Ukradená chvíle

 

Kapky deště dopadaly na parapet okna. Zašedlá záclona zakrývala výhled na zastávku, kam obvykle přijížděl městskou dopravou. Stála sama za oknem, zírala na mraky a rukama si objímala prochladlá ramena. V bytě bylo ticho, na stole připravené pečivo a lahev šampaňského. Podívala se na hodinky. Už tu měl být, pomyslela si a zase zvedla pohled do dáli, do mraků, do budoucnosti.

Co bude dál, říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat.  Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením.

Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit, a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.  

Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp.  

Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.

Na řešení krizí je každá rada drahá. Člověk najednou znejistí, necítí se ve své kůži a hledá správný konec, za který to vzít, aby bylo nepříjemné období co nejdříve pryč. Nepříjemné chvíle nemá nikdo rád, ale život není jenom veselý a hezký, musíme si vyzkoušet i opak, abychom si uměli hezkých chvil vážit. Není nutné krizi protahovat. Jak na to?

Mně se vždycky osvědčilo začít u sebe, nevinit nikoho dalšího, nevyvolávat zbytečné spory a jednat promyšleně, pokud možno bez zbytečných emocí. Postup je nutné dobře promyslet a určit si konečný cíl. Ten se může někam zapsat, pro připomínku. Ve chvílích, kdy klesám na mysli, podívám se na cíl a vykročím dál. Někdy mám ale 

Vražedné myšlenky

Pohádky o lásce často končívají: „Jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.“ Chápete? JESTLI NEZEMŘELI! Víte, kolik nebezpečí obnáší manželství?

Nikdy vás nenapadlo, že pěkné chvíle mají taky opačnou stranu? Že se vyskytují taky chvíle nepěkné, kdy vás napadají nejrůznější myšlenky, a partnera proklínáte? Že ho dokonce začnete podezírat ze špatného úmyslu?

Teď nemyslím obvyklé prkotiny, jako že nechá každý den na stole hrnek od snídaně a neuklidí ho, že si svoje ponožky zásadně svléká v obýváku někde na dohled, aby k vám nemohla přijít návštěva, že sní z ledničky všechno, na co máte právě chuť a vrátí zpátky prázdné obaly, to ještě není to nejhorší. To jsou vlastně důkazy, že vás miluje. Dalo by se to vysvětlit tak, že chce, abyste na něj myslela už od rána, že vás chce mít jen a jenom pro sebe a myslí na vaši štíhlou linii.

Nemyslím ani to, že nemá čas, když je potřeba něco opravit, klidně nechá otevřená okna a dveře balkónu, ačkoli nikdo není doma a zásadně nevrací lahve. Prostě se jen dožaduje toho, abyste se ho trochu doprošovala a tím mu zvedala sebevědomí, někdy dává najevo, že jste mu mírně ukradená a nechává vám spropitné. Tohle souvisí s jeho ješitností.

Ale jak si vysvětlit, když do předsíně, kam našroubuje vypínač, co zhasíná na druhé straně a zásadně na té, co právě nestojíte a pak přímo za dveře zarazí neklouzavé bačkory, které nikdy neuhnou z cesty a vy se o ně zaručeně přerazíte a hned za nimi je v totální tmě nastražená vidlice od vysavače uprostřed vaší cesty? Tomu já neříkám vřelé přivítání a snaha pomoci, tomu říkám pokus o vraždu.

Co by asi řekl Hercule Poirot?

Když ta krize, mrška, přijde, tak vím, že sama zmůžu hodně a kde na to nestačím, pomohou přátelé. Podělíme se spolu o problémy, vyměníme zkušenosti. Vypovídat se někdy stačí a hned se všechno zdá mnohem snesitelnější. Nemá smysl pořád myslet pouze na negativní věci, naopak rozptýlení je v krizovém období zapotřebí. Uklidňuje, potěší a dodá sebevědomí.

Významnými léky na krize jsou práce a koníčky. Práce, která naplňuje mysl a dokáže zaujmout, zmůže hodně. Čím víc, tím líp. Zapudí negativní myšlenky, dodá dobrý pocit užitečnosti a kromě toho přinese i jiný efekt – peníze, za které si pak koupíme nějakou hmotnou odměnu. Koníčky nás odreagují, poslouží jako relaxace a odpočinek. Kdo se o nic nezajímá, je ochuzen o příjemné okamžiky, které nenahradí nic jiného. Je jedno, zda je to turistika, sport, či četba, důležitá je radost.

Kdo užívá tyto léky pravidelně a ve správném poměru, tomu se krize možná vyhýbají úplně. Abych nezapomněla, někdy také na krizi zabírá hezký příklad cizího (ne)štěstí.

Očima mimozemšťana

Jednoho rána jsem se probudila a nade mnou zelený mužíček se zvídavýma očima. Nebyl o moc větší než můj pes, ale ovládal stejný jazyk jako já. Vypadal trochu jako plyšák, a když promluvil, myslela jsem, že se mi jen zdá.

„Nelekej se, byla jsi vybrána jako členka týmu do našeho výzkumného programu.“

„Aha, tak fajn a proč zrovna já? Už jsem členkou několika týmů a nevím, kde mi hlava stojí!“

„Protože na tebe je spoleh, že to nevykecáš, a navíc to nebude nic náročného.“

Tak jo. Začal mi vysvětlovat, co bych jako měla v rámci týmu dělat a když skončil, nebylo to nic tak hrozného. Úkol byl vlastně jenom abych to nevykecala. Ostatní spočívalo v tom, abych si vzala větší kabelku, kam by se skryl. Měl za úkol zmapovat, jak tu žijeme a já k tomu měla podat komentář. A tak jsme se dohodli, že ho vezmu ráno do práce.

„Proč se tlačím?“ Trochu křičel v tramvaji a bylo mu podivné, proč nejedeme osobním vozem. Ale součást výzkumné práce je snášet i nepohodlí, a tak měl smůlu. Kdyby mi to oznámili včas, mohla jsem si dodělat řidičák, jenomže je to pořád samé překvapení, tak se nemůže divit. Cestovat vesmírným plavidlem se v metropoli nedá, jednak by se hnedka shluknul dav, až bychom přistáli na Karláku, jednak by se mise brzy prozradila. Mám to do práce pár stanic a to přežil. Aspoň pěkně viděl, co jsme zač, pokochal se naší nudnou módou a prohlédl moje sněhule.

„Proč se zapisuješ do té knihy?“ Už u vchodu začaly potíže. Jak tomu inteligentovi vysvětlit, že vedeme o všem tolik záznamů? Jestli ho začnu zasvěcovat do evidencí docházky, tak do večera už nestihneme nic jiného. Navíc mu nestačilo jenom pozorování, chtěl vědět i smysl, s tím jsem měla někdy problémy i já, a to v tom žiji každý den. V kanceláři jsem si oddechla, protože v tom tichu nemohl moc vyzvídat. Dala jsem tedy alespoň kabelku na kraj stolu, aby viděl na monitor. Přečetl si několik běžných problémů k vyřízení, hlavně potíže spotřebitelů, co si stěžují pořád na všechno možné a já jim hledám řešení.

Doufám, že se nebude ptát, proč píšu pořád stejné odpovědi, proč to někde nezveřejníme, aby si to všechno přečetli a aby se v těchto věcech nešťoural, koneckonců by nám mohl ukrást know how nebo pak poradit některému politikovi, kde najít úspory, tak jsem si otevřela e-mail. Ono se to ani nedalo přeskočit, protože součástí každodenního startu je mazání spamů. Slevové servery se činí a evidentně musí kšeftovat s informacemi, tentokrát se to hodilo. Přečtu si nabídku a podívám se, co zas kde vymýšlejí a proti komu zakročit. Beztak si na to kdekdo pořád jenom stěžuje.

Otevírám slevové nabídky ubytování, masážních služeb a pak hned skočí nabídky do nejrůznějších restaurací na zlevněné lahůdky. Mňam, mňam, prohlížím jídlo a začíná mi kručet v žaludku. Jenomže ještě nevím, na co mám zrovna chuť. Kachýnka, steaky, menu pro zamilované, či pizza ... barevné obrázky rotují mým monitorem a mimozemšťan krouží očima stejně jako Hurvínek. A tak přeskakuji na něco zdravějšího do kategorie „zboží“, kde si můžu vybrat obuv, co mě zhubne sama, přípravky, které mě hodí do pohody a různé cvičební pomůcky.

Konečně polední pauza! Už se netrpělivě vrtí, aby si mohl zapsat poznatky.

„Hele, co to tam bylo na té obrazovce?“

„Co by, to jsou normálně slevy!“

„Slevy? A k čemu to je?“

„No, to jsou věci, které my máme rádi a tam si to můžeme nakoupit levněji.“

„To máš jako ráda pečený žebírka?“

„Proč ne? A steaky taky, ale stojí moc a tak si ho nevařím.“

„Hm a proč sis teda neobjednala?“

„Protože bych ztloustla. A stejně je to drahý i po slevě.“

„Tak proč to nabízí, když se po tom tloustne a stejně to nikdo nekupuje?“

„Třeba to někdo koupí.“

„A co je to masírovat?“

„To je něco bezvadnýho, lehneš si, nemusíš se ani hnout, přijde masér a namlátí ti špeky.“

„Jaký špeky?“

„Hele, nemusíš vědět všechno.“

„Já musím vědět, co jsou to špeky.“

„No, prostě když moc jíme, tak se nám to jídlo usadí do špeků.“

„Hm, tak to my žádný špeky nemáme. A na co bylo to další?“

„Prostě takový přípravky, aby ty špeky zase odešly.“

„Takže vy se nejdřív nadlábnete, naberete špek, pak si je necháte naklepat a pak se zase nacpete něčím, co ty špeky vyžene?“

„No, vlastně tak nějak!“

„A co z toho teda máte? Není to všechno ztráta času? My žádný takový obrázky nemáme a nevíme, co jsou špeky. Máme dost energie, přírodní zdroje a planety s čistým ovzduším. Když je nám nějaká malá, tak si dolítneme na jinou. Nic nás netíží a neomezuje. Nestěžujeme si, jsme tam u nás v pohodě. A když se koukáme na zprávy od vás, radši děláme, že neexistujeme. Tak si to, prosímtě, hlavně nech jenom pro sebe!“

Čas : 2 (3, 4)

 

„Nechci se vázat. Vím, že nevydržím jenom s jednou a nechci ji učinit nešťastnou.“

To říkával strýček a žil spokojeně staromládeneckým životem. Ženy mu životem procházely, on se s nimi bavil, možná i miloval a zdálo se, že si žije bezstarostně, jen samá legrace a kamarádi. Mohl si plnit sny a užívat svobody, sportovat a trávit volný čas, jak se mu zachtělo.

Když vzpomínám, skoro nic pro něj nebylo problém a ani si s ničím moc starostí nedělal. Udržoval kontakty a dlouhodobé vztahy nebudoval. Ačkoli bydlel blízko a scházeli jsme se pravidelně, vlastně jsme o jeho skutečném životě moc nevěděli. Jako každý chlap mlžil a nechal si své tajemství.

Do jisté míry lze jeho ohled na ženy ocenit. Jenomže opravdu je to tak jednoduché? Opravdu lze lovit, ulovit, pak jít dál a nezranit? Možná to opravdu jde. Pokud je touha jít dál a zkoušet pořád něco nového oboustranná, může to vycházet. Ale pokaždé to nevyjde tak naplano. Pokud se ulovená zaláskuje, může to skončit i jinak.

Snad to může vycházet při zachování pravidla  „jednou a dost“, ale to má velká rizika. A tak je pravděpodobné, že se ulovená „chytne“ … a … hrozí malér. I strýček si to zažil, ale už to odnesl čas. Jeho zásada, že nechce činit jednu nešťastnou, asi vzala stejně za své, protože ženská se trápí, i když to chlap nechce.

Každý ale nemá zásady. Je spousta těch, co žádné zásady nedodržují. Jen loví. A klidně činí neštěstí. Pak svůj čas dělí dvěmi, třemi …..

To už je ale štvanice.

Jsou fakt z Marsu?

 Poučena do života dr. Plzákem nechtěla jsem usnout na vavřínech a tak společenské vědy studuji i dál a pak si mnoho teorie ověřuji v praxi. Třeba tu, jestli spadli muži vážně z Marsu.

Pořád nejsem schopna nabýt stoprocentní jistoty, jestli z Marsu, ale dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že jsou určitě úplně z jiné planety. Poctivě sleduji výzkum planet a leccos mi napovídá, že s tím Marsem to nebude náhoda. Zdá se, že se tam žít nedá a pokud tam vážně přebývali muži, než se k nám nacpali na zem, ani se tomu nedivím. Určitě to zpustošili tak, že už tam teď ani tráva neroste...

Usuzuji z toho, jak se projevil můj drahý poté, co si vymodlil na stará kolena svůj pokojík. Přestože ho jeho rodiče vychovali k pořádku, po půl roce se do jeho pokojíku, který uvolnila dcera, nedalo projít dveřmi. Ze začátku to tak nevypadalo, ochotně mi propůjčil kus místa na výtvarné činnosti se slovy: „Vždycky jsem toužil po takovém binci, kde jsou všude štětce s barvama.“ Touhu jsem mu splnila. Ale malovat se tam už nedá. Nejenže je v pokojíku nedychatelno, zbytek stolu zakrývají různé roztodivné neidentifikovatelné předměty, které neumím ani pojmenovat, ale nejraději bych je vyhodila do koše. S výtvarnou činností jsem asi nadobro skončila!

Pak mi vrtá hlavou ještě jeden problém, který nedokážu vyřešit. Proč jsou, jindy tak komunikativní a zdá se, že i příjemní muži, najednou hluší, když si sednou s kamarády na pivo? Nezvedají mobil, nekomunikují, najednou nás ani neznají a vůbec, chovají se jako z jiné planety (už je to tu zase). Jeden příklad za všechny: Kdysi se vrátili můj manžel se švagrem z rybářské výpravy. Přivezli tři úhoře. Hodili je do kyblíku v koupelně a rázem odešli oslavit svůj úlovek do zahradní restaurace naproti našemu domu. Co čert nechtěl? Úhoři vyplavali z kýble ven a rejdili si po koupelně sem a tam. Byli to pořádní kousci a my ženy jsme se bály se jich dotknout, nehledě na to, že jsme nestačily. A tak nezbylo než volat na rybáře, aby přišli zjednat pořádek. Mávaly jsme na ně, křičely přes celou ulici, nic. Přece nepůjdeme dělat scény do hospody, že? Uznejte, to by bylo pod úroveň! A tak jsme si musely, ostatně jako vždycky, poradit samy. Inu, to jsme my. Holky z masa a kostí. Ze Země.

Nerozum a cit

 

„Proč?“ ptala se sama sebe už poněkolikáté. „Proč pořád útočí? Proč mi nedá jednou provždy pokoj?“

Jednou se jí zjevil zčista jasna jako sen a od té doby bojovala vnitřní boj, se kterým si nevěděla rady. Jejich vztah se vyvíjel jen pomalu a došel do určitého stadia, kdy po něm začala nutkavě toužit. Vídali se sice jenom občas, oba se nechtěli svých setkání vzdát, ale od chvíle, kdy zjistil, že je vdaná, jako by zkameněl a zůstal přísně v mezích kamarádství. Toužila po něm. Jediné, co je fyzicky spojovalo, byly horké polibky, kterým nedokázal odolat. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že přijde něco víc, zarazil se a řekl: „Ne, to nemůžeme. Rozveď se a vezmi si mě.“ Pokaždé se zarazila a nevěděla, co s tím dál. Je těžké tělu poručit, je těžké uspat probuzený cit. Začala tedy zvažovat svá pro a proti s nadějí, že po zvážení se odváží k nějakému rozhodnutí.

Manželství jí připadalo dlouhé. Ačkoli byla spokojená, byly chvíle, kdy by nejraději opustila dosavadní život a začala žít nový. Nesplněné touhy z mládí, nenaplněná očekávání. Na druhou stranu zážitky, o kterých se ani neodvážila snít a zabezpečení, které jí dovolovalo realizovat svoje představy a plány. Až na ty, které neplánovala a nebyly součástí její fantazie. Původní představy zahrnovaly jenom šťastné rodinné okamžiky, neobsahovaly všední chvíle samoty, kdy čeká se studenou večeří a opravuje domácí úkoly svých ratolestí. Na tísnivý pocit, který jí obtěžoval ve všední den i o víkendu, si celá léta nezvykla. Ani na usínání s rozsvícenou lampičkou a prázdnou postelí vedle sebe. Jediné, co ji uspokojovalo, byl pohled na šťastné spící obličeje dětí.

Zvažovat pro a proti není nikdy jednoduché, daleko těžší je se rozhodnout. Nejde jen poměřovat výhody a nevýhody vztahu, plusy a mínusy dvou rivalů, ve hře je spousta dalších okolností, dalších možností řešení. Anebo je to naopak neřešitelné, ať se rozhodneme jakkoli. Na obou miskách zbude jen spousta trápení, tak proč se zbytečně trápit rozhodováním?

„Proč? Proč zrovna já?“ pomyslela si a přivřela víčka. Večer pokročil a k rozhodnutí stejně nedospěla, jako tisíckrát předtím a kolikrát potom. Tak radikální řez vyžaduje hodně odvahy a hodně slz a ona nechtěla být ubrečená. Děti klidně oddychovaly, kocour se uvelebil nedaleko v křesle a pomalu se přikrádal blažený spánek. Aspoň na chvíli přicházelo sladké vysvobození.

 

Babí léto

Obraz, který se odrážel v zrcadle, nebyl laskavý. Na skráních šediny, na čele a kolem očí vrásky, povadlá ústa a úplně cizí výraz ve tváři.

Vypadám příšerně, pomyslela si a přemýšlela, co s tím udělá. Poslední období nebylo přívětivé, neměla moc času dívat se na sebe do zrcadla a hýčkat svojí tvář tak jako dřív. Skončilo bezstarostné období a začala nová etapa života, o které zatím váhala, kam jí zařadit. Věděla, že to jednou přijde, ale kdo by na to pomyslel? Žijeme den za dnem a řešíme jen aktuální problémy. Proč si přidělávat vrásky něčím, co nás čeká bůhví kdy? Jenomže bůhví kdy už dávno zaklepalo na dveře.

„Odcházím,“ řekl jí jednou ráno a pak si vzal zavazadlo. Ani se nezeptala proč. Nechtěla se tím zabývat, stejně už měli dávno všechno vyřešené. O tom, že má někde jinou, ani nepřemýšlela. Věděla to jistě. Choval se podivně a dobří přátelé se postarali o to, aby nežila v nevědomosti. Přátelé s nimi nežili, nemohli tušit, že city ochladly a že jeho avantýry trpěla už dlouho na to, aby se tím trápila.

„Bohužel musíme snížit stavy, už s vámi nepočítáme!“ Toho se obávala víc. Jediná jistota, kterou kdy měla, byla ona sama. Na muže dávno nespoléhala a postavila se na vlastní nohy. Tak jedna starost navíc, jenomže koho by zajímaly osobní problémy? Nezbývá, než se smířit s tím, co je.

„Mami, stěhuji se na Moravu.“ Opora, s kterou počítala, nevydržela. No, ale co? Máme přece sociální sítě a dovolenou. Čas od času si zavoláme a uvidíme se.

Na jednu trochu dost. Pár radikálních změn s psychikou zacvičilo a ta se odrazila ve tváři. Zbývá jen vyřešit maličkosti, hledání zaměstnání, úřad práce, domluvit se s partnerem o majetku a pak si užívat nabytou svobodu. Poradí si s ní? Těšit se nebo se obávat?

Jak ráda by hned znala odpověď. Jak jednoduché bylo vykročit do neznáma ve dvaceti! Bez trápení a přemýšlení, co bude, bez obav z nepříjemností. S vysněnou oporou, vydobytou láskou, jen s holým zadkem vstříc budoucnosti. Kolik té budoucnosti teď ještě bude? A kolik opory a lásek? Těch letních lásek bylo dost, jen o lásce babího léta neměla konkrétní představu. Její babí léto však teprve začínalo.

Pár ingrediencí pro spokojený vztah

 

Babička nás vychovala tak, že muž je hlavou rodiny a přes to nejede vlak. Děda vždycky dostal na stůl jako první, akce se plánovaly s ohledem na to, co si přeje on, měl doma poslední slovo a chovali jsme se k němu s úctou. Na druhou stranu jsem vnímala, že děda oplácí stejnou mincí a rozhodně tohoto svého postavení nezneužíval. Práce byly rovnoměrně rozděleny, a to ne na ženské a mužské, každý prostě dělal, co bylo třeba a v případě potřeby za sebe mohli zaskočit.

U nás v rodině vládl matriarchát, mužský prvek zastával jen benjamínek rodiny a ten měl ještě slabý hlásek na všechny ženské, které musel zvládnout. A tak jsme se sestrou šly do budoucích vztahů spíš po vzoru babičky a dědečka. Líbilo se nám, jak spolu vycházeli a byli si vzájemně oporou.

Osud tomu chtěl, že jsme si obě vybraly jedináčky, kteří nebyli moc zvyklí se přizpůsobovat, ani si nechat moc poroučet. Takže pro některé naše počáteční přešlapy neměli pochopení a brzy nám dali najevo, kdo má doma hlavní slovo. Ale každá hlava má svůj krk, to samozřejmě také pochopili s tím, jak život šel a postavil nás do různých zapeklitých situací.

Na začátku vztahu každý trochu tápe, pochybuje a možná si s něčím ani neví rady. Také jsem se trochu bála, než se hrany obrousily, tak to chvíli trvalo. Ale s přibývajícím věkem ubývá energie, tak se některé neobroušené hrany už tak vehementně neřeší.

Možná v dnešní době není moc moderní stavět muže na pomyslný piedestal, ale i tak platí některé zásady, pro oba stejně. Musí se navzájem tolerovat, tedy přijímat jeden druhého se všemi vadami. Pokud něco vadí, je lepší hledat dál. Každý má svou chybičku, je lepší si ji přiznat. Tolerance musí být oboustranná, bez ní to fakt nejde.

Hodně důležité je komunikovat. Tichá domácnost není dlouhodobé řešení, přece chceme prožívat věci spolu a vzájemně si je sdělovat? To bez komunikace nejde. Třetí zásada je intimní, poradila mi ji kdysi sousedka a myslela to dobře, i když názor může být individuální. Zásadně netrestat partnera odpíráním sexu. Ono je to logické. Když spolu dva nemluví, pak není důvod spolu spát, ale zvyšuje to nebezpečí hledat potěšení jinde.

Možná se vám osvědčily ještě jiné zásady, možná máte jiné rady pro spokojený vztah, občas neškodí si zásady připomenout.

Nenech si lámat srdce

Většina žen touží po lásce a po partnerském vztahu, ale každý se moc nepovede. Při hledání je důležité vybírat, aby nám nezbylo jen zlomené srdce.

Na jaké typy mužů je dobré dát si pozor?

Pesimista

Každý má občas špatný den a vidí budoucnost spíš černě, ale většinou to brzy přejde. Když to trvá déle a pořád musíš poslouchat, jak je svět či život špatný, jak se nic nedaří, kde jsou jaké komplikace a cokoli, co se má udělat, je přítěž, která naruší zaběhlý stereotyp, tak je něco špatně. Jasně, nic není procházka růžovou zahradou, ale s takovým rebelantem přichází jenom špatné dny.

Škrt a kontrolor

O penězích by měli asi rozhodovat oba, ale chod domácnosti už v dnešní době není jen doménou hospodyněk. Pokud je účet společný a oba o něm mají přehled, je sice dobře, když se něco naspoří, ale když muž kontroluje výdaj každé koruny a při každém výdaji za „užitečnou zbytečnost“, například kabelku, udělá scénu, to je hodně ponižující drama.

Žárlivec

Žárlí? Kontroluje mobil nebo e-mail? Sleduje, s kým se zdržuješ a jestli jsi byla opravdu s kamarádkou? Chce mít přehled o každé minutě tvého času? Zkus si to s ním vyříkat a když neuzná potřebu svobody a důvěry, netrap se tím.

Opakovaně rozvedený muž

Někdo má smůlu na partnery, nemusí to vyjít, ale v tomhle případě „opakování matka moudrosti“ neplatí. Taky se říká „einmal ist keinmal“, takže jedna chybka ano, ale každá další už o něčem svědčí. Ani vztahy, které vypadají idylicky, nemusí být funkční, možná jde o předstírání. Na tom, jaký vztah je, má každý svůj podíl a lidi se obvykle moc nemění, takže když to třikrát nevyšlo, počtvrté nebude moc velká šance.

Alkoholik

Alkohol nic nevyřeší, ale muži si s ním rádi dodávají odvahu. Pokud konzumují množství, po kterém mají jen veselou náladu, tak budiž. Bohužel je spousta mužů, kterým po alkoholu narostou křídla a přestanou se kontrolovat. Často bývá následkem scéna, vulgární chování, agresivita a jiné jevy, které jsou se společným soužitím s partnerkou a dětmi neslučitelné, takže dříve nebo později vztah skončí.

Krasavec

Názor na krásu je individuální a krása je rozhodně pomíjející, takže záleží na optice, s jakou ji posuzujeme. Všichni jednou zestárneme a ani krása není to, co rozhoduje o štěstí. Člověka to láká, ale mohou se objevit skryté vady na kráse.

Nevěrní

Co do nich? Bohužel se k tomu obvykle hned nepřiznají, předstírají, že jsou někdo jiný, a tak pravda o tom, že jsou nevěrní s tebou, může vyjít najevo až později. Obvykle je to dost pozdě, aby se dalo jen tak mávnout rukou. Jenomže nebudeme si lhát do kapsy, nezmění se. Tečka.

Hulváti

A pak jsou tady ještě hulváti, co neberou v potaz okolí a milují jen sebe, arogantní, namyšlení, nesnesitelní. Těmi asi nemá smysl se zabývat, ale určitě je dobré si takového chování všímat, umí to totiž maskovat a projeví ho později.

A co je úplně nejhorší? Potkat hezkého nevěrníka, který se občas napije, obere tě o peníze, pak zjistíš, že je ženatý a ten hulvát se zachová jako zbabělec. No, prostě se zachová jako dítě.

Já si muže představuji tak, že je s ním zábava, nedívá se na svět jenom černě, ale když ho někdy černě vidím já, pochopí to. Když nemá na kytku, tak si aspoň nechá silácké řeči o tom, jak je úžasný, ale hlavně ve vztahu kope za stejný tým a případné spory si vyřešíme v kabince.

Na slovíčko, manželky

Jeden příběh, co se vám nebude líbit.

Kdysi, ještě před léty, k nám chodil do bistra jeden moc pohledný muž. Byl ženatý, měl malého syna a každá z nás na něm mohla nechat oči. Chodíval pravidelně, pracoval kousek opodál, vlastně se pohyboval převážně na ulici a k nám se chodil občerstvit. Byl velmi přátelský. Časté setkávání s ním svádělo nás všechny k navázání důvěrného rozhovoru. Zůstalo však pouze u slov. Probírali jsme všechno, zažili spoustu legrace, k důvěrnému rozhovoru však, pokud se pamatuji, s žádnou z nás nedošlo. Věděli jsme, že má hezkou paní, dokonce úspěšnou. Při bližším dotázání však trochu tajemnou. Cosi jako paní Colombová. 

Občas se stávalo, že s ním přicházela žena, která připomínala spíš žebračku než krasavici. Žena s postavou, co v magazínech nebývá, s vlasy, co neviděly léta holiče, neměla ani zajímavou tvář. Však ve dvojici s ním si jí snad každý všiml. Byl to až zarážející rozdíl. Jednou mi to nedalo a zkusila jsem letmo zaútočit. Chtělo se mi zjistit, co je paní zač. Na první pohled bylo vidět, že sestra to nebyla a když, tak o hodně starší. Výraz jeho tváře však dával tušit, že tam bude něco víc. Na můj dotaz řekl: „Je mi s ní strašně hezky.“ A víc jsem se už neptala...  

Za krátký čas jsme se pak přestali potkávat. Až po létech mi při vzpomínce kdosi řekl, že se rozvedl. Později jsem ho zahlédla jednou na procházce. Vlastně jsem zahlédla oba z té zvláštní dvojice. Šli spolu, ona jen poslouchala a on jí cosi vyprávěl. Nevnímali okolí a vypadali opravdu šťastně.

Štěstí na chlapy

Někdo je pořád v pohodě a někdo jako by na chlapy neměl štěstí. Jenomže úsudek zvenčí může být úplně něco jiného, než opravdový život. Všechno je relativní. A také záleží na úhlu pohledu.

Vždycky jsem je obdivovala. Nádherná ženská, která nemusela nic „prodávat“, byla od přírody krásná a sympatická, vypadala atraktivně a jiné ženské jí krásu a štěstí záviděly, i když možná neměly co. Život neměla nejlehčí.

Rozvedená s dítětem, ale neseděla v koutku a zkoušela štěstí v lásce dál. Chvíli se dařilo, chvíli se nedařilo, někdy to trvá, než se najde ten pravý chlap do nepohody, ale pak se jeden objevil. Takový ten prvoplánově živočišný chlap, urostlý, strniště, veselé jiskřičky v očích, měl dobrodružnou povahu a tak ji nejspíš nalákal na nějaké dobrodružství, až to skončilo happyendem. Nebyla to sice svatba, tolik odvahy neměla, ale začali spolu bydlet.

Od té doby užívali život spolu, byla to krásná dvojice. Ženské pukaly závistí, ona se smála, on úsměvem koketoval, vypadali spokojeně, šťastně a to, že nejsou manželé, už nikdo neřešil, ačkoli v té době se to přirozeně čekalo. Už to, že byl o pár let mladší, byla menší kaňka jinak čisté stránky jejich života. Znáte to – předsudky! Hm, sbalila si mladšího, bůhví, jestli jim to vydrží …

Škarohlídi a nepřejícníci dostávali (tedy asi spíš dostávaly) jeden políček za druhým, protože to, že jim to klape, z nich přímo vyzařovalo. Až jednou …

Potkala jsem ji trochu posmutnělou, ale ne zas moc. Věděla jsem, že se rozešli, asi se v ní něco zlomilo a už to přebolelo. Zeptala jsem se přímo, i když možná trochu netaktně: „Proč jste se vlastně rozešli? Byl to takovej krásnej chlap …“

Zahleděla se někam vedle mě, asi přemýšlela, co odpovědět holce, která ještě lásku nepoznala ani zdálky, jen o životě začínala sotva něco tušit. A pak řekla větu, o které přemýšlím dodnes: „Víš, zestárnul mi.“

Nechápala jsem, jak je možné, aby ženské zestárnul mladší muž. Tohle mi došlo až časem. Myslela duši. Ta totiž s krásným tělem nemusí mít nic společného, ale to mi tenkrát vůbec nedošlo. Někdy zůstane mladá i v těle staříka, jindy zestárne a klame mladým hezkým tělem.

O mužích a potvorách

Nevím, jestli to tak bylo, je a bude, ale určitě to je a docela dlouho. Důkazem je třeba dílko „Kristián“ kde nebyla manželovi žena dobrá, dokud nenarazil na skutečnou potvoru.

Občas vedeme rozhovory s kámoškama na téma „Muži milují potvory a hodný holky sedí v koutě a čekají na ideál“. Přitom manželé těch potvor většinou říkají, že si přejí mít doma hodnou holku, ale stejně se za žádnou cenu nemají ke změně. Když se pootočím a zamyslím nad tím, jaké muže mají rády ženy, tak mi tak vychází, že jsme na tom podobně. A pak si občas stěžujeme, že to s nimi není zrovna lehké. Jenomže opravdu chceme, aby to bylo lehčí? 

Mám spoustu kamarádek, které jsou opravdu výrazné osobnosti. Mají jasný názor na věci, co chtějí uskutečnit a rozhodně nejsou ve vleku svých manželů. Taky mají vedle sebe výrazné muže, kteří obývají kromě společného i svůj svět a nepatří mezi lenochy. Většině to i klape, občas trochu zaskřípe, ale po údržbě se zase jede dál ve vyjetých kolejích. Zpravidla to chce nějaký výstřelek. Nemyslím tím žádné navádění k nekalostem typu nevěry, vůbec ne. Ale neškodí zařadit do zažitého stereotypu něco nového. Jedna moje kamarádka to umí tak roztočit, že si jí pak manžel odváží raději domů včas. Je s ní ohromná zábava. Ale pak se asi potvora vzbudí a tak jí radši veze rychle spát. A když později zase procitne, schovává oči za rukama a bojí se vstát, aby se nedozvěděla, co zase vyvedla. Rodina je jí vším. Jenže děti dospívají a nakonec zbyde manžel. Určitě jí miluje. Ale někdy to tak nevypadá. Ukazovat jemu pořád jenom lásku taky nejde. Musí tam být rovnováha. Aby nekoukal po potvorách.  

Pro manžele, co se jim občas zdá, že mají doma víc potvoru než hodnou holku, taková malá rada. Když se vám zdá, že to přehání, zkuste malou fintu. Řekněte s úsměvem: „Já vím, ty jsi taková moje potvora, ale já tě mám stejně rád.“ Někdy jsou protivné jen proto, že to dlouho neslyšely. A kdyby to náhodou nezabralo, pak máte doma fakt potvoru. 

Slaměná vdova

Přece nebudu sama, pomyslela si a zavřela manželův sbalený kufr. Odjížděl právě na dalekou cestu na druhou stranu polokoule na obchodní misi. Jeho delší nepřítomnost v ní vzbuzovala neklid a zároveň touhu využít ten ušetřený čas k naplnění odvážné touhy.

Měla milence. Vídali se jenom příležitostně, byly to ukradené chvilky. A najednou se nabídlo pár dlouhých dní, které by mohli strávit ve vášnivém objetí. Proč to nezkusit?

Slovo dalo slovo a protože prostoru se nabízelo dost, objednali si zájezd. Pár dní u moře a nějaký ten výlet do neznáma se hodí, tělo si odpočine a hlava přijde na jiné myšlenky. Vzpomínky na hezké chvilky zůstanou ukryté na chvíle, kdy si v zimě bude potřebovat doplnit energii. Těšila se.

Na pobytovém zájezdu si v hotelu zapůjčili automobil a rozhodli se projet blízké okolí. Jeli jen tak, jak je napadlo, bezstarostně kroužili po ostrově, když se jí najednou zdálo, že se ztratili. Znejistěla. „Kroužíme pořád po stejném okruhu, zabloudili jsme.“

„Jenom klid, nikam nespěcháme.“

„A co budeme dělat? Nevzali jsme si mapu a tady se nedá koupit.“

„Nešil, cestu zpátky najdeme.“

„Ale nemáme mapu, jak je to možné, že nemáme mapu? To by můj Lojza nikdy nedopustil! Jak můžeš vyjet bez mapy?“

Najednou si vzpomínala na dovolené s manželem, který by nikdy nedopustil, aby se ztratili na neznámém místě. Věděla, že je její jistotou a pochopila, proč má právě takového muže a ne muže, jako je její milenec. Asi bych se s ním zbláznila, pomyslela si, zavřela oči a v duchu se začala těšit domů, až se jí manžel vrátí a spustí kotvu v jejich klidném přístavu.

Jak přežít období krize

Tak se zas nachýlil čas, někdy jsme jako aprílové počasí, v naší rodině blíženců jeden vstával „popldeli“, jak by řekla máma a tak máme doma zase tichou domácnost. Proto mi přišlo vhod zopakovat si pár rad, jak zachovat krásný idylický vztah až do smrti. Škoda, že to občas nečte manžel!  

1. Mluvit

Prý se spolu má mluvit pořád a o všem. Prý nestačí jenom holé věty, jednoslovné odpovědi. Prý mu mám vyprávět, jak se nemohu ráno rozhodnout, co si vzít na sebe a co jsem všechno snědla, co dělala v práci, a tak dále, ale už se vidím, jak lžu, protože na sebe hodím cokoli a on si přitom zoufale ťuká na čelo, má o svých jedněch kalhotách jasno každý den. Pak na zmínku o jídle jen řekne: „Já od rána nejedl!“

2. Experimentujte v sexu

Prý máme experimentovat v sexu, vyzkoušet techniky z 50 odstínů šedi. Ano, ale to bychom hlavně museli do toho kina a v tom je kámen úrazu, není čas. A pak - jiné rady zase říkají, že zažité stereotypy není radno měnit, že je to pak podezřelé. Tak kde je pravda? Experiment může i vybouchnout.

Možná bych mohla, jak radí článek, zkusit sex po telefonu. Jeho obvyklou hlášku „jsem obsazen“, bych odpálila jadrnou čuňačinkou. Telefon má nahlas, slyší to všichni. Možná by se mu zvedla dýška. Tohle by mohlo zabrat! To by se mu líbilo.

3. Řešit problémy

V každém vztahu se občas objevují třenice a neshody. Je potřeba je řešit. Hned! Prý se to musí probrat v klidu a nenechat zastarat. Radila to psycholožka Pomatená.

To je mi zase rada. Řešit problémy musí oba, na to je nejlepší si sednout a chvíli u problému pobejt, což je v rodině blíženců nemyslitelné. Tam se komunikuje za pochodu, pořád, nahlas, o ničem. Vytáčí nás nepodstatné, podstatné neřešíme.

4. Být spolu

Prý se má využít každý vhodný okamžik a třeba si povídat přes dveře u záchodu. Tak tohle musela psát pomatená, právě tyhle chvíle si nejradši užívám fakt sama. A nebaví mě ani odpovídat s kartáčkem v puse za zvuku puštěného kohoutku. Kdo tohle někdy praktikoval, musí přece vědět, že takhle komunikace nefunguje. Autorka rad je asi single.

5. Vyhýbat se nebezpečným faktorům

Ano, vnější vlivy mohou vztahy nahlodávat, a proto je dobré si připouštět věci k tělu tak akorát. Bohužel to platí i pro děti, tchyni, kamarády, kamarádky a hlavně pracovní problémy. Prkotiny jako prázdná lednice, nevyprané prádlo, a tak, se po delší době  už neřeší. A když se krize táhne, mohou být nebezpečné faktory dobré k tomu, aby zafungovaly jako pouto. Děti, tchyně, kamarádi i problémy se mohou někdy hodit.

Můj tajný recept?

Někdy je nejlepší nechat věci žít svým životem. Krize prostě byly, jsou a budou. A pak ještě kniha nebo tablet, sluchátka, vana nebo WC. Hlavně člověk nesmí nudit sám sebe, protože před sebou neutečeš.