Otevírám e-mail a koukám na neznámou zprávu. Divné, není to nikdo z adresáře. Otevřu poštu a rázem se všechno vysvětluje:
„sraz ve středu v 18 hodin, fšechno u mě“
Naštěstí mi zároveň došla i SMS, jinak by mi pranic jasné nebylo. Zase se jedna vrstevnice učí s e-mailem. Podle gramatiky je to jasně někdo, kdo neumí s počítačem, podle SMS poznávám, že se nemýlím. Je to Zuzana.
Vídáme se jen občas, ale o to intenzivněji. Když se nic neděje, jedna druhé si nevšímá. Když je s námi zle, tak to navzájem vytušíme a jako by nic si zavoláme, abychom probraly své trable. Tohle vypadalo vážně, protože termín byl dost naléhavý. Ale ta pauza mezitím byla už moc dlouhá.
Kupuji láhev vína a přicházím na avizovaný sraz. Nejsem tam sama, je nás víc. Holky ušaté, už nám raší první šediny!. V očích je stále hodně energie, ale začíná trochu zhasínat. Ony nás ty polovičky vycucávají jako baterky. Dobíjení je čím dál tím horší a jeho potřeba delší. Nemluvě o tom, co nejefektivněji zabírá. Recept je složen z mnoha ingrediencí, bez kterých už si život neumíme představit. Kosmetikou počínaje, kadeřníkem zdaleka nekonče. Pak přijde pár večerů, kdy se svojí polovičky nemůžeme dovolat a on se neozve a neozve.
„Dneska zapíjíme žal,“ vytrhuje mě z myšlenek Zuzana: „manžel odjel na dovolenou. Jistěže ne sám, ale myslí si, že já myslím, že jo. Tentokrát se ani nenamáhal mě pozvat. Dřív aspoň zachovával dekórum, teď už se s tím nepáře.“
„A ty tu jako sedíš a čekáš, až se vrátí a pak ho snad odprosíš?“
„Co bys dělala ty?“
Tak to je otázka na tělo. Co v takové chvíli dělat? Co že se obvykle dělává s nevěrným manželem? Stačí si vybavit nějaké teoretické poučky a pak je převést do praxe ... Nejlepší učitelé přece v takové chvíli radí .... ZAPÍRAT! K čertu s jejich radami.
„A jak to víš, že není sám?“
„Našla jsem mu esemesku.“
„Přece víš, že nikdy nemáš hrabat v mobilu.“
„Ono už je to fuk, stejně mě to žralo, tak to aspoň prasklo a je to venku. Ani se tím netajil. Nešlo to.“
Ještě, že na stole leží zákusky. Taky se hodí dvojka červeného, protože skryje mé rozpaky. Co poradit té, co je skoro jako sestra? Trápí se už dlouho a je kost a kůže. Její trápení stejně smysl nemělo. Oběť, kterou nikdo neocení a nakonec se změní v pošklebky. Čekání, co nikdy neskončí dobře. Anebo že by přece jenom skončilo?
„Proč jsi to nechala dojít až sem? Copak to nešlo řešit dřív?“
„Nenapadlo mě, že je to tak vážný. V posteli byl normální a pokaždý se vrátil. Zdálo se to jako běžná krize.“
Tak tohle řešení je nejisté. Jak se zdá, jen tak se jí nenabaží, podle všeho už to trvá dlouho. „A co s tím uděláš? Ty, lvice salónů, ty, která nikdy neodešla s prázdnou náručí a sbalila jsi kluka cestou z nádraží? Kde je ta divoška, cos byla dřív?“
Červené zabírá. Tváře dostávají správnou barvičku a Zuzana sáhne po zákusku. Najednou se jí v očích zaleskne, když říká: „Máš pravdu. Víš co? Vrátí se ke mně po kolenou, zadarmo mu to nedám!“ A její jiskra v oku slibuje, že to tak bude.
„sraz ve středu v 18 hodin, fšechno u mě“
Naštěstí mi zároveň došla i SMS, jinak by mi pranic jasné nebylo. Zase se jedna vrstevnice učí s e-mailem. Podle gramatiky je to jasně někdo, kdo neumí s počítačem, podle SMS poznávám, že se nemýlím. Je to Zuzana.
Vídáme se jen občas, ale o to intenzivněji. Když se nic neděje, jedna druhé si nevšímá. Když je s námi zle, tak to navzájem vytušíme a jako by nic si zavoláme, abychom probraly své trable. Tohle vypadalo vážně, protože termín byl dost naléhavý. Ale ta pauza mezitím byla už moc dlouhá.
Kupuji láhev vína a přicházím na avizovaný sraz. Nejsem tam sama, je nás víc. Holky ušaté, už nám raší první šediny!. V očích je stále hodně energie, ale začíná trochu zhasínat. Ony nás ty polovičky vycucávají jako baterky. Dobíjení je čím dál tím horší a jeho potřeba delší. Nemluvě o tom, co nejefektivněji zabírá. Recept je složen z mnoha ingrediencí, bez kterých už si život neumíme představit. Kosmetikou počínaje, kadeřníkem zdaleka nekonče. Pak přijde pár večerů, kdy se svojí polovičky nemůžeme dovolat a on se neozve a neozve.
„Dneska zapíjíme žal,“ vytrhuje mě z myšlenek Zuzana: „manžel odjel na dovolenou. Jistěže ne sám, ale myslí si, že já myslím, že jo. Tentokrát se ani nenamáhal mě pozvat. Dřív aspoň zachovával dekórum, teď už se s tím nepáře.“
„A ty tu jako sedíš a čekáš, až se vrátí a pak ho snad odprosíš?“
„Co bys dělala ty?“
Tak to je otázka na tělo. Co v takové chvíli dělat? Co že se obvykle dělává s nevěrným manželem? Stačí si vybavit nějaké teoretické poučky a pak je převést do praxe ... Nejlepší učitelé přece v takové chvíli radí .... ZAPÍRAT! K čertu s jejich radami.
„A jak to víš, že není sám?“
„Našla jsem mu esemesku.“
„Přece víš, že nikdy nemáš hrabat v mobilu.“
„Ono už je to fuk, stejně mě to žralo, tak to aspoň prasklo a je to venku. Ani se tím netajil. Nešlo to.“
Ještě, že na stole leží zákusky. Taky se hodí dvojka červeného, protože skryje mé rozpaky. Co poradit té, co je skoro jako sestra? Trápí se už dlouho a je kost a kůže. Její trápení stejně smysl nemělo. Oběť, kterou nikdo neocení a nakonec se změní v pošklebky. Čekání, co nikdy neskončí dobře. Anebo že by přece jenom skončilo?
„Proč jsi to nechala dojít až sem? Copak to nešlo řešit dřív?“
„Nenapadlo mě, že je to tak vážný. V posteli byl normální a pokaždý se vrátil. Zdálo se to jako běžná krize.“
Tak tohle řešení je nejisté. Jak se zdá, jen tak se jí nenabaží, podle všeho už to trvá dlouho. „A co s tím uděláš? Ty, lvice salónů, ty, která nikdy neodešla s prázdnou náručí a sbalila jsi kluka cestou z nádraží? Kde je ta divoška, cos byla dřív?“
Červené zabírá. Tváře dostávají správnou barvičku a Zuzana sáhne po zákusku. Najednou se jí v očích zaleskne, když říká: „Máš pravdu. Víš co? Vrátí se ke mně po kolenou, zadarmo mu to nedám!“ A její jiskra v oku slibuje, že to tak bude.