A jak to máte vy? Chtělo by se mi zeptat a druhá otázka by byla: A vyhovuje vám to tak? Na první bych sama odpověděla: Tak i tak a na druhou stejně.
Hádka i tichá domácnost mohou mít něco do sebe, protože v obojím jsou emoce. Má to ovšem jeden háček – oba v páru si nesmí být lhostejní. V okamžiku, kdy má jeden z nich nějaké postranní úmysly, může se to zvrtnout úplně jinam. Ale tam, kde je zájem z obou stran, pouze je třeba vyjasnit si neshody, to může mít blahodárný efekt.
Přiznám se k tomu, že u nás byla prvních 15 let spíš Itálie. Oba jsme měli potřebu adrenalinu a asi zároveň s tím, jak se měnilo počasí, se měnily i naše nálady a tak jsme si to museli nějak vykompenzovat. Máme shodná znamení a přejít ze sluníčka pod mráček pro nás nebyl problém, prostě po zimě přišlo zase teploučko, po dešti sucho, hormony to vydržely. Někdy lítaly vzduchem skoro talíře, jindy přišlo usmiřování a jediný, kdo to nechápal, byla dcera. Inu, dítěti se vášeň vysvětluje špatně.
Oproti tomu tichá domácnost, to byla doba pro oboustranný oddych. U nás zpočátku vydržela i čtrnáct dní, ale nevím, kdo mě to naučil, v takových dobách jsem obvykle využívala ženských zbraní a s každým dnem mlčení i půstu v jiné oblasti mi pomáhaly i ty zbraně mužské. Jednou se to zlomilo a přišlo vítězství. Výsledkem obojího nakonec bylo utužení vztahu, protože to obvykle skončilo docela pěkným zážitkem.
S tím, jak roky přibývaly, přišlo období, kdy se objevila lhostejnost. Možná by se tomu dalo říkat ponorková nemoc, takové ty stavy, kdy jsem si začínala myslet, že jsme doma spíše sourozenci. Tady asi funguje ten efekt gumy, kdy se člověk musí na čas odtáhnout, aby se zase později „smrsknul“. Knihy o Marsu a Venuši takové to odtahování a zalézání do nor přisuzují mužům, ale máme ho určitě i my ženy, taky si děláme babince a potřebujeme svůj klid.
Přiznám se, že raději mám hádky, kdy si to dva mezi sebou vyříkají a napětí spadne. Možná někdy padnou zvláštní slova, mohou ranit duši a zůstat v uších jako ozvěna, jenomže já to beru tak, že lepší dostat jednu trefu slovem, než si narazit pořádně „hubu“. Ta ošklivá slova jsou přece varování, že něco není v pořádku a chtělo by to napravit.
I babička říkávala „není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka“ a já dodávám, že po kázání si většinou všichni zazpívají, podají si ruce a pomodlí se za to, aby život šel hladce aspoň tak jako dosud. Nebo snad ne?