A nemá to ani happy end. Zvláštní možná bude v tom, že vám se určitě nemůže stát.
„Ahoj. Jak se máš?“ zeptala se na uvítanou, i když jí jeho odpověď doopravdy nezajímala.
Jakmile ho uviděla, přestala myslet a soustředila se jen na jedinou věc. Chtěla být s ním. Nenechala ho odpovědět. Zabořila se pohledem do jeho rtů a pak už jenom instinktivně zvedla ruku, aby se vyšplhala výš. Až tam, kde měl bradu, která voněla zvláštní směsicí svěží voňavky. Pokaždé použil jinou, ale jí voněl pokaždé stejně. Nevnímala už nic, cokoli by se jí snažil sdělit, sděloval by zbytečně. Hypnotizujícím hadím pohledem sledovala jeho rty a pak jen chtivě ochutnávala jako dvě jahody.
Sklonil se níž a ničemu se nebránil. Věděl, že je to stejně zbytečné, vysaje ho jako jahodovou šťávu až do dna a on jí to rád dovolí. Vidí jí tak málo, že by jí dovolil všechno, i kdyby mu v zápalu milostného zápasu, jaký spolu prožívali, rozškrábala celou kůži do krve. Už nevnímal nic, ani slast, ani bolest, vnímal jen její vůni, vůni jejích vlasů a poslouchal, jak její hlas nádherně zvoní.
Těšení na její přítomnost bylo poslední týden nesnesitelné. Dlouho necítil nic tak nutkavého, dlouho předtím se nepřistihl, že by na někoho tolik myslel. Představoval si, jaké to bude, až jí znovu uvidí, když každá jeho představa končila sexem. Bylo to s ní tak nové, tak žádoucí, že z toho byl trochu zmatený. Ty představy měl rád a teď se mu konečně na chvíli zhmotnily. Cítil její dech, natěšený pohled, dotýkal se jejích rtů a objímal jí ramena. To všechno teď patřilo jenom jemu a za chvíli dostane zbytek.
Těšení trvá příliš dlouho, říkal si, a když se člověk konečně dočká, to pěkné rychle uteče. Vysněná chvíle právě přišla, chtěl si to pořádně užít, minutu jednu za druhou, a za nimi zas nekonečně dloooouhé těšení. Jen kdyby ty minuty tak rychle neutíkaly! Nesmí na to teď myslet, vypíná mozek, chce teď na celých stodvacet minut všechno úplně zapomenout. Teď mají dvě hodiny jenom pro sebe.
Tolik času, jenom sami!
Nádhera!