Na rozdíl od minulého víkendu, kdy jsem se necítila dobře a ulehla díky rýmě až do poloviny týdne, si tento docela užívám. Začalo to tím, že v pátek volala mamina. Nevím, jak to zvládla, protože s jejím telefonem bych vytočení nezvládla ani já, ale najednou se ozvala: „Kde jsi, já tě pořád čekám!“
Čeká pořád. Čas jí splývá, navíc špatná krátkodobá paměť pracuje a maže, co se dá. S maminkou se dá hezky povídat, dá se s ní zažít spousta legrace, někdy je na zabití, ale její vnímání reality se zastavilo před čtyřmi lety před CMP. Celou dobu přesně ví, kolik má na účtě a snad o půlnoci se strefí do čísla, které tam měla před čtyřmi lety. Když jsem se jí včera zeptala, jak dlouho je její vnučka vdaná, řekla, že dva roky, přitom od svatby, kde předvedla mistrovský cukrářský výkon, uplynulo šest let. Mamka pořád čeká na to, že jí přinesu cigára. Ty jsou nyní středobodem jejího života v domově seniorů, našla si na kouření dva společníky a od té doby nechce ani ovoce. Ach jo! Připadám si jako pašerák, který donese požadované a zase může jít.
Neseš?“ Přivítala mě a když jsem přikývla, pokračovala: „A dáš mě na vozík?“
Ostatní bylo jako dřív. Musela jsem zařídit, aby ji asistent dal na vozík, jenomže tomu předcházelo přebalování, oblékání, stejně to bylo s její spolubydlící, takže jsem se postavila na terásku, abych nekoukala a nepřekážela. Namísto jedné mamky jako bych měla dvě. Její společnice je stejný ročník, postižená o dva roky déle.
Jednou jsem byla na návštěvě a zničehonic mi upadla cigareta,“ začíná své vyprávění o své příhodě. „Tak jsem ji zase vzala a holky najednou koukaly, tak se ptám, co je, jestli mám něco na obličeji, dcera nic neříká a rovnou zavolala sanitku.“
V duchu si říkám, že měla štěstí v neštěstí, kdyby se jí to stalo doma, možná by tady ani nebyla. My jsme, shodou podivných náhod, maminu našli moc pozdě na to, aby neměla trvalé následky, ale vlastně je na tom o něco lépe než její sousedka. Naštěstí má funkční pravačku.
Za chvíli ty moje „báby“, jak jim s láskou říkám, přivezli za mnou na terasu a obě už halekaly: „Latté!“
Já vám ho donesu,“ povídá sestřička, ale na to se už ozývám.
Ne, nemusíte, já jim ho dneska donesu, koupím si taky.“
Tyhle chvíle, kdy ty moje „báby“ sedí na terase a těší se na své kafičko, totiž miluji. Sednu si tam s nimi a drbeme všechno, co by je mohlo zajímat, pijeme tu curyfyndu, ony si k tomu vykouří svoje hřebíčky do rakve, bez kterých už by jejich život ztratil poslední smysl a pak se zase položí na postel a koukají na televizi.
Když jdu k výtahu pro kávu, potkám sestřičku. Vidím, jak se na mě usmívá. Přišlo mi to podivné, ale pak se vidím v zrcadle a tam je ten přiblblý výraz, který nemůžeme ovládnout, takový ten úsměv, co se objeví ve chvíli spokojenosti. Už chápu, nakazila se, znovu se na ni usměju, protože mi pomohla a pořád pomáhá.
 ---
Když vídám stařenky a stařečky a chodím do domova důchodců, povídáme si. Těžce postižení na konci své cesty někdy nemají moc důvodů žít. Někteří bez obalu řeknou, že by chtěli euthanasii, protože nevidí nic pozitivního. Na druhou stranu i s těžkým postižením se živě zajímají o dění a mají svůj smysl pro humor. Některé chvíle s nimi jsou těžké, jiné je bohatě vyváží. Někdy, když zabrousím do diskusí a přečtu radikální názory na to, jak řešit podobné věci, abychom na ně nedopláceli, je mi smutno. Většina seniorů a postižených taky přispěla, jednou si role všichni vyměníme. Najdou se samozřejmě postižení, kteří přispívat nemohli, přesto by měli mít právo tady být. Jejich cena totiž není o potřebách a kompenzačních pomůckách, nedá se vyčíslit mzdovým tarifem personálu a nájmem v sociálním zařízení. Péče o ně nám umožňuje být lepší a pomáhat při jejich utrpení. Pokud někomu není jasné, o čem píši, měl by zvážit návštěvu podobného zařízení.