Kdo ví, kolik je na světě lásky? Jestli je jen jedna nebo mnoho, jestli jsou lásky menší či větší, jestli se dávkuje po kapkách či v tabletách? Asi v tom jasno není, protože téma lásky se řeší ve filmech,
v knihách, v manželské poradně, v hospodách, kancelářích, na ulici. Prostě všude, kde je to možné.
Má mě rád hodně nebo málo? Kolik je málo a kolik je dost? A jak to vlastně poznám, jestli má rád jenom mě či je v srdci ukryt ještě někdo jiný? Sladké řeči nezaberou, hlídat nemá cenu, únava zabíjí vášeň a přichází červíček pochybností. Má mě vůbec ještě rád?
Kdysi jsem mívala stejné dilema. Ale problém svérázně vyřešila moje babička. Jednou, pozvána na návštěvu k nám, si všimla rozbité lampy, která ještě sloužila, ale bylo vidět, že není úplně v pořádku. „Co to máte s lampou?“ zeptala se. Na mou odpověď, že nic, že jí po mně jen jednou manžel ze vzteku hodil, odpověděla: „Je vidět, že se máte rádi. Kdybyste se nehádali, nebylo by to v pořádku.“
Léta uběhla, lampa už je vyměněná. Hádky skončily, hormony se zklidnily a své udělal i čas, který nám nadělil zkušenosti a snad i trochu rozumu. Čert ví, možná že si to jen maluju, ale dilema dávno neřeším.
Láska se nedá změřit, ani naordinovat. Nedá se přivázat, jen pustit k vodě. Na lásku uvěříme až s velkým odstupem, když se podaří všechny zkoušky překonat. Pak o ní přestaneme pochybovat. Důkazem pravé lásky je láska, měřená v duchu tohoto anglického přísloví: „Miluj mne málo, miluj mne dlouho“.