Starosti jsme doma sdíleli, na to nás bylo naštěstí dost a radosti z běžných věcí jsme nějak neřešili. Tenkrát jsme se radovali z každého rána a na nic velkého se netěšili. A tak jsem měla radost, když jsem si mohla o víkendu přispat, ve všední den dorazila včas do školy nebo později do práce, když rozkvetly krokusy, potom sedmikrásky a pampelišky, když voněly pivoňky a zesládly jahody, když jsme se mohli v létě koupat a na podzim vyrazili na houby. Radovali jsme se z přítomnosti rodiny a také z odpočinku, když jsme se navzájem měli dost, život je prostě změna a je třeba to brát.
Maminko, život nebyl péříčko, já vím, ale je pěkný i za cenu občasného pádu. Však ty to víš nejlíp a nejen ty. Ale uměla jsi vnímat všechny jeho krásy a taky se nad tím povznést. To je hodně důležité. Škoda, že radost se nedá třeba darovat nebo naordinovat, každý si musí najít svůj důvod a někoho, s kým jej bude sdílet stejně jako smutky.
Tak schválně, jestli se shodneme? Dneska mám třeba radost, že je teplo a svítí slunce. Ale i z toho, že možná spadnou kapky, na balkóně mi kvetou jahody a ve středu jsem si dala normální oběd v restauraci i osvěžující drink. Letos poprvé!! Když se nad tím zamyslím a beru v úvahu život jen pro ten dnešní den, tak mi zas tolik těžký nepřipadá.