Nevím, do jaké míry nám to zůstalo, ale v dřívějších dobách jsme bývali mistry v komunikaci beze slov. Je to něco, co se možná už přežívá, ale mám pocit, že právě v tom je kus takového toho klasického českého humoru, kdy něco jiného říkáme a něco jiného tím myslíme (nyní třeba Evropě to osladíme) a to se hodně praktikovalo i dříve. Možná ještě víc.
V naší rodině to bylo stejné a někdy nastávaly horké chvilky, protože každý si občas pustil pusu na špacír před dětmi. Tatínkové, dědečkové a vůbec mužské pohlaví si v tomto „kažení“ dětí doslova libovalo. Ani náš tatínek nebyl jiný. A protože miluje syrečky, občas mi nadiktoval, že by si dal k večeři „Leninovy prsty“. Pak se zpravidla otočil na naši malou dcerku a dodal: „Tohle nesmíš nikde říkat, nebo by nás zavřeli!“ Malá koukala a nějak si to v té hlavince přebírala po svém.
Jednou se stalo, že jí vyzvedával ze školky a rozhodl se koupit si večeři sám. V obchodě byla menší fronta. Dcerka netrpělivě poskakovala, povídala a pak se mu z ruky vytrhla, předběhla frontu, aby se podívala, jestli nečekají zbytečně. Zavolala na tátu a před všemi mu ukazovala: „Tatí, maj je!“ a přitom rukama naznačovala pohyb, jako by si sekerou sekala prstíky.