Nikdy nezapomenu na své vzory, kterými byli děda a babička. Myslím, že kdyby nezemřeli, zůstali by spolu dodnes a to spolu strávili téměř čtyřicet let. Brali se poměrně brzy, babička si dědu vytrucovala ve svých osmnácti letech. Utekla kvůli tomu z domova a udělala dobře. Jistě toho nikdy nelitovala a jestli ano, tak jí to děda vykompenzoval. Bohužel byl dost nemocný, tak odešel brzy, přesto mi stihnul předat pár pěkných příkladů.
On totiž babičku určitě miloval a ona jeho taky. Sice to nedávali okázale najevo, ale kopali spolu za jeden tým, který pak zákonitě musel mít úspěch. Oba měli velký smysl pro rodinu a o to víc pak dědu mrzelo, když to našim rodičům nevyšlo. Když ta uvolněná šedesátá léta byla tak opojná....
Však všichni víme, že udržet všechno na uzdě dá opravdu práci. Jak jsem se později od babičky dozvěděla, v mládí si dědu musela taky trochu hlídat, ale trpělivost jí přinesla růže, o jakých se jí možná zpočátku ani nesnilo. Pamatuji si to jako dneska. Pohodové víkendy v jejich veselé společnosti, kde se pořád hrálo a zpívalo (děda býval muzikant), pouštěly se gramodesky a mohlo se v podstatě všechno, bylo oázou pro mou dětskou duši přes týden unavenou běháním venku, sezením ve školních lavicích a plněním všelijakých jiných povinností.
Už začátek víkendu začal obvykle krásně, když na nás děda celý týden myslel a sháněl oblíbené bonbóny, hračky, či vyleštil jablka, co nejlepší a nejčervenější. Babička obvykle musela do práce, ale my jsme se celý den těšili, až se večer vrátí, zatímco my už budeme spát. Pro ni byla denně připravená na stole v kuchyni malá večeře s nezbytným lístečkem a vzkazem, jak moc nám chyběla a jak se na ni těšíme.
V neděli mívala většinou volno, tak se věnovala přípravě společného oběda. A protože byla unavená, po obědě obvykle na chvilku zalehla, aby si zdřímla. Někdy bylo povinné spaní všech, ale já to ráda neměla. Víc se mi líbilo, když jsme se s dědou dívali na televizi a já mu asistovala u kouření dýmky, či jsme si dali partičku nějaké karetní hry. Naučil mě hazardu, pro ten účel jsme měli schované staré haléře, či pár drobných. Hrát zadarmo nebylo ono a děda to věděl. Vždycky mě dokázal motivovat.
Když nadešel čas, kdy už mu připadalo babiččino spaní akorát, rozhodli jsme se jí vzbudit. K tomu sloužil takový rituál. Uvařil malého turka, babička totiž během dne pila několik maličkých turků a po probuzení tedy nesměl chybět. Pak se na starý gramofón položila deska, pokaždé stejný oblíbený hit od Jiřího Grossmanna, písnička „Ano, pane Jiří.“ Začíná veršem: Lásko má, mám tu víno z vonných rév .... Než na černý placatý singl dopadla přenoska, moje povinnost byla otevřít všechny dveře a dát gramofón nahlas přesně tak, aby babička slyšela dědovo vábivé lákání, ale aby se nelekla. Tohle byl signál, že už na ní všichni čekáme a že si to kafe bez ní nedokážeme představit.