Náš malý vnouček dosáhl v prosinci tří let. Od té doby jako by ho někdo vyměnil. Na pohled je to čistý andílek, jakmile se ale podíváte víc, je tam čert.O víkendu nás přijel navštívit. Už je tam jako doma a výše jeho sebevědomí souvisí s tím, kdo je doma s ním. Když jsme spolu sami, dovádíme a je to samé „babiko sem, babicko tam“. Pak přijde dědeček a mužský element je posílen. Najednou mu narostou ramena, dělá všechno, co děda, vyhlásí mi zákaz vstupu do pokojíku a já se můžu v klidu dívat na televizi.Takhle to probíhalo i naposled, jen s tím rozdílem, že v průběhu přijela i maminka. Vedly jsme spolu svoje ženské tlachy a těch našich chlapů si nevšímaly. Byli spolu v pokojíčku, povídali si na posteli. Když přišel čas přípravy do pelíšků, vzpomněla jsem si, že nemám připravené lůžkoviny. Jdu tedy za nimi a říkám dědovi: „Potřebuji, aby ses zvedl, nemám deku, je zastlaná pod tebou“. Má totiž postel s velkým úložným prostorem.Děda odpovídal zhurta, i když já jsem rozeznala nadsázku. „Nezvednu, žádnou peřinu nepotřebuje“. Povídám: „Neodmlouvej a zvedej se!“ A on: „Tak ať se přikreje novinama, že jo, viď?“, mrknul na malého a ten rozdováděně dodal: „Vypani!“Nakonec jsem peřinu ukořistila a šla si stěžovat mamince. Ta se zvedla, zavolala oba a nadala jim.„Já to neříkal“, děda na to. „Já to taky nežikal,“ dodal vnouček a když jsme se na ně udiveně podívaly, mrkli na sebe a řekli: „Fakt!“„Tak pojď,“ povídám vnukovi, protože se u starého kozla zlepšení nedočkám: „Půjdeme za ježibabou a ona ví, jak to bylo, tam mi to ještě jednou zopakuješ.“ Ježibaba visí v předsíni a vnuk se jí trochu bojí. Tedy, aspoň jsem si to do té doby myslela. Nadšený nebyl, ale šel. Stoupnul si před ni a pak řekl: „Já to nežikal, fakt a uz poď!“Moje výchovná metoda selhala. S dědou za zády nemá strach ani z ježibaby. Od neděle na otázku: „Kolik je ti let“ odpovídá „šest“.