Když jsme se naposledy loučily, řekla jsem: Mami, mám jen pár dnů dovolené, počkáš na mě, až se vrátím? Kývla jsi a já se bála, že se vidíme už naposled. Nelíbilo se mi to. Jako bych měla nějaké tušení. Vždycky ho mám, odmalička.
Letos se stalo pár divných věcí. Poslední sníh byl hodně mokrý a moc těžký. Napadlo ho dost, zasypal jalovec, který jsi kdysi koupila, a potom našel nový domov na našem sídlišti. Celá léta se mu dařilo a teď se ohnul do půlky, jakoby se klaněl. Mám na zahradě pár keřů od tebe. Hezky tam rostly, ale ten rok, co tě zlomila ta hrozná choroba, začal jeden hodně usychat. Usychal, jedna větev za druhou, nebylo mu pomoci. Asi tak jako tobě.
Bála jsem se, že mi dává znamení, že nějak souvisí i s tebou a jak jsem se na to nemohla dívat, tak jsem ho předloni uřízla. Ty jsi byla ještě v pohodě a život šel zas dál. Doufala jsem, že to nesouviselo, co do jednoho keříku, když tam jsou další? Všechny s tebou žily část života, mají tvojí energii a tak mě naštvalo, když se jalovec tak ohnul.
Pak se mi rozbil velký keramický slon. Sám od sebe spadl z okenního parapetu a ležel na zemi. To se mi zdálo jako divné znamení. Neuměla jsem si totiž úkaz vysvětlit, snad to byl průvan … Jenomže, jak se znám, mně se náhody moc nedějí. Všechno s něčím souvisí a i ten slon.
Odjela jsem na dovolenou a myslela tam na tebe, jak ležíš unavená na té posteli, byla jsi tak vyčerpaná, nemohla mluvit a pak jsi usnula. V úterý přišla divná zpráva, co to zas mělo znamenat? A pak, když jsem tě před svatým Janem uviděla naposledy, spala jsi, jenom oddychovala. Zmožená, vyčerpaná, bledá. Tak malá v té velké posteli, čekala jsi tam. Já se sice vrátila, ale už jsi nemávala. Dala jsem ti pusu na čelo, podržela ruku a zašeptala, že tě mám moc ráda.
A pak? Pak se stalo to, co předvídali doktoři. Říkali jenom samé divné zprávy…
Už vím, proč spadl slon, proč se jalovec ohýbá a komu vzdává poctu.
Sbohem, maminko.