Je vidět, že se morálka pomalu mění a na mnoho věcí se postupem doby získává nový pohled. Co bylo dřív nemyslitelné, to se postupně vkrádá do našeho života a my si jenom přivykáme. Jenomže ne všemu se přivyká lehce, jelikož je to v přímém rozporu s tím, co nás učili rodiče. Nemluvě o tom, že některé poznatky jsou dokonce nezákonné. Nebo že by se zákony jednoduše přežily?

Když se dva berou, obvykle si, nejen před Bohem, slibují věrnost. Zákon o rodině ukládá manželům být si věrni a podpisem stvrzujícím sňatek, poté, co si vzájemně řeknou „Ano“, se vlastně podepíší pod „úpis věrnosti.“

Ať už se s tím každý vyrovná, jak chce, všeobecně se mívalo za to, že věrnost je jednoduše povinná, navzájem přislíbená a tudíž jaksi samozřejmá. Podobně k tomu přistupujeme už dlouhá léta a i manželské poradny nabádaly k věrnosti, pokud vím (a ty, co to přece jenom nevydrželi, tak k zatloukání). Jenomže se asi ukazuje, že pánové tu věrnost nesnáší úplně dobře, jinak si totiž nedovedu vysvětlit změnu přístupu, která přichází až z Paříže (vlastně je asi přirozené, že na to přišli právě Francouzi, kdo jiný). Tamní psycholožka zastává názor, že, ačkoli je nevěra nemorální, muži přece potřebují nějaký svůj prostor, kde si mohou beztrestně zaskotačit, prý z důvodů psychických. Kromě manželky potřebují poletovat i jinam. Napadá mě příměr s kohoutem, ale raději to nechci rozvádět.

Pro nás, manželky, je jasné poučení a taky závěr:

Až si ten váš bude prohlížet jiné ženy, případně se o ně začne víc zajímat, zavřete oči, pusu, jděte klidně dál a nechte ho, ať si toká. Podle paní psycholožky je to důkaz, že vás má rád a jenom se potřebuje trochu proletět. Nedělejte z toho žádnou vědu, však on se, orel, zase vrátí! Jen chce navenek ukázat, jak máte šťastné manželství.