Věnuji našim maminkám, které si zaslouží hodně lásky. Jsou to naši strážní andělé, tak na oplátku taky něco pro ně.
Když vyplníme velkým křikem svojí malou postýlku,
máme svého pomocníka, máme svojí maminku.
Na písku pak zápasíme za jejího dohledu,
s její láskou jíme, spíme, pohání nás dopředu.
Pak se doba trochu změní, jak odložíme aktovku,
hledáme jiná potěšení, hledáme jinou tutovku.
Žádná maminka nezabrání rozletu naší neposedné duše,
modlí se a v duchu dál nás chrání, jen tajně, sama, tiše.
Tak volně léta pořád plynou, připomínají zlehýnka,
že během času, jeho vinou, stárneme my i maminka.
Nechceme vidět její vrásky, krásná nám stále připadá,
dává nám pořád hodně lásky, jako zamlada.
Jen přicházejí někdy chvíle, které vnímat nechceme,
zeptá se trochu pošetile, odpoví trochu zmateně
a přicházejí okamžiky, které nemá nikdo rád,
najednou se o maminku začne bát.
Pak najednou se role mění, žije pod naším dohledem
a její oči na svět hledí vyplašeným pohledem.
Zaslouží si pohlazení, úsměv, slova laskavá.
Ať je každá naše mamka dostává.
