Málokdo odolá, aby se aspoň občas nechtěl podívat do budoucnosti. Komu nestačí přijímat osud tak, jak přijde a musí se na něj dopředu připravit, ten čas od času navštíví vědmu.
„Dobrej, dobrej, pojďte, už na vás tady čekám,“ otevírá paní v nejlepších letech a pustí do dveří zákaznici. „Co vás ke mně přivedlo?“¨
„Chtěla bych jen vědět, co mě čeká?“
„A co by to jako mělo bejt? Štěstí, láska nebo něco jinýho?“
„No, tak nějak všechno dohromady.“
„Jasně, takže je v tom asi chlap, co?“
„No, dovolte, jsem vdaná! Ale co já vlastně vím, vy máte karty, hlavně mi neříkejte nic špatnýho!“
„Nebojte, paninko, jsem zvyklá. Říkám jenom dobrý zprávy, budete zaručeně spokojená a určitě se vrátíte! Každej se mi zatím vrátil! Tak to rozložíme. Sejměte si levou od sebe a nekoukat na spodní kartu, to přináší smůlu! Jednoho z toho málem kleplo, ale naštěstí jen málem. Dobrý, vy už asi máte praxi, co? Nekoukla se....“
Karty zabírají stolek, rozložené figurami nahoru.
„No jéje, ty jsou pěkný. Už to vidím! Vás tady čeká nějaký úřední jednání, že jo?“ Zákaznice nevěřícně zakroutí hlavou. „Jaký?“
„No to tady není vidět. Ale bude u toho ještě nějakej mužskej. Vlastně teď to vidím. Těch jednání bude víc, nejste vy nakonec úřednice?“ rozesměje se a zákaznice kývne.
„A co děti? Máte, že jo?“ poočku sleduje zákaznici, která upřeně hledí do karet a nenápadně sklopí oči i hlavu. Vyloží si to jako souhlas a začne hádat: „Dvě?“
„Jo jo, mám. Dvě dcery.“
„Dyť to říkám, dvě a ještě dcery k tomu. Tady jsou, holky nezbedný!“
„Jak nezbedný? Co je s nima?“
„Ale nic vážnýho, občas se vám zatoulaj, ale to je v jejich věku normální.“ Zákaznice pokyvuje a pořád sleduje karty.
„Máte tady kolem sebe dva chlapy.“
„Ano? To není možný!“
„Jeden blonďák a jeden černovlasej,“ usměje se vědma a poočku se dívá na zákaznici, která sleduje výklad, ani nedutá. „Vidím tady nějaký podivnosti.“
„Jaký?“
„No, to právě nevím. Ale dejte si radši majzla, aby se vám něco nestalo. To nevěstí nic dobrýho!“
„Myslíte?“
„Jo jo, opatrnosti není nikdy dost. Nejlepší by bylo počkat asi měsíc a pak se zas vraťte, já vám potom řeknu víc. Teď do toho tolik nevidím, ale napodruhý je to vždycky lepší. Podivte se, paninko, za tu tisícovku, co kasíruju, vám dám navrch jednu radu, speciálně pro vás. Vždycky poslouchejte jenom svoje srdce. To vás nikdy nezklame.“
„Dobrej, dobrej, pojďte, už na vás tady čekám,“ otevírá paní v nejlepších letech a pustí do dveří zákaznici. „Co vás ke mně přivedlo?“¨
„Chtěla bych jen vědět, co mě čeká?“
„A co by to jako mělo bejt? Štěstí, láska nebo něco jinýho?“
„No, tak nějak všechno dohromady.“
„Jasně, takže je v tom asi chlap, co?“
„No, dovolte, jsem vdaná! Ale co já vlastně vím, vy máte karty, hlavně mi neříkejte nic špatnýho!“
„Nebojte, paninko, jsem zvyklá. Říkám jenom dobrý zprávy, budete zaručeně spokojená a určitě se vrátíte! Každej se mi zatím vrátil! Tak to rozložíme. Sejměte si levou od sebe a nekoukat na spodní kartu, to přináší smůlu! Jednoho z toho málem kleplo, ale naštěstí jen málem. Dobrý, vy už asi máte praxi, co? Nekoukla se....“
Karty zabírají stolek, rozložené figurami nahoru.
„No jéje, ty jsou pěkný. Už to vidím! Vás tady čeká nějaký úřední jednání, že jo?“ Zákaznice nevěřícně zakroutí hlavou. „Jaký?“
„No to tady není vidět. Ale bude u toho ještě nějakej mužskej. Vlastně teď to vidím. Těch jednání bude víc, nejste vy nakonec úřednice?“ rozesměje se a zákaznice kývne.
„A co děti? Máte, že jo?“ poočku sleduje zákaznici, která upřeně hledí do karet a nenápadně sklopí oči i hlavu. Vyloží si to jako souhlas a začne hádat: „Dvě?“
„Jo jo, mám. Dvě dcery.“
„Dyť to říkám, dvě a ještě dcery k tomu. Tady jsou, holky nezbedný!“
„Jak nezbedný? Co je s nima?“
„Ale nic vážnýho, občas se vám zatoulaj, ale to je v jejich věku normální.“ Zákaznice pokyvuje a pořád sleduje karty.
„Máte tady kolem sebe dva chlapy.“
„Ano? To není možný!“
„Jeden blonďák a jeden černovlasej,“ usměje se vědma a poočku se dívá na zákaznici, která sleduje výklad, ani nedutá. „Vidím tady nějaký podivnosti.“
„Jaký?“
„No, to právě nevím. Ale dejte si radši majzla, aby se vám něco nestalo. To nevěstí nic dobrýho!“
„Myslíte?“
„Jo jo, opatrnosti není nikdy dost. Nejlepší by bylo počkat asi měsíc a pak se zas vraťte, já vám potom řeknu víc. Teď do toho tolik nevidím, ale napodruhý je to vždycky lepší. Podivte se, paninko, za tu tisícovku, co kasíruju, vám dám navrch jednu radu, speciálně pro vás. Vždycky poslouchejte jenom svoje srdce. To vás nikdy nezklame.“