešla chvíle má,

snad mi ji procítit necháš?

 

Jenom si pozvolna doplním svěžím vzduchem plíce,

abych si mohla zakřičet a zařvat trochu více,

zamávat šátkem barevným ukrytým ve své pěsti,

zahánět smutky včerejší, pochytat do nich štěstí.

Jen tak, tak o životě

 Zas týden pryč, tak rozjímám,

přemítám o životě,

do stejné řeky dvakrát nevstupovat.

Přemýšlím si tak o životě,

jak si tak ubíhá tiše sám,

v poklidu i ve slotě,

zastavit se a radovat

ani moc nestíhám.

 

Myšlenky samy zjevují při veselé notě,

jak se dá z toho vyplavat,

když tlačí kámen v botě

a vypadnout z ní nechce sám,

jen ohnout se a botu zout,

záda vržou, jak starý krám,

pomůžou plaňky v plotě,

neochotně se ohýbám

a lovím kámen v botě.

 

S kameny není o co stát,

hned toužím po nahotě,

při myšlence se usmívám,

svázaná nemám co komu dát,

život je o ochotě

žít jej, toužit a milovat,

riskovat, jít vpřed, couvat,

stát čelem, rovně, obutá

i svobodně se zouvat.

 

Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš,

ale to neznamená

obcházet, co chceš pokořit.

Ponoř se po ramena.

Dýňový koláč

 

Dostala jsem dýni a potom chuť na něco sladkého. Velikou chuť. Začala jsem hledat na internetu a potom vyzkoušela dýňový koláč. Byl bezva. (Asi chápete, že už není).

Do mísy jsem dala 150 g rozpuštěného másla, 150 g cukru krystal, 150 g mouky, 300 g nastrouhané dýně, 50 g mandlí nebo ořechů (posekaných), 50 ml mléka, 1 kypřící prášek do perníku, 2 lžičky mleté skořice, 6 nadrcených hřebíčků, 3 žloutky, z bílků vyšlehala sníh.

Všechny ingredience kromě sněhu jsem dala do mísy, promíchala (tedy přesně řečeno promíchal je robot) a nakonec jsem ručně vmíchala sníh z bílků. Ten se musí vmíchat pomalu, aby bylo těsto nadýchanější. Troubu jsem mezitím rozpálila na 160^o C. Dávka těsta je tak akorát do dortové formy, já jsem pekla v pekáčku, do něhož byl vložen pečící papír, naplnila ho těstem a potom pekla. Doba nebyla delší než půl hodiny, ale přesně to nevím, upečení jsem ověřila testem se špejlí (zapíchne se do koláče a pokud na špejli není nalepené těsto, je hotovo).

Ještě teplý jsem ho ochutnala. Byl to nadýchaný koláček, výborný, sladký akorát, velmi chutný. A studený chutnal pořád stejně, vláčný jakoby vlhký, ale to bylo to, co ho odlišilo od ostatních koláčů.

Doma jsme se shodli, že by byl nejlepší se šlehačkou, ale ta se u nás nachází výjimečně. Našlehala jsem tvaroh s mlékem a medem a ozdobila.

Vyzkoušejte!

Houbaření, to je potěšení

Jak nerada vítám podzim, protože přináší sychravé počasí, tak si ráda užívám podzimní radovánky. Hlavně houbaření.

A tak jsme také vyrazili s manželem do lesa. Zvolili jsme místo, kde jsme poprvé byli před dvěma lety a kde nám nestačily koše. Ovšem to bylo později na podzim, rostly samé babky, ty teď ještě nejsou. Takže osvědčený les zklamal, nabídl jenom pár prašivek, ale jinak ani houbička, tak jsme se rozhodli jet jinam.

Bohužel jsem uposlechla manželovy rady a hledala trávu, a asi jsem někde přešla bludný pařez, manžel se mi ztratil z dohledu a já, jako obvykle, zabloudila. Začal mne shánět mobilem, tentokrát jsem mobilům blahořečila, že jsou, protože já byla úplně bezradná. Měla jsem dojít k silnici, kde byl sraz u auta, ale já neviděla ani silnici, ani auto, pořád jsem šla a šla za zvukem nějakého auta, ale slyšela jsem jen slabě.

Pak jsem došla na kraj lesa, kde byl dolů takový sešup, tekla tam voda, takže místo bylo pěkně rozbahněné, ale já se rozhodla ho zdolat. V bahně mi ujela noha, já ztratila balanc a už jsem tušila, že se skácím dolů z té stráně v tom bahně. Naštěstí jsem to vybrala, protože bych asi pak musela jít domů pěšky, bahno bylo jen na botách. Zoufalá jsem zuřícímu manželovi sdílela polohu a on mě zachránil, když pro mne dojel autem. Moje boty nelibě nesl, ale dala jsem si pod ně igelitové tašky, abych mu neušpinila auto.

Ujeli jsme několik kilometrů do blízké vesnice a vydali se do lesa znovu. Hned na kraji muž našel pár menších hřibů. Šli jsme o kus dál a našli les, kde byl kus hustého a kopec krásného jehličnatého lesa. Po pár metrech už mi říká: „Hele ho!“ Našel krásného hříbka.
Vzpomněla jsem si na dědu a říkám: „Děda vždycky říkal, že je blízko bratříček. Ukaž nám bratříčka…“ Rozhlédla jsem se a v okruhu dvou metrů bratříček byl. Vykukovala jenom hlavička, ale vyhrabala jsem krásný kousek s macatou nohou. Pak jsme šli dál a po pár metrech se situace opakovala.

Pak jsme zahlédli muchomůrky. „Děda říkal, že kde rostou muchomůrky, rostou i hříbky.“ Rozhlížím se a byl tam. Manžel se začal rozhlížet také, hledal bratříčky a pár se nám jich ukázalo. Když jsme se rozhodli vrátit k autu, museli jsme sejít z kopečka. Na konci byla taková škarpa a přes ní vedla úzká lávka z prken. Manžel na ni statečně vyrazil, uklouzl a v mžiku se složil do té škarpy.

Naříkal, ležel tam, v jedné ruce nůž, košík z druhé ruky mu vypadl a houby se vysypaly. Vzala jsem mu nůž, aby si neudělal další zranění a začala houby vybírat zpátky do košíku. Manžel skučel, ale musel vydržet, protože kdyby se pohnul, všechno by rozmačkal. Když se podařilo úlovky vysbírat, pomohla jsem mu sednout a pak se postavit. V duchu jsem se modlila, abych nemusela volat záchranku. On řekl, že nechce záchranku, že dojede sám. Ale při každém pohybu zasyčel a bál se, že se mu zranění rozleží.

A taky jo. Dva dny vzdoroval, třetí den ráno mi oznámil, že jede do nemocnice, že už nevydrží bolestí. Verdikt lékaře zněl: zlomené žebro a vzduch na plicích. Nabídl mu nějaký zákrok a tři dny v nemocnici, manžel ale nepřijal, odtrpěl si to doma. Kontrola proběhla a už má jen zlomené žebro.

Výsledkem houbaření byla kulajda, rizoto s houbami, houbová omáčka, zlomené žebro a plná koupelna hadrů na vyprání.

Očima mimozemšťana

Jednoho rána jsem se probudila a nade mnou zelený mužíček se zvídavýma očima. Nebyl o moc větší než můj pes, ale ovládal stejný jazyk jako já. Vypadal trochu jako plyšák, a když promluvil, myslela jsem, že se mi jen zdá.

„Nelekej se, byla jsi vybrána jako členka týmu do našeho výzkumného programu.“

„Aha, tak fajn a proč zrovna já? Už jsem členkou několika týmů a nevím, kde mi hlava stojí!“

„Protože na tebe je spoleh, že to nevykecáš, a navíc to nebude nic náročného.“

Tak jo. Začal mi vysvětlovat, co bych jako měla v rámci týmu dělat a když skončil, nebylo to nic tak hrozného. Úkol byl vlastně jenom abych to nevykecala. Ostatní spočívalo v tom, abych si vzala větší kabelku, kam by se skryl. Měl za úkol zmapovat, jak tu žijeme a já k tomu měla podat komentář. A tak jsme se dohodli, že ho vezmu ráno do práce.

„Proč se tlačím?“ Trochu křičel v tramvaji a bylo mu podivné, proč nejedeme osobním vozem. Ale součást výzkumné práce je snášet i nepohodlí, a tak měl smůlu. Kdyby mi to oznámili včas, mohla jsem si dodělat řidičák, jenomže je to pořád samé překvapení, tak se nemůže divit. Cestovat vesmírným plavidlem se v metropoli nedá, jednak by se hnedka shluknul dav, až bychom přistáli na Karláku, jednak by se mise brzy prozradila. Mám to do práce pár stanic a to přežil. Aspoň pěkně viděl, co jsme zač, pokochal se naší nudnou módou a prohlédl moje sněhule.

„Proč se zapisuješ do té knihy?“ Už u vchodu začaly potíže. Jak tomu inteligentovi vysvětlit, že vedeme o všem tolik záznamů? Jestli ho začnu zasvěcovat do evidencí docházky, tak do večera už nestihneme nic jiného. Navíc mu nestačilo jenom pozorování, chtěl vědět i smysl, s tím jsem měla někdy problémy i já, a to v tom žiji každý den. V kanceláři jsem si oddechla, protože v tom tichu nemohl moc vyzvídat. Dala jsem tedy alespoň kabelku na kraj stolu, aby viděl na monitor. Přečetl si několik běžných problémů k vyřízení, hlavně potíže spotřebitelů, co si stěžují pořád na všechno možné a já jim hledám řešení.

Doufám, že se nebude ptát, proč píšu pořád stejné odpovědi, proč to někde nezveřejníme, aby si to všechno přečetli a aby se v těchto věcech nešťoural, koneckonců by nám mohl ukrást know how nebo pak poradit některému politikovi, kde najít úspory, tak jsem si otevřela e-mail. Ono se to ani nedalo přeskočit, protože součástí každodenního startu je mazání spamů. Slevové servery se činí a evidentně musí kšeftovat s informacemi, tentokrát se to hodilo. Přečtu si nabídku a podívám se, co zas kde vymýšlejí a proti komu zakročit. Beztak si na to kdekdo pořád jenom stěžuje.

Otevírám slevové nabídky ubytování, masážních služeb a pak hned skočí nabídky do nejrůznějších restaurací na zlevněné lahůdky. Mňam, mňam, prohlížím jídlo a začíná mi kručet v žaludku. Jenomže ještě nevím, na co mám zrovna chuť. Kachýnka, steaky, menu pro zamilované, či pizza ... barevné obrázky rotují mým monitorem a mimozemšťan krouží očima stejně jako Hurvínek. A tak přeskakuji na něco zdravějšího do kategorie „zboží“, kde si můžu vybrat obuv, co mě zhubne sama, přípravky, které mě hodí do pohody a různé cvičební pomůcky.

Konečně polední pauza! Už se netrpělivě vrtí, aby si mohl zapsat poznatky.

„Hele, co to tam bylo na té obrazovce?“

„Co by, to jsou normálně slevy!“

„Slevy? A k čemu to je?“

„No, to jsou věci, které my máme rádi a tam si to můžeme nakoupit levněji.“

„To máš jako ráda pečený žebírka?“

„Proč ne? A steaky taky, ale stojí moc a tak si ho nevařím.“

„Hm a proč sis teda neobjednala?“

„Protože bych ztloustla. A stejně je to drahý i po slevě.“

„Tak proč to nabízí, když se po tom tloustne a stejně to nikdo nekupuje?“

„Třeba to někdo koupí.“

„A co je to masírovat?“

„To je něco bezvadnýho, lehneš si, nemusíš se ani hnout, přijde masér a namlátí ti špeky.“

„Jaký špeky?“

„Hele, nemusíš vědět všechno.“

„Já musím vědět, co jsou to špeky.“

„No, prostě když moc jíme, tak se nám to jídlo usadí do špeků.“

„Hm, tak to my žádný špeky nemáme. A na co bylo to další?“

„Prostě takový přípravky, aby ty špeky zase odešly.“

„Takže vy se nejdřív nadlábnete, naberete špek, pak si je necháte naklepat a pak se zase nacpete něčím, co ty špeky vyžene?“

„No, vlastně tak nějak!“

„A co z toho teda máte? Není to všechno ztráta času? My žádný takový obrázky nemáme a nevíme, co jsou špeky. Máme dost energie, přírodní zdroje a planety s čistým ovzduším. Když je nám nějaká malá, tak si dolítneme na jinou. Nic nás netíží a neomezuje. Nestěžujeme si, jsme tam u nás v pohodě. A když se koukáme na zprávy od vás, radši děláme, že neexistujeme. Tak si to, prosímtě, hlavně nech jenom pro sebe!“