Dnes odbočím ze svých teorií do praxe. Občas se potřebujeme vyzpovídat, pobavit a vymyslet nějaké fígle na druhé pohlaví a k tomu slouží babince. Je to osvědčený způsob, jak se odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Pokud vím, muži nemají babince rádi. Ale takový správný babinec je někdy lepší než tucet správných chlapů.
I já jsem tomu přišla na chuť, ačkoli mě vždycky přítomnost mužského pohlaví těšila víc. Jenomže s tím, jak věk pomalu pokročil a taky okolnosti tomu pomohly, že jsme s kolegyněmi v práci vymyslely pravidelné babince na zahnání stereotypu. A aby to nebylo stereotypní, zvolily jsme pravidelný den, jednou týdně, a to středu. Časem se to zvrtlo a kdyby to byli chlapi, tak měl manžel oprávněný důvod k žárlení. Kupodivu ho to ale nerozhodilo. S kámoškama jsme probraly všechno, jednou jednu a příště zas přišla na řadu zas další, bez skurpulí, upřímně, až se divím, že jsme tolik upřímnosti snesly. Ale díky ní jsme spoustu věcí přežily.
Předmětem našeho prvořadého zájmu v té době bylo najít toho pravého pro jednu kolegyni, hodnou holku, která byla v Praze sama, protože jinak bydlela dost daleko. A tak jsme vymýšlely všelijaké fintičky, jak ho najít, když ten, kterého měla doposud, zklamal. Byli spolu dlouho, ale asi to tak osud zařídil, že nebyl ten, s nímž měla prožít zbytek života. A my s ní zrovna zažily období hledání náhrady. Pořád nic, až jednou nad horkou čokoládou pronesla: „Holky, já mám dneska překvapení, já mám rande.“
„No, nekecej a s kým?“
„Jak chodím na školu, tak mi holky dohodily takovýho sympaťáka, ale nevím, jestli se mu budu líbit.“
„Co by ses mu nelíbila? Dyť jsi hezká holka.“
„Když já nevím a ke všemu jsem si dneska zapomněla šminky, vypadám tak divně.“
Slovo dalo slovo a v obchodním centru jsme pak sešly o poschodí níž, do jedné oblíbené parfumerie, kde se přímo nabízí regály s prvotřídním zbožím a všelijaké testery, aby si zákaznice mohly malovátka vyzkoušet. Nejprve jsme obešly parfémy a postříkaly se luxusní voňavkou. A pak jsme postupně nanesly barvu na tvářičky, stíny a nakonec namalovaly řasy. Když pak majitelka tváří a očí viděla svůj obraz v zrcadle, pronesla jen tichou poznámku: „Tak teď nemám šanci vůbec, pomyslí si, že jsem lehká holka.“ S tím odešla na to rande.
------------
Nakonec to dobře dopadlo, ačkoli podobných manévrů jsme podnikly ještě mnoho. Po čase se vzali, ale to už je zase jiný příběh, jenom nechci, abyste přišli o pointu. Od té doby si opravdu lámu hlavu, jestli z toho obličeje poznal, že je hodná holka, nebo jestli ho přitáhla zmalovaná potvora. Ať už je to tak a nebo tak, zdá se, že jim to bezvadně klape.