Věřím na věci mezi nebem a zemí, ale má víra má své hranice. Jednou mě však život přesvědčil, že se stávají i zázraky.
Měli jsme fenku trpasličího pudla. Cestou na chatu jsme se rozhodli zastavit v menším městečku na malý nákup. Rozhodla jsem se vystoupit z auta a jít. Fenka seděla na zadní sedačce s ostatními, ale protože mě bezmezně milovala, pořád sledovala moje pohyby. Jí nikdo nemusel nic říkat. Dopředu znala i naše myšlenky. Viděla, že půjdu sama a byla nervózní. Vtom se však rozhodla i moje mamka a otevřela zadní dveře. A pak se to stalo. Nestihla jsem už nic, jen zahlédnout, jak vyběhla z vozu rovnou pod přední kolo blížícího se automobilu, který se po ní projel. Pak se pod vozem zvedla a aby nic nepropásla, vlezla si ještě pod zadní. Když se po ní projel vůz podruhé, vyběhla do nejbližšího krámu, bylo to asi šest schodů, rozhlédla se do fronty a když mě tam neviděla, skácela se k zemi.
Asi nemusím psát, že v šoku nebyla sama. Byla jsem na tom úplně stejně. Bezvládně lehla a od té doby byly její svaly nehybné. Jeli jsme hledat nejbližší pomoc, ale lékař v tom městě nám nepomohl. Kdyby to řekl rovnou, tak udělal líp. Otočili jsme vůz zase do Prahy. Přijeli jsme na jednu kliniku, nebyl tam ještě lékař. Sestra však jako hodný anděl duchaplně nabrala cosi do injekce, od všeho trochu, aby to zabralo a poslala nás domů. Nechtěla ani zaplatit. Řekla, ať se vrátíme, až bude pan doktor. Pak už fenka doma jen bezvládně ležela, odpočívala a my byli všichni bezradní. Návštěva u pana doktora nepřinesla žádné nové zprávy, snad jí dal nějaká sedativa a zase jsme jí přivezli. A čekali. Další kontrola měla být druhý den. Dali jsme tedy fenku do pokoje, aby měla klid a nechali jí samotnou. Občas jsem jí zašla zkontrolovat. Nespala. Jen nehybně ležela, koukala na dveře a postupně se přišourala po zemi, asi aby nám byla blíž. Nekňučela. Dali jsme jí do kuchyně, aby měla klid a aby neměla pocit samoty. Všichni jsme čekali, co přinese noc.
Po noci, kdy se usínání všem trochu protáhlo, jsem s obavami vstávala poslední. Hovor z kuchyně zazníval klidně, tak jsem se tam vydala. Všichni snídali a říkali mi, že tam pořád jenom leží. Ale když jsem vešla, zvedla přední packy a zadní šourala po zemi, aby mě došla přivítat. Bylo to její, vítala ráno vždycky jenom paničku. Druhý den na kontrole pan doktor řekl, že šok je nebezpečný. Nehybnost neřešil a pozval nás za pár dní, až se z něho úplně dostane. Rentgen mu připadl zbytečný. Další den dostala fenka chuť k jídlu a nechtěla dodržovat dietu. Kašlala na pana doktora, postavila se na zadní a začala chodit na procházky. Po týdnu na kontrole seskočila doktorovi ze stolu a na celou příhodu jí zbyl na památku jen hematom, který se do měsíce vstřebal. Pak už na celou nehodu nejspíš zapomněla. Jen od té doby mívala raději při jízdě autem vodítko. Hlídala mě ještě sedm let. Teď už mě u dveří vítá jen fotka. Byly jsme kamarádky.
