Občas si kladu otázku, proč je tolik žen v mém okolí bez partnera, případně mají jenom občasného přítele, ale není to láska, po jaké ve skrytu duše touží. Při hlubším pohledu na problém jsou to zpravidla ženy, kterým to logicky myslí, poradí si i s technickými problémy, životem proplouvají se všemi nezdary, které jimi na první pohled neotřásly a dokázaly se dobře prosadit svou pílí. V zaměstnání levou rukou zvládají všechny povinnosti stejně jako muži a přitom se dokážou usmát, myslet na děti, načinčat se podle potřeby, zajímat se o módu, o kosmetiku, o zdravý životní styl, o starosti své kamarádky, žít s úsměvem a dobrou náladou, uvařit večeři, pokrýt všechny náklady spojené se životem a ještě něco navíc.
Ačkoli na první pohled vypadá jejich situace bezproblémově, chybí jim většinou to, co si mnohé méně úspěšné ženy mohou dovolit – odpočinek na rameni svého partnera, který zpravidla obstará polovinu povinností, zařídí pár důležitých věcí, nadělá mírné zmatky v domácnosti (například ty ponožky pořád hází jinam, než by měl), vyžaduje aspoň jednou denně teplé jídlo, některý přidělá spíš práci. Jenže kvůli tomu odpočinku, pocitu opory, je pro ženu nezbytný a tak většina ustoupí od přehnaných nároků a přihmouří oči, aby mohla občas využít přepychu v podobě teplé náruče milujícího manžela, partnera. Mezi námi – zázemí je jistotou každého z nás. Podle mého názoru není nikdy bez problémů, ale je to jistota, o kterou se můžeme opřít v dobách, kdy přijde nějaká ta krize například selže zdraví, octneme se bez práce.
„Proč ty sis mě vlastně vzala?“ zeptal se mne jednou manžel, když jsem ho zasvěcovala do problémů se zákazníky, do činností, které musím udělat, abych připravila podklady pro uskutečnění obchodu, do výsledků pracovního jednání, na které mne vezl. Je úplně normální muž, občas asi trochu trpí, jsem docela samostatná. Na druhou stranu mi vždycky velmi pomáhá jeho pohled na svět. Když jsem občas v rozletu a mám pocit, že se vznáším, vrátí mne do reality například zaslanou SMS: CO BUDE K VECERI nebo KUP MI TLACENKU. Tomu říkám láska. Nenechá mne uletět někam do vesmíru, raději mi připomene, že je třeba věnovat se jistotám. Na jeho otázku jsem hbitě odpověděla: „Protože umíš bezvadně opravit auto a to já neumím. Každý z nás umí něco jiného a to se přece hodí, ne?“ Spokojeně přeřadil a zatočil k nejbližší čerpací stanici. Dali jsme si capuccino.