Ve vyprávění o mamce jsem přestala v době, kdy ležela na infekčním pokoji a převoz do jiné nemocnice se nám nezdařil. Pokusím se navázat a přidat něco ze svých pocitů.
Asi po pěti týdnech od postižení (CMP) mamka byla schopná převozu, i když nám ho „nemohli doporučit“ (ale za celou dobu nám vlastně nikdy nemohli nic doporučit), pak se najednou v rozporu s tím lékařka domáhala naší návštěvy, aby se zeptala, kdy už jí tedy vlastně převezeme. Bohužel, těch pár dnů jejího zdržení na infekčním pokoji, kde byla úplně zbytečně, ovlivnilo situaci natolik, že už se místo samozřejmě zaplnilo. Ošetřující lékařka byla velmi překvapená, když jsem jí to sdělila a zaskočená, když jsem se zeptala, kdy maminka začne s rehabilitací.
„Ale vy jste jí chtěli převézt!“ snažila se mě převézt, na což jsem jí odpověděla, že to neznamená, že by z toho důvodu neměla mít péči, jako ostatní pacienti. Dále jsem ji informovala, že se maminka rozhodla tam zůstat a my její rozhodnutí respektujeme. Konečně jsme se dočkali rehabilitace, za mamkou začala docházet terapeutka, která jí zpestřila asi dvacet minut denně.
Nutno přiznat, že maminka, bývalá sokolka, už dávno byla s pohybem na štíru a nyní jí každý pohyb bolel, tudíž se rozhodla rezolutně stávkovat. V tomto ohledu s ní musela mít asi každá terapeutka velkou trpělivost. Sama vím, že kdykoli jsem se přiblížila k jejímu tělu, tak už 10 cm před samotným dotykem křičela na celý pokoj „Au, au, au.“ Má zřejmě i herecké vlohy, ale my jí je „žrali“. O mnoho víc, než obvykle. Prošlo jí úplně všechno, čehož se brzy naučila zneužívat, ale maminka je maminka.
Sama jsem v té době měla co dělat se sebou. Po prožitém šoku a následném vypětí jsem byla pořád celkově velmi citlivá, celé tělo mě bolelo taky. Bohužel mám zvýšenou empatii, takže se mi zdálo, jako by se ve mně všechno odehrávalo také, asi jsme s mamkou nějak spojené a mně zatuhla naopak celá pravá strana. Navštívený masér mi v té době řekl, že takhle zatuhlou ženskou v životě neviděl a já věděla, že tohle pevné sevření uvolním, až si budu moci oddechnout. Kupodivu mě to všechno posílilo duševně, většina věci mi začala připadat malicherná a nic mi příliš nevadilo. V té době jsem myslela jen na to, abychom to přežili a život se vrátil do starých kolejí. Bylo mi jasné, že už to nikdy nebude tak, jako dřív, chtěla jsem aspoň, aby to trochu život připomínalo a bylo to někdy důstojné.
Nás sourozence i zbytek rodiny to zase na chvíli stmelilo víc, o úkoly jsme se spravedlivě dělili a všechno spolu konzultovali. V té době se při vší smůle začalo dařit aspoň na poli pracovním a tak se vlastně starosti jenom vystřídaly. Návštěvy v nemocnici mi, na rozdíl od jiných věcí, dávaly smysl a, i když to hodně lidí duševně nesnáší, mně to nějak posilovalo. Přineslo mi to jiný pohled na věc a určité smíření se sama se sebou i nepřízní osudu.
Útěchu a souvislosti jsem hledala ve své oblíbené čínské medicíně, informace ze všech zdrojů, aby mi to pomohlo vysvětlit pochody v lidském těle, zkoumala jsem různé prameny. Nechci psát vůbec nic o svých teoriích a zkušenostech, v té době jsem si připadala s alternativní medicínou v koncích, ale pro podporu regenerace a také symptomů vyskytujících se během léčby mi, spolu s láskou, pomohly občas mamce ulevit. Třeba když se jí těžce dýchalo při zápalu plic nebo když jí zatuhly klouby. Nikdy bych však nenašla odvalu nalít do ní lektvar z bylinek, jak jsem to viděla u jedné návštěvy. Jak to s jejich příbuznou tenkrát dopadlo, nevím, na první pohled se mi ale zdálo takové počínání hazardní.