V novinách a jiných médiích se přetřásá kde co. Týrání zvířat, týrání matek nebo dětí, týrání seniorů. Ale zatím jsem se nikde nedočetla, že by někoho týrali senioři. Zdají se tak bezbranní, citliví a slabí. Je to tak opravdu?
Není senior, jako senior. Některý dědeček by se dal nazvat kouzelným a splní nám každé přání, k němu přidá příjemný úsměv. Jsou i nerudní dědkové, vynadají každému úplně za vše. Dokonce znám variantu, kde se to obojí zkřížilo, i když to nadávání bylo neškodné. Ten děda měl prostě smůlu, že si obvykle sousedovic děti chtěly hrát v době, kdy se jemu chtělo spát. A tak jednou ustoupily děti, příště on, ovšem pokaždé to bylo za halasného pokřiku „Dědku plesnivej!“
Babičky taky nejsou jenom bylinkové, které umí pohladit. Jsou tady zlé ježibaby, které umí utrousit pěkně jedovatou slinu. A ty nejzáludnější se tváří medově, ale pravidelně ucedí nenápadně nějaký ten jed. Člověk si v takové chvíli říká, že už je to asi stařeckou demencí, že nemají už takový odhad a taky chování postrádá takt, asi to bude tím věkem. Nemluvě o tom, že se na stará kolena všem přidají nemoce a myslete si o bezmocné babičce, že v té její jedovaté slině byl zlý úmysl. Vždyť ty její pomněnkové oči mají takové upřímné plamínky, potutelný, sotva viditelný úsměv a ta nevinná tvář ....
„Já bych ....“ stařenka začne větu.
„No, copak bys?“ ptá se dcera a čeká odpověď.
„Já bych chtěla .....“ větu přerušilo mlčení.
„Copak bys chtěla?“
Stařenka si po dobu nemoci zvykla, že je středem zájmu a protože nemoc je věc veskrze nudná, snaží se upoutat pozornost. Právě deset minut sledovala televizi, ale seriál jí zjevně nebaví.
„Já bych chtěla .....“
„Tak už mi to dopověz,“ dcera trochu ztrácí trpělivost, pokaždé vyrušena novým začátkem.
„Támhle na kytce máš usušený list.“
„To nevadí, já ho pak utrhnu.“
„Ale já bych .....“
„Copak bys?“
„Jsi líná, já chci, aby ses zvedla a ty jsi tak líná, až to není možný!“
Není ta stařecká upřímnost vůči nám náhodou taky týrání?