.jpg)
Nedávno uplynulo další výročí naší svatby a tak je dnešní blog ohlédnutím za dobou, kdy jsme se rozhodli strávit líbánky.
V době sňatku sice někteří odjížděli k moři, ale my o tom tenkrát ani nesnili. Vrcholem našeho štěstí bylo, že jsme spolu, máme se kam přestěhovat, i když to nebylo ideální bydlení. Většina snů byla nesplnitelná a tak jsme svůj život brali jako fakt, který je daný. Vlastně ani nebylo kam na líbánky jet, ale nedlouho po svatbě přišlo od tety pozvání na chatu do Třebáně. Byli jsme za něj vděčni a začátkem prázdnin vyrazili.
Přivítala nás manželova babička: „To je dobře, právě dozrávají v sadu třešně, tak si dejte bublaninu.“ Chata byla sice veliká, s obýváčkem, kuchyní a podkrovní ložnicí, zato byla plná obyvatel. Babička, dědeček, teta, strýc a jejich malá dcerka. Dostali jsme malý pokojík pro hosty vedle dílny a těšili se na pobyt. Naše dny měly být plné různých aktivit, ale to jsme tenkrát ještě nevěděli.
Babička byla nenápadná hodná žena, děda tichý Moravák, aspoň se mi to zatím tak zdálo.
„Dědo, v sadě je plno třešní, vem Tomáše a tady máte kýble.“
Třešně mám ráda, bylo nás tam dost, ale pořád mi nedocházelo, proč dostali ty kýble. Až pak, až mnohem později, když babička začala vyndavat zavařovací sklenice. Postavila je kolem pumpy na stolek a vyskládala nejméně tři řady. Mezitím nás zaúkolovala, abychom stihli včas uvařit oběd a vyprat v lavoru denní prádlo. V té době už tam teta nebyla, zůstali se strýcem jen na víkend, zbylo nás jen pět. Já, babička s vnučkou a naši manželé. Ti konali všechno podle babiččiných příkazů, nosili ovoce, vodu, zatopili v kamnech, starali se o dřevo a zahradu, já mezitím stihla uvařit polévku i vyprat prádlo a pak se uvolnily ruce na zavařování.
Je jasné, že když se ženská provdá, chce příbuzným manžela ukázat, jaké udělal terno, a tak jsem se chopila cukru a vody, odměřovala přesně podle pokynů, víčkovala a potom se pekla v kuchyni u sporáku, kam bylo třeba přikládat. Takové zavařování je důležitá věc a my ho dělali pro celé široké příbuzenstvo (asi 4 rodiny), všechny špajzy totiž na zimu musely být plné. Zpracování třešní zabralo pár dní, děda za občasného brblání trhal a postupně s mým manželem navštívili všechny okolní sady.
„Dědku, nemel, co to pořád meleš?“ Babička podávala kyblíky a koše a rozdávala úkoly. Postupně jsme zpracovali letní jablka do sklenice na štrůdl, lesní plody, višně na bublaninu, došlo i na založení domácí griotky, která zrála na sluníčku, pak byly na řadě jahody z tetiny zahrádky, zvlášť dobré v kynutém těstě se strouhaným tvarohem, přišlo i období meruněk a když se blížila okurková sezóna, naštěstí nám líbánky už skončily a odjeli jsme domů obtěžkáni kompoty a marmeládami i mnoha cennými poznatky do budoucna
Hodně poučné byly zejména tyto zkušenosti: Babička nebyla tak nenápadná žena, jak to na první pohled vypadalo. Když ženská něco od muže chce, tak musí vydat přesné pokyny a pak trvat na dokonalém provedení. Přiloží-li oba ruku k dílu, tak je jim přáno a dílo se podaří. Jeden nezmůže nic. Ať si brblá, to mu stejně na věci nic nezmění.
Manžel brblání samozřejmě od dědečka odkoukal a jelikož ho děda zřejmě tajně poučil, brblá dokonce víc. Dříve mě to štvalo, ale nyní, shodně s jeho babičkou, odpovídám stručně: „Dědku, zase meleš!“ Oba staříci jsou na pravdě Boží a my na ně rádi vzpomínáme.