Když věk přináší klid, ale i zkušenosti a nové začátky

O mužích po šedesátce se často říká, že mají to nejlepší za sebou. Je to ale všechno trochu jinak, než se zdá.

Mnozí šedesátníci jsou aktivní, cestují, sportují, plní si všelijaké sny, na které dřív nebyl čas a taky se změní jejich pohled na vztahy.

S každým rokem ustupuje touha něco dokazovat. Ostatně dospěla jsem k tomu také, velmi mě to osvobodilo, protože se můj hodnotový žebříček změnil a spoustu věcí neřeším. Jestli to mají muži stejné, nezbývá než gratulovat. Je to nový pocit. A proto stejně jako muži (prý to mají podobně) hledám klid a s partnerem se toužím hlavně smát, sdílet každodenní starosti i radosti a spoléhat na naše společné hodnoty. Hlavní je smysl pro humor, netoužím po dokonalosti, ale oceňuji schopnost řešit běžné problémy bez zbytečných dramat. Nevíme, co nás ještě později čeká, je dobré si vychutnat každodenní pohodu.

Ovšem hůře je člověku samotnému, a proto je útěchou, že láska nemá věkovou hranici a šedesátku nevnímá jako něco, co ji omezuje. To jen my máme strach z každého čísla věku, jako by to bylo něco tragického. Přitom se většinou mnoho nezmění, po narozeninách přijde další den a zpravidla je úplně stejný jako ten uplynulý. Ostatně moje babička byla důkazem, že nikdy není nic ztraceno. Jako vdova našla před sedmdesátkou novou známost a společně si užívali to, co jim dosud chybělo. Ona se rychle seznamovala s lidmi, byla zvyklá s nimi komunikovat, a to je asi důležité v každém věku, umět navazovat rozhovor, neuzavírat se do sebe.

Kdo si zvykne žít takovým tím samotářským životem, ten pak nemusí mít seznámení úplně jednoduché. Do hry vstupuje ostych, strach z odmítnutí, přehnaná očekávání, obava o ztrátu pohodlí, předchozí špatné zkušenosti, bolest po ztrátě partnerky. Je třeba být otevřený novým příležitostem a nezatěžovat se zbytečnými problémy. Někdy je lepší přistupovat ke všemu s lehkostí, stejně se všechno ukáže časem, který to prověří.

Šedesátka není konec romantiky ani partnerského života. Může být obdobím, kdy už lidé lépe vědí, co od života i vztahu opravdu očekávají. Je to doba, kdy si můžeme uvědomit, že stačí jen být spolu a je to pohoda. Netřeba se někam honit a vymýšlet krkolomné aktivity. Ale to je na každém jedinci. Právě v tom je kouzlo vztahů ve zralejším věku, méně přetvářky, víc upřímnosti, respektu a radosti z každé chvilky.

Životní styl - biomatka

Plenky byly látkové, vyvářely se v hrnci, do prádla mýdlové vločky a sušení hezky venku na sluníčku. Přirozená věc, neměly jsme alternativy, nemusely volit, zda budeme biomatky, ten termín a neexistoval.

Biomatky chtějí pro děti to nejlepší. Dávat jim čerstvé ovoce a zeleninu, vařit z lokálních potravin, omezit jednorázové plasty, používat šetrnější kosmetiku a čistící prostředky, trávit s dětmi čas venku a vytvářet klidné rodinné prostředí.

To v naší době nebylo. Kdybychom znaly biomatky, jistě bychom se na takový směr přiklonily, ale neznalé jsme se chovaly prostě tak, jak bylo v té době zvykem. Jistě tam byla spousta chyb, byl to takový primitivní život. Rady od maminky, občasné rady sousedek, hlavní, že miminko spalo v kočárku a neozývalo se. Ta moje nechtěla ani kojení. S oblibou říkám, že držela dietu už od kolébky, protože se budila jenom na každé druhé kojení.

Nedaleko nás bydlel známý propagátor kojení profesor Josef Švejcar, který mne pokaždé zpovídal: „Ještě kojíte?“ Když jsem kývla, přidal chválu: „Budete mít pěkná prsa.“ Je pravda, že kojení bylo velmi pohodlné a také daleko levnější než umělé mléko, které jsem koupila jen jednou v životě a dceři stejně nechutnalo. V té době už měla raději omáčky a polévky.

Vzpomínám, jak jsme jednou v létě trávily dovolenou u sestry na chatě. Ona měla o rok staršího kluka, já dceru, peněz bylo poskrovnu, takže jsme měly čaj, mléko, vejce a jinak co se našlo na zahradě. Nějaká mrkev do polévky, pórek, brambora. Hrnec sádla se škvarky, cibulová nať. Jahody a jahodové knedlíky. Pár jablek. Kouzlily jsme z toho stravu pro nás a děti, nejvíc jsme si pochutnávaly na chlebu se sádlem, škvarky a cibulovou natí.

Děti běhaly bosky po zahradě, hrály si, občas se o něco ušpinily, baštily jahody ze záhonu a když chtěly přesnídávku, povařily jsme jablka na pyré a dostaly to rovnou k svačině. My jsme neměly problém, jakou značku přesnídávky koupit, jakou kapsičku dát dítěti, zda v ní nejsou éčka, jestli bude čerstvá nebo bude uvnitř obalu plíseň. Žádné pufované křupky, žádné sledování alergenů, kam s použitými plenami. Prádlo na sluníčko uschlo a pak se srovnalo, protože bylo zároveň vydesinfikované.

Co se týká plastů, ty jsme řešit nemusely, s výjimkou obalů od mléka. Jinak byl pacholík v papírovém obalu, z kosmetiky jsme používaly heřmánkový dětský olej, s ním se dalo ošetřit celé tělo a nehrozila alergie. A pak ještě pityol na nějakou tu opruzeninku. Ten už také dnes v lékárně asi nekoupíte, teď je mnoho lepších, dražších, a tak vychytaných, že si snad každý na ten dětský zadeček vybere to své.

Tak nevím, jestli jsme byly nebo nebyly biomatky, ale čerpaly jsme ze zkušeností s naší babičkou, která nás vypustila do lesa a říkala, že tam je čistá špína, proto není důležité si pořád umývat ruce a hlídat stoprocentní hygienu.

Možná jsme nebyly biomatky, neměly jsme se s kým porovnat, ani kde načerpat přesné informace, žily jsme jenom tak, jak jsme si myslely, že je to správné. Přesto se mi zdá, že ten náš život byl v mnohém jednodušší.

Houbaření, to je potěšení

Jak nerada vítám podzim, protože přináší sychravé počasí, tak si ráda užívám podzimní radovánky. Hlavně houbaření.

A tak jsme také vyrazili s manželem do lesa. Zvolili jsme místo, kde jsme poprvé byli před dvěma lety a kde nám nestačily koše. Ovšem to bylo později na podzim, rostly samé babky, ty teď ještě nejsou. Takže osvědčený les zklamal, nabídl jenom pár prašivek, ale jinak ani houbička, tak jsme se rozhodli jet jinam.

Bohužel jsem uposlechla manželovy rady a hledala trávu, a asi jsem někde přešla bludný pařez, manžel se mi ztratil z dohledu a já, jako obvykle, zabloudila. Začal mne shánět mobilem, tentokrát jsem mobilům blahořečila, že jsou, protože já byla úplně bezradná. Měla jsem dojít k silnici, kde byl sraz u auta, ale já neviděla ani silnici, ani auto, pořád jsem šla a šla za zvukem nějakého auta, ale slyšela jsem jen slabě.

Pak jsem došla na kraj lesa, kde byl dolů takový sešup, tekla tam voda, takže místo bylo pěkně rozbahněné, ale já se rozhodla ho zdolat. V bahně mi ujela noha, já ztratila balanc a už jsem tušila, že se skácím dolů z té stráně v tom bahně. Naštěstí jsem to vybrala, protože bych asi pak musela jít domů pěšky, bahno bylo jen na botách. Zoufalá jsem zuřícímu manželovi sdílela polohu a on mě zachránil, když pro mne dojel autem. Moje boty nelibě nesl, ale dala jsem si pod ně igelitové tašky, abych mu neušpinila auto.

Ujeli jsme několik kilometrů do blízké vesnice a vydali se do lesa znovu. Hned na kraji muž našel pár menších hřibů. Šli jsme o kus dál a našli les, kde byl kus hustého a kopec krásného jehličnatého lesa. Po pár metrech už mi říká: „Hele ho!“ Našel krásného hříbka.
Vzpomněla jsem si na dědu a říkám: „Děda vždycky říkal, že je blízko bratříček. Ukaž nám bratříčka…“ Rozhlédla jsem se a v okruhu dvou metrů bratříček byl. Vykukovala jenom hlavička, ale vyhrabala jsem krásný kousek s macatou nohou. Pak jsme šli dál a po pár metrech se situace opakovala.

Pak jsme zahlédli muchomůrky. „Děda říkal, že kde rostou muchomůrky, rostou i hříbky.“ Rozhlížím se a byl tam. Manžel se začal rozhlížet také, hledal bratříčky a pár se nám jich ukázalo. Když jsme se rozhodli vrátit k autu, museli jsme sejít z kopečka. Na konci byla taková škarpa a přes ní vedla úzká lávka z prken. Manžel na ni statečně vyrazil, uklouzl a v mžiku se složil do té škarpy.

Naříkal, ležel tam, v jedné ruce nůž, košík z druhé ruky mu vypadl a houby se vysypaly. Vzala jsem mu nůž, aby si neudělal další zranění a začala houby vybírat zpátky do košíku. Manžel skučel, ale musel vydržet, protože kdyby se pohnul, všechno by rozmačkal. Když se podařilo úlovky vysbírat, pomohla jsem mu sednout a pak se postavit. V duchu jsem se modlila, abych nemusela volat záchranku. On řekl, že nechce záchranku, že dojede sám. Ale při každém pohybu zasyčel a bál se, že se mu zranění rozleží.

A taky jo. Dva dny vzdoroval, třetí den ráno mi oznámil, že jede do nemocnice, že už nevydrží bolestí. Verdikt lékaře zněl: zlomené žebro a vzduch na plicích. Nabídl mu nějaký zákrok a tři dny v nemocnici, manžel ale nepřijal, odtrpěl si to doma. Kontrola proběhla a už má jen zlomené žebro.

Výsledkem houbaření byla kulajda, rizoto s houbami, houbová omáčka, zlomené žebro a plná koupelna hadrů na vyprání.

Čas : 2 (3, 4)

 

„Nechci se vázat. Vím, že nevydržím jenom s jednou a nechci ji učinit nešťastnou.“

To říkával strýček a žil spokojeně staromládeneckým životem. Ženy mu životem procházely, on se s nimi bavil, možná i miloval a zdálo se, že si žije bezstarostně, jen samá legrace a kamarádi. Mohl si plnit sny a užívat svobody, sportovat a trávit volný čas, jak se mu zachtělo.

Když vzpomínám, skoro nic pro něj nebylo problém a ani si s ničím moc starostí nedělal. Udržoval kontakty a dlouhodobé vztahy nebudoval. Ačkoli bydlel blízko a scházeli jsme se pravidelně, vlastně jsme o jeho skutečném životě moc nevěděli. Jako každý chlap mlžil a nechal si své tajemství.

Do jisté míry lze jeho ohled na ženy ocenit. Jenomže opravdu je to tak jednoduché? Opravdu lze lovit, ulovit, pak jít dál a nezranit? Možná to opravdu jde. Pokud je touha jít dál a zkoušet pořád něco nového oboustranná, může to vycházet. Ale pokaždé to nevyjde tak naplano. Pokud se ulovená zaláskuje, může to skončit i jinak.

Snad to může vycházet při zachování pravidla  „jednou a dost“, ale to má velká rizika. A tak je pravděpodobné, že se ulovená „chytne“ … a … hrozí malér. I strýček si to zažil, ale už to odnesl čas. Jeho zásada, že nechce činit jednu nešťastnou, asi vzala stejně za své, protože ženská se trápí, i když to chlap nechce.

Každý ale nemá zásady. Je spousta těch, co žádné zásady nedodržují. Jen loví. A klidně činí neštěstí. Pak svůj čas dělí dvěmi, třemi …..

To už je ale štvanice.

Skleničko ty skleněná

V práci jsme bývali povedená partička a občas jsme pořádali akce i ve volném čase. Nikoli kontrolní, ale velmi relaxační. Jednou z nich byla návštěva Moravského sklípku v Blatničce pod Svatým Antonínkem.

Konala se v listopadu a už se začínaly ozývat mrazy a sníh. Bylo nás akorát do dvou aut, tak jsme si domluvili sraz přímo na místě. Každé auto jelo zvlášť. Já jsem jela se dvěma kolegyněmi a bývalým kolegou, který řídil. Ten už nás dobře znal a byl připraven na všechno. Cesta ubíhala pomalu, jeli jsme až po práci a brzy se začalo stmívat. Místy bylo náledí a sychravo. Nejhorší ale bylo, že jedna kolegyně celou cestu povídala a povídala a povídala, byla pěkně rozjetá a dost křičela, že nás z toho všechny rozbolela hlava. Neměli jsme mapu, trochu jsme bloudili a cesta byla podivně značená. Čas od času jsme se museli na cestu zeptat a většinou to řešila právě ona. Konverzace probíhala zhruba takto: „Pane, nevíte, jak bychom se dostali do Slavkova?“ Na to bodrý Moravák odpověděl: „Tož jste ve Slavkově.“ Na jednom rozcestí se zeptala paní s kočárkem: „Prosím vás, máme jet rovně nebo nahoru?“ A zapomněla říci, kam jedeme. 

Když jsme dorazili na místo činu, byli jsme naprosto vyčerpaní a zralí tak akorát do postele. Ale postupně jsme se probrali. Večer byl příjemný, došlo i na tanec a spát jsme šli až někdy časně ráno. My ženy jsme bydlely ve vyšším patře penziónu, muži v jednom pokoji o patro níže. Když jsme se ráno postupně probraly a chystaly jít na snídani, potichu jsme sešly o patro níž, abychom zjistily, zda chlapci ještě spí. Byla jsem vyslána jako předvoj. Zlehka jsem otevřela dveře pokoje, kde bylo naprosté ticho. Jen uprostřed místnosti spal tvrdě jeden kolega. Ležel na peřině, jak ho Pánbůh stvořil. To jsem si nemohla nechat pro sebe. Houkla jsem na ostatní, že to musí vidět. Holky přiběhly a seřadily se zvědavě potichu za mnou. Pak pootevřely dveře a prošly se jako apoštolové orlojem. Beze slova zase zavřely a šly jsme na snídani. Když pak dotyčný dorazil, tak jsme se mu přiznaly. Trošku se zapýřil, ale vzal to s humorem. 

A ještě dodatek pro nezadané – nedaleko Blatničky je vrch s kostelem zasvěceným Svatému Antonínovi. Byli jsme se tam podívat, příjemné místo, o němž se prý říká, že když ho navštíví nezadaný, tak do roka najde svoji lásku. Ale nevím, jestli je to pravda. Vyzkoušejte.

Ideální délka milování

Konečně se někdo pořádně zamyslel nad tím, že tady masově pácháme nesmysly. A zaměřil se na věc tak fatálně důležitou, jako je délka ideálního milování.

My, myslím tím svou generaci zblblou nekonečnými scénami romantické lásky nezkrotné Angeliky, jsme byli posedlí sexuálními symboly jako Brigitte Bardot, výkony Jeana Paula Belmonda i Jamese Bonda, který své bond girls nikdy nenechal vyspat. Díky všem těm filmům jsem byla dlouho na pochybách, zda děláme sex správně. Společnost je zaměřená na výkony a výkony jsou měřitelné, a tak i zde se poměřujeme. Ale v moderních filmech se teď vyskytují akční scény a románky na krátkou dobu, takže si kdekdo může pomyslet, jestli ten čas strávený v posteli za účelem milostného dovádění není zbytečně dlouhý, jestli by se neměl raději využít efektivněji.

Začalo mě to zajímat a zjištění mne uklidnilo. Zdá se, že tato doba je už překonaná. Koneckonců aktuální informace z nových studií na internetu svědčí o tom, že průměrný čas, který trávíme sexem, činí 5,4 minuty, což se nedá porovnat s časem, který strávíme on-line. Pro porovnání cituji ze zdroje:

„Podle zprávy Digital 2019, kterou vydali Hootsuite a We Are Social, tvoří čas strávený online celou čtvrtinu našeho života. Digital 2019 konkrétně uvádí, že v průměru strávíme online 6 hodin a 42 minut denně, přičemž polovina z tohoto času je tvořena právě používáním mobilních telefonů.“

Přiznávám, že v tomto ohledu jsem se také trochu zmodernizovala a s mobilem někdy i spím. Není to asi ideální, už proto, že je to nezdravé, ale plní mi různé funkce, od zábavy před spaním, až po ranní buzení, proto už mi připadá fakt nepostradatelný. Navíc je věrný.

Jak se občas zabývám otázkou ideálního rozložení dne a snažím se, abych stihla všechny aktivity, musím volit zásadu přiměřenosti. Ženy tráví třetinu dne v práci, vlastně víc, musí se vyspat dosyta a ostatní aktivity nacpat do zbytku dne. Ta, která nic nechce ošidit, musí čas pečlivě plánovat, něco zabere úklid, vaření, kultura a většina se nedá jen tak odbýt. Není proto divu, že nás občas bolí hlava při pomyšlení, jak se převtělit za éterickou bytost k obšťastnění manžela, který chce kvalitní pobavení a nestačí mu televizní program.

Pro srovnání, narazila jsem i na výsledky starší americké studie, kde autoři Společnosti pro sexuální terapii a výzkum zjistili, že ideální sex trvá mezi 3 – 13 minutami. Podle nich prý všechno, co přesahuje tuto dobu, je na úkor uspokojení a zavání nudou. Sex trvající pod tři minuty, je podle nich nedostatečný, zatímco delší než třináct minut už je náročný. Je vidět, že jsme pokročili dál a našli kompromis.

Takže když to zhruba sečteme, den má 24 hodin. Z toho 6 hodin a 42 minut jsme online, 6 minut se zabýváme sexem, 8 hodin pracujeme, 8 hodin bychom měli spát, na ostatní zbývá hodina. Prostě je toho v dnešní době moc!

 

Nerozum a cit

 

„Proč?“ ptala se sama sebe už poněkolikáté. „Proč pořád útočí? Proč mi nedá jednou provždy pokoj?“

Jednou se jí zjevil zčista jasna jako sen a od té doby bojovala vnitřní boj, se kterým si nevěděla rady. Jejich vztah se vyvíjel jen pomalu a došel do určitého stadia, kdy po něm začala nutkavě toužit. Vídali se sice jenom občas, oba se nechtěli svých setkání vzdát, ale od chvíle, kdy zjistil, že je vdaná, jako by zkameněl a zůstal přísně v mezích kamarádství. Toužila po něm. Jediné, co je fyzicky spojovalo, byly horké polibky, kterým nedokázal odolat. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že přijde něco víc, zarazil se a řekl: „Ne, to nemůžeme. Rozveď se a vezmi si mě.“ Pokaždé se zarazila a nevěděla, co s tím dál. Je těžké tělu poručit, je těžké uspat probuzený cit. Začala tedy zvažovat svá pro a proti s nadějí, že po zvážení se odváží k nějakému rozhodnutí.

Manželství jí připadalo dlouhé. Ačkoli byla spokojená, byly chvíle, kdy by nejraději opustila dosavadní život a začala žít nový. Nesplněné touhy z mládí, nenaplněná očekávání. Na druhou stranu zážitky, o kterých se ani neodvážila snít a zabezpečení, které jí dovolovalo realizovat svoje představy a plány. Až na ty, které neplánovala a nebyly součástí její fantazie. Původní představy zahrnovaly jenom šťastné rodinné okamžiky, neobsahovaly všední chvíle samoty, kdy čeká se studenou večeří a opravuje domácí úkoly svých ratolestí. Na tísnivý pocit, který jí obtěžoval ve všední den i o víkendu, si celá léta nezvykla. Ani na usínání s rozsvícenou lampičkou a prázdnou postelí vedle sebe. Jediné, co ji uspokojovalo, byl pohled na šťastné spící obličeje dětí.

Zvažovat pro a proti není nikdy jednoduché, daleko těžší je se rozhodnout. Nejde jen poměřovat výhody a nevýhody vztahu, plusy a mínusy dvou rivalů, ve hře je spousta dalších okolností, dalších možností řešení. Anebo je to naopak neřešitelné, ať se rozhodneme jakkoli. Na obou miskách zbude jen spousta trápení, tak proč se zbytečně trápit rozhodováním?

„Proč? Proč zrovna já?“ pomyslela si a přivřela víčka. Večer pokročil a k rozhodnutí stejně nedospěla, jako tisíckrát předtím a kolikrát potom. Tak radikální řez vyžaduje hodně odvahy a hodně slz a ona nechtěla být ubrečená. Děti klidně oddychovaly, kocour se uvelebil nedaleko v křesle a pomalu se přikrádal blažený spánek. Aspoň na chvíli přicházelo sladké vysvobození.

 

Rady za všechny prachy

 Heslo našeho dívčího spolku založeného na střední škole zní: „Když už se zúčastním, tak proto, abych vyhrála.“ A protože jsme ženy stoprocentně věrné, hlavně svým zásadám, řídíme se jím dodnes. Ceny útěchy nás nezajímají. Být druhá nebo poslední, jaký je v tom rozdíl? Nejvíc se přece cení zasloužené vítězství.

„Ty myslíš, že už jí nemá?“ Gita rozebírá situaci a zjišťuje názor ostatních, zda si myslí, že její muž je nevěrný, či zda mu má zase začít věřit. Nastává podrobné zkoumání jeho chování, rozbor jednotlivých situací, popis událostí. Vypadá to jako v kotli, z každé hlavy se tak trochu kouří, kdo nemá v ruce cigaretu, ten přemýšlí na plné obrátky. Padají názory, poznámky, úvahy, pořád na jedno téma: Co s ním, s bídákem? Zasluhuje sladkou pomstu, pomstičku. Ale jakou? 

Z myšlenek najednou všechny vytrhne ta nejmladší, dítě jedné z účastnic seance. V tichosti poslouchala rozbor situace a najednou, zdá se, má nejlepší řešení: „Musíš se naučit chatovat.“

„Chatovat? Co to je?“

„To je jednoduchý, takový psaní po internetu. Umíš ovládat e-mail?“

„Jednou mi holky založily schránku, ale ani jednou jsem jí neotevřela, tak mi jí zase zrušili.“

„S tebou to bude asi těžký. Ale nevadí, nemusíš ani chatovat, možná bude v tvém případě stačit, když si jenom sedneš k počítači a když půjde kolem, tak ho jako narychlo vypni, aby si toho všimnul. Nezapomeň se ale hlavně pořád přiblble usmívat do počítače!“ 

Gita zaraženě kouká, řešení se jí docela líbí. Začne zjišťovat podrobnosti a upne svůj zrak na Jitku, která jí tak dobře poradila. Ostatní ztichnou a netrpělivě očekávají další moudré rady od mladší generace. Je vidět, že dnešní mládež má bohaté zkušenosti. Daleko lepší, než jsme měly my.

„Takže až se zeptá, co tam děláš, musíš na to odpovědět, že jsi právě on-line.“

„Jasně, on-line. Můžu si to psát?“

„Ježíš a to jako budeš sedět u počítače s papírem?“

„No, abych se třeba nepřeřekla, ještě to nemám zažitý. Jak jsi to říkala? Ch-a-t-o-v-a-t? Tohle mi budeš muset ještě dopodrobna vysvětlit!“ 

Pozornost se odvrátila, problém, jestli manžel milenku ještě má, či ne, najednou zůstal viset někde ve vzduchu. Chatování bylo mnohem zajímavější, bylo to něco nového, neznámého, co si zasloužilo větší pozornost. A navíc rozkrylo netušené možnosti do budoucnosti.

Tak jsme žili 1

 Možná nerozumím dnešní mládeži, možná jsem v něčem zastaralá. Připouštím, čas běží a z bývalých teenagerů, s nimiž jsem se kdysi scházela, jsou dnes chlapi v nejlepších létech. Málokdo se změnil, vypadají pořád stejně, mají stejné myšlení, stejně potrhlé nápady. Občas se mi po nich stýská, bylo s nimi fajn. Kdeže všichni jsou? Kam je vítr zavál?

„Emile, ty vole, co to máš na ruce?“

„Sem se podfikl!“

„A proč? Co blbneš, vole?“

„Máma je pitomá. Byla na učňáku, prý mě vyhodí, protože mám dlouhý vlasy. Vzala nůžky, že mě ostříhá. Chvíli jsme se přetahovali, přece se s ní nebudu prát. Držela mi vlasy, že mě střihne, tak já popad žiletku, že se fiknu. Tak jsme se tam půl hodiny dohadovali. Byla trochu zoufalá. Pak jí to přestalo bavit, střihla, no a já se fiknul. Pak už dala pokoj.“

Emila z učňáku nakonec vyhodili. Čím je dneska, nevím, nejspíš na vzdělání rezignoval. Sem tam se o něm zprostředkovaně doslechnu.

Týrání seniory

 V novinách a jiných médiích se přetřásá kde co. Týrání zvířat, týrání matek nebo dětí, týrání seniorů. Ale zatím jsem se nikde nedočetla, že by někoho týrali senioři. Zdají se tak bezbranní, citliví a slabí. Je to tak opravdu?

Není senior, jako senior. Některý dědeček by se dal nazvat kouzelným a splní nám každé přání, k němu přidá příjemný úsměv. Jsou i nerudní dědkové, vynadají každému úplně za vše. Dokonce znám variantu, kde se to obojí zkřížilo, i když to nadávání bylo neškodné. Ten děda měl prostě smůlu, že si obvykle sousedovic děti chtěly hrát v době, kdy se jemu chtělo spát. A tak jednou ustoupily děti, příště on, ovšem pokaždé to bylo za halasného pokřiku „Dědku plesnivej!“

Babičky taky nejsou jenom bylinkové, které umí pohladit. Jsou tady zlé ježibaby, které umí utrousit pěkně jedovatou slinu. A ty nejzáludnější se tváří medově, ale pravidelně ucedí nenápadně nějaký ten jed. Člověk si v takové chvíli říká, že už je to asi stařeckou demencí, že nemají už takový odhad a taky chování postrádá takt, asi to bude tím věkem. Nemluvě o tom, že se na stará kolena všem přidají nemoce a myslete si o bezmocné babičce, že v té její jedovaté slině byl zlý úmysl. Vždyť ty její pomněnkové oči mají takové upřímné plamínky, potutelný, sotva viditelný úsměv a ta nevinná tvář ....

„Já bych ....“ stařenka začne větu.

„No, copak bys?“ ptá se dcera a čeká odpověď.

„Já bych chtěla .....“ větu přerušilo mlčení.

„Copak bys chtěla?“

Stařenka si po dobu nemoci zvykla, že je středem zájmu a protože nemoc je věc veskrze nudná, snaží se upoutat pozornost. Právě deset minut sledovala televizi, ale seriál jí zjevně nebaví.

„Já bych chtěla .....“

„Tak už mi to dopověz,“ dcera trochu ztrácí trpělivost, pokaždé vyrušena novým začátkem.

„Támhle na kytce máš usušený list.“

„To nevadí, já ho pak utrhnu.“

„Ale já bych .....“

„Copak bys?“

„Jsi líná, já chci, aby ses zvedla a ty jsi tak líná, až to není možný!“

 

Není ta stařecká upřímnost vůči nám náhodou taky týrání?

V tramvaji

Jsou místa, kde lze společenský odstup dodržovat jenom těžko. Třeba v tramvaji. Když cukne, člověk někdy stěží udrží rovnováhu a ponoří se do hlubin všelijakých myšlenek.

Stáli spolu u zadního okna tramvaje až na konci a komentovali dění na ulici, kudy projížděli. Každou chvíli je zaujala nějaká situace, místo, vzpomínka. Cestovali spolu často a projížděli stejná místa, takže konverzace byla v lehčím duchu. Co také pořád vymýšlet.

Venku bylo vedro, vzduch stál na místě, jen chvílemi zavál čerstvý z otevřených okének.

Odpovídala na jeho dotazy, ale postupně přestala vnímat, o čem se baví. Sledovala jenom jeho rty, jak se pohybují, krásně vyšpulené, pak začala prohlížet tvář a hluboké oči. Takhle zblízka ho ještě nikdy nevnímala, nevšímala si jeho výrazných tváří a jemných detailů. Slyšela ho, ale neodpovídala. Usmívala se a musela zdvíhat hlavu, aby mu viděla do očí.

„Chyť se mě,“ nabídl ruku, ale odmítla. Držela se tyče a užívala si tu chvíli v tlačenici, která nutí vnímat vzájemnou blízkost a tisknout se k tomu, kdo má naši důvěru.

Cítila sílu okamžiku, sledovala jeho rysy a v duchu přemýšlela, jestli ho políbit a prolomit hranici vymezenou stejnou profesí nebo dodržet pomyslný zákaz. Myšlenky se v hlavě praly o slovo, chvíli vítězil rozum, chvíli ďábel, který našeptával „zkus to udělat“. Nakonec se otevřely dveře a zaznělo: VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ, kde museli oba vystoupit.

Některé chvíle už se nikdy nevrátí. A pak přichází myšlenky: CO BY BYLO, KDYBY ....

Zdroj: https://alicebaresova1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795903

Oh, bonton vymřel

Nedávno jsem byla nechtěný svědek jednoho poledního rozhovoru mezi mužem a ženou. Seděli v maličké restauraci, věkem přiměřeně k sobě, jeden by řekl, že to bylo namlouvání, ale později se ke mně doneslo, že to byl nejspíš jen pracovní pohovor. Paní tak rozverně vyprávěla a mohu si představit, že ji na ten oběd pozval nejspíš on. A víte, co jim donesli? Pho.

Tak tohle by bylo v době mého namlouvání nemyslitelné! Tenkrát jsme si ale o polévce Pho nenechali ani zdát, protože jsme ji neznali. Měli jsme jen tak na naložené buřty. Za normálních okolností mám polévku Pho ráda, ale při představě, že mě docela pohledný muž pozve na oběd, ani by mne nenapadlo si něco takového objednat. No představte si to, dostanete tyčky nebo lžíci a tím lovíte v hluboké misce kluzké nudle dlouhé jako špagety, kousky masa, různou zeleninu, třeba kukuřici a snažíte se to strkat do pusy tak, abyste se nepocákali, neprskli na souseda. A kde je bontón?

Nudle jsou takové kluzké mrchy, něco jako šneci. Při představě, že by mě někdo pozval na oběd, přitom bych měla konverzovat a nesměla srkat, to by nebyl oběd za odměnu, ale za trest. Neumím si představit, že bych někdy při takovém obědě mohla někoho „sbalit“ nebo přesvědčit ho o svých pracovních kvalitách. Na to by se nechal nalákat jedině hodně otrlý jedinec, snad ještě Ital, ti jsou zvyklí na leccos.

No představte si to: ženská, srká nudli, která visí na bradě …. Řekněte sami, to není sexy!

Recepty

Nedávno jsem se přistihla, že už zase kroutím hlavou, když mi někdo říká recepty, zvláště na sladké, o kterých vím, že je nikdy zkoušet asi nebudu, protože to nesmím. Ale trpělivě poslouchám, nic jiného mi ani nezbývá, protože ten dotyčný se stejně obvykle nedá přerušit. Je to přece tak dobré, to prostě musím vyzkoušet!

No, ráda bych, ale pak bych musela všechno sníst, a to bych měla namísto jednoho metráku dva, nebo bych mohla někomu recept předat a nevím, komu. U nás to nikoho nezajímá, s nikým dalším se nestýkám, a navíc spousta lidí si vaří svoje recepty a všechno se dá najít na internetu. Dokonce i můj manžel se naučil rajskou omáčku podle internetu a vůbec se nebylo za co stydět. Měl totiž asi štěstí, našel dobrý recept.

Stejný zlozvyk předávání receptů (docela často těch, co dávno znám) má i sestra i můj brácha. Ten si vaří sám a jelikož to dělá podle norem, tak ty znám celkem dobře, ale on má navíc „zmáklé“, kde se dají koupit ty nejlepší suroviny. Musím uznat, že takové hovězí ve vlastní šťávě nebo všelijaké závitky od něj jsou opravdu lahůdka.

Předávání receptů je však letitý zvyk, zažívala jsem to hodně jako mladá hospodyně, kdy mi sousedka pořád strkala nějaké ochutnávky (třeba suché knedlíky) mezi dveřmi, abych ochutnala. V práci jsme si vyměňovaly s kolegyněmi všelijaké buchty (tenkrát jsme opravdu nežily dietami, daly jsme si každou neděli koláč a ještě donesly ochutnávku do práce a v cukroví jsme trhaly rekordy, kdo má víc druhů).

Jídlo v krabičce? To nebylo myslitelné. Pěkně kastrůlky, ohřívat pomalu na plynovém vařiči, zavonět všem závistivým kolemjdoucím anebo obědy v kavárně Alfa byly taky pěkně vydatné. A po nich pravidelně dortíček ….

No, ale to jsem odbočila. Tenkrát jsme recepty samozřejmě zkoušely a hodnotily, jako v Prostřenu, ty nejlepší pak přišly do sešitu a mám je dodnes. Ale proč píši tento blog?

Vlastně jsem chtěla připomenout, jak recepty zachránily naši maminu poté, co se ocitla v nemocnici po cévní mozkové příhodě. Jak jí to tenkrát v hlavě díky útoku mrtvice „přeskočilo“, tak mlela jenom recepty. Už brzo po přijetí k ní chodily sestřičky pro tip, co mají uvařit k večeři a za její rady byly vděčné. Tenkrát se ukázalo, že to není vlastně k zahození, že i povídání o jídle může být docela k užitku. Později ji dokonce jedna sestra poznala a vzpomněla si, že jim máma dávala k obědu velké porce, měla tedy protekci. Protože se tenkrát hodně zhubla, chodily jsme pravidelně kontrolovat, co jedla a sledovali, jak se její nemoc vyvíjí. Byli jsme plni obav a pokaždé mamince domlouvali: „Mami, proč nejíš? Musíš, takhle za chvíli zeslábneš a nohy tě už neunesou!“ Věděli jsme, že nikdy chodit nebude, ale stát nad postelí bezmocná je nejhorší trest, co může člověk dostat. A máma to ještě korunovala, když mi chrastící odpověděla: „Ale když já držím dietu!“

I recepty jsou bezvadné při rekonvalescenci a dá se na nich trénovat paměť, což jsme později využívali. A máma pak vařila s námi. Teď vařím a dělím se o své recepty sama, ale pořád při tom vzpomínám.

Smířená s osudem

Považuji se za fatalistu. Věřím na osud, na to, že máme něco přeurčeno. Ale ….

Asi to tak úplně nebude. Nejsem totiž taková, abych se smířila s osudem, co mi naloží. Jako malá jsem si s osudem leccos užila, protože prostředí, do kterého se narodíte a žijete v něm, nemůžeme tak docela ovlivnit, dokud rozhodují rodiče. Jasně, stejně jako mnoho nedospělých, měla jsem ke všemu své výhrady, ale zpětně bych to klidně zažila znovu, jenom s jednou změnou, která by ovlivnila můj další osud podstatně. Nejsem ale ani z těch, co spoléhají na to, co by kdyby… Takže dobu, kdy jsem nebyla plnoletá a nemohla zcela rozhodovat o svém osudu, nechám být a zamyslím se nad tím, jak jsem naložila s osudem dál.

V dospělosti jsem si plánovala, co chci prožít. Nedomyslela jsem to ale do konce, udělala jsem si jenom hrubou představu a potom se chovala tak, abych tu představu co nejvíc naplnila. Promýšlela jsem strategii a potom náhradní řešení, protože každá strategie nevyjde hned napoprvé. Naplánovala jsem si životní styl, budoucí povolání, partnera i rodinu. Snění jsem obvykle praktikovala před usnutím, abych si vizualizovala budoucí časy pěkně s detaily. Jasně, že ani tyhle sny se všechny nenaplnily, ale některé, ty podstatné, se zhmotnily. Svůj osud jsem si představovala původně maličko jinak, ale když se ohlédnu, nakonec bych vyškrtla jen něco, v globále mohu být spokojená.

Jak se mi ty sny postupně zhmotnily a naplňovaly, přestala jsem snít. Řeknu vám, tohle je asi nejhorší. Totiž když zažíváte období, které jste si ani nepředstavovali a ani o něm nesnili, přesto je napsané někde ve vašem osudu a nejde to moc ovlivnit. Asi jste součástí něčího osudu, který si vysnil a plníte tam roli. Nemá cenu se v tom šťourat, rozhodně se ale vyplatí se zase zasnít. Nové sny vytrhnou člověka z ponuré reality. Loni se mi to stalo, pak jsem se zasnila, začala si kreslit další osud v růžovějších barvách a vyplatilo se. Zkuste to taky.

Sychravá sobota

Narodila jsem se ve druhé polovině minulého století a tak pamatuji atmosféru před miléniem. Všechno bylo ve vývoji, babičky radily podle svých zkušeností, kdo zažil, ví, že kdo si věděl rady sám, ten měl vyhráno. Předchozí generace ale zažívaly ještě krušnější chvilky. Všichni do budoucnosti hleděli s optimismem, protože věřili, že bude lépe.

Pořád se bádalo o životě po roce 2000, kdo tento mezník přežije a kdo ne, s jakými zvířaty budeme na planetě žít nebo zda se někam přestěhujeme. Hledání vhodného místa pro lidstvo zatím moc nepokročilo, ale aspoň ve fantazii jsme vyřešili různé zkázy planety, život pod vodou, život na jiné planetě, cestování do vesmíru a jeho osidlování.

Naše děti už se narodily do jiného světa. Mají více možností cestovat, mohou si dopřát lepší vzdělání, jet na zkušenou do jiné země a v klidu se vrátit. Někteří ani nesní o tom, o čem my, žijí si po svém a občas se o nich píše, že nejsou připravené jako předchozí generace. Tak nevím …. Virus nás nyní prověřuje všechny stejně, ale zatím se mi zdá, že držíme krok. Pomáháme si navzájem a proto jsem se rozhodla přidat svoji zkušenost.

Od Vánoc se potýkám s nějakou virózou. Přinesl to manžel, postupně přišla rýma, pak mi spadla do krku a každý den se mi mluvilo hůř a hůř. Jelikož jsem pracovala z domova a musela hodně telefonovat, krk neměl klid a já ochraptěla. Hledala jsem způsob, jak to vyléčit a došla do lékárny. Dostala jsem sirup na kašel a prý, že nesmím alkohol a peppermint. Všeho jsem se vyvarovala, ale úleva nepřicházela. Došla jsem si na test a byl negativní. Nemoc neustupovala, volala jsem tedy lékaře:„Test mám negativní, asi by to chtělo antibiotika“.

„To v žádném případě! A bez testu vás nevezmeme. Dojděte si na druhý a pak se uvidí.“ No, nebudu napínat, nevidělo se. I další test byl negativní a lékař nezvedal telefon. Koupila jsem si zázvor, zahřívala se, mazala mírně peppermintovou mastí, přidala hlasový klid a s bylinnými bonbóny a čajíčky přežila další týden. Stav se postupně zlepšuje, i když měnící se počasí je unavující.

Snažím se relaxovat a poslouchám audioknihy. Detektivky Agathy Christie se hodí, vyprávění o starých časech je tak vlídné, jako by mi vyprávěla babička. Občas se v nich objeví i zvyklosti a připomenou dobu minulou, která má ovšem pro tu dnešní mnoho podnětů. Včera mi vyprávěč připomněl starý recept, který je na obtíže v krku i na hlasivky výborný, tak jsem to dnes vyzkoušela a výsledek se ihned dostavil.

Do vodní lázně jsem umístila varnou misku a v ní šlehala žloutek s moučkovým cukrem (přiměřeně, asi lžičku), podobně jako se šlehá žloutkový krém. Bylo toho trochu, ale já to chtěla jenom vyzkoušet pro jednu porci. Když byl žloutek teplý, přidala jsem kapku slivovice (lépe by se asi hodil koňak) a šálek mléka. Všechno jsem za stálého míchání nechala prohřát, pak slila do hrnku, ozdobila šlehačkou a skořicí a po doušcích horké vypila. Jestli vás taky škrábe v krku, dobré vyzkoušet. Ovšem není vhodné pro děti.

Jo a vlastně .... dejte si ho i bez virózy, je to výborné.

Klíčovou dírkou

Nikdy mne nebavilo chodit drbat s holkama do cukrárny. Mou nejbližší společnost tvořili z větší části kluci. Vždy jsem však měla jednu, dvě kamarádky, kterým jsem se mohla se vším svěřit a na oplátku poskytnout své ucho zase jim. Svůj čas dospívání jsem však strávila s partou kluků. Lákaly mne motorky, muzika a vůbec taková ta zábava, kterou jsme dřív vyznávali. Hraní si na kapely, po sklepech, sportování, trampy .... Krásné časy, ale už jsou fuč!

Později přišla doba rodinného soužití a život za pochodu. Takový ten obyčejný, lépe řečeno, zdánlivě obyčejný, který uteče a už se nikdy nevrátí. Dětské nemoci potomka, jesle, školka, škola. A pak najednou, kde se vzalo, tu se vzalo .... přišlo období, kdy jsem si začala připadat doma jaksi navíc. V kuchyni mne bravurně zastala dcera, za dveřmi mě uvítal jen pes, s manželem střídavé směny .... začalo mi hlodat v hlavě, co s tou změnou provedu? Zdálo se mi, že mám až moc volného času. A to mi nedělá dobře, potřebuji akci. 

Jako by mi spadla z nebe, ze studijního pobytu v Americe se mi vrátila kolegyně. Psaly jsme si maily a pak přijela už natrvalo. Zůstala bydlet v Praze v podnájmu, sama, po rozchodu se svým přítelem. A připadala si možná stejně jako já, tak jsme daly hlavy dohromady, přibraly ještě další a zavedly jsme dobrovolně povinné dámské středy. Měly sloužit k narušení stereotypu. Pokaždé jsme se sešly a vyrazily na nákupy, do kina, na kafe, nebo si našly jiný program. Nápad se kupodivu ujal a z jednoho dne byly najednou tři i čtyři v týdnu, podle nálady. Program se vždy našel, stačilo se domluvit a jít. Vydrželo nám to několik let. Většinou ve trojici jsme řešily své dámské trable u horké čokolády, v cukrárně, nad gyrosem nebo nějakou podobnou lahůdkou. A to si pište, že to stálo za to! Těch příběhů, co jsme tenkrát prožily, kolik hezkých číšníků jsme na cestách potkaly a potrápily, pořád máme na co vzpomínat.... Jednu malinkatou příhodu zde připomenu: 

Kamarádka (mimochodem o 16 let mladší než já, říkám jí moje druhá dcera) zrovna hledala příhodného přítele a ten byl schovaný v nedohlednu. Zkoušely jsme štěstí pomoci a tak jsem jí jednoho dne v pizzerii vyhlédla hezkého mladého číšníka. Byl pozorný a pořád kolem poletoval s chůzí manekýna. Při placení jsem se rozhodla navodit situaci k navázání kontaktu. Na jeho otázku: „Chutnalo vám?“ jsem hbitě odpověděla něco jako: „Ano, víte, my k vám prostě MUSÍME chodit.“ Šibalsky jsem na něj mrkla a on znejistěl. Změřil si mě pohledem, vyhodnotil situaci, mohla jsem být přibližně tak věkem asi jako jeho matka. Pak zas nahodil svůj profesionální škleb a odpověděl: „Jsem rád, že vám u nás chutná.“ Tenkrát jsme však byly v této pizzerii naposledy ....    

Kde se asi stala chyba?

Někdy plynou týdny a proplují líně mezi prsty. A pak přijde den a s ním ta pomyslná pecka mezi oči!

"Ahoj!“ nadšeně zdravím manžela kolem půlnoci, jako by bylo právě před polednem.

„Ahoj. Kde jsi byla?“

„Na srazu blogerů.“

„Cože? Co to je?“ Ztišil televizi, kde právě vrcholilo pátrání inspektora Colomba a svůj pohled zaměřil na mne. Připomnělo mi to období puberty, kdy jsem přišla domů rozjařená a máma čekala. Nikdy neusnula, dokud jsme nebyli všichni doma. Příroda to tak asi zařídila. Vosy prý také každý večer jedna počítá a pak zavře hnízdo. Kurník se, pokud vím, zavírá až se všemi slepicemi. Sama jsem to prožívala stejně, než mne manželova změna povolání donutila usínat samotnou. Postupně jsem si odvykla.

„No, prostě píšu blog. To je takový internetový deníček. Dělám to už od zimy a teď jsme měli sraz s blogery.“

„Jo, to myslíš, jak mi vždycky říkáš, že pracuješ?“ Vzal do ruky dálkový ovladač a zesílil zvuk. Colombo pokračoval v rozhovoru s vrahem oběti. Jestli se jedná právě o vraha se sice ještě nevědělo, i když ... v tomto seriálu vlastně všichni vidí všechno hned na začátku a inspektor Colombo je ten poslední „blbec“, který na to musí teprve přijít. Asi právě proto ho mám ze všech detektivů nejraději. Udělali z něho záměrně takového moulu, který to pak všem natře s plnou parádou a jde si dál svou cestou se svým psem, za svou starou, kterou radši nikdy nikomu neukazuje a přesto jí očividně miluje a vzpomíná na ni v každém díle.

Co by tomu asi řekla paní Colombová, kdyby tušila, jakého má doma borce? Skromného, s hlavou otevřenou,  nepodlehne asi svodům hereček, slavných žen, ani žádným jiným nástrahám. Kam se na něj hrabou všichni akční hrdinové? Kdybych si měla vybrat, neváhám ani minutu a vezmu si z fleku Colomba. Proti Rambovi, kupříkladu, má o hodně víc sexy .... hernajs! Radši už s tím porovnáváním skončím, mohla bych se dostat do slepé uličky! 

Zavřela jsem dveře obýváku a nechala tam manžela s Colombem o samotě. Vystačili si. A mě hlavou proběhla otázka z jednoho oblíbeného českého filmu: Kde asi udělali soudruzi chybu? Vždyť ten můj je úplně mimo! On neví, co je blog! Selhalo mi všechno! Moje diplomacie, ženská intuice i teorie dr. Plzáka.

Jak mám já, krk rodiny, vnuknout manželovi, hlavě, myšlenku, aby se sám od sebe dobrovolně zajímal, co je blog, abych mu to nemusela pokaždé polopaticky vysvětlovat?

Vždyť on mi vůbec nerozumí!

Čisté duše

Na dětech je nejkrásnější, že nemají žádné vedlejší úmysly a bez skurpulí nám nastavují zrcadlo našeho chování. A my se divíme tomu, kde to sebraly.  

Tak jsme zase hlídali. Po delší době z důvodu dovolených nás navštívil vnouček o víkendu. Máma šla zas na „dlouhý nákup“ a doufala, že se v noci nebude muset vracet. Jenomže to bylo zbytečné, malý se těšil a sotva máma zavřela dveře, zapomněl na ni. S dědou šli raději pouštět tank, máme totiž funkční maketu.

Natěšená jsem je pozorovala. Ještě mu nejsou tři a už řídí docela sám, kolem nich se shromáždila kupa dětí a koukaly, jak to střílí. Když se vybily baterky, s nosem nahoru sbalil dálkové ovládání a vydali se k domovu. Pak se spolu koupali a já mezitím nachystala večeři. Jak viděl červenou omáčku s bulgurem, řekl „mňam“. Celý po mně, jak jídlo „smrdí“ rajčaty, musím si ho dát. Dědeček otevřel sýr a lovecký salám a vybalil si rohlíky. Začal si dávat plátky do pusy, pěkně z výšky se zakloněnou hlavou. Malý si vzal taky a předvedl mu dokonalou kopii. Labužnicky se zakláněl a já se třásla, že se mi na červenou omáčku už vykašle.

„To je madec, kamajáde,“ říkal dědovi, co od něj oposlouchal. A mazec to teda byl.

Další den ráno mě vzbudil prstíček zarytý v  levém oku. Aby děda o nic nepřišel, hned potom šel na něj. To probuzení byl mazec jako hrom, cítím to ještě dnes! Pak spolu šli vařit snídani. Děda si přitom povídal sám se sebou. „To jsem ale debil,“ vypadlo z něj jaksi mimoděk.

„Dědo, ty jsi debil!“ Ozvala se jeho ozvěna.

Když uběhlo dopoledne, přiblížil se čas odpoledního spánku.

„Nechceš se do kočárku dívat u dědy na vrtulníky?“ Ptám se a doufám, že bude souhlasit. Odpolední uspávání nemám vyzkoušené, snad to klapne. Ochotně si došel pro dudlík a dečku na žmoulání, vyšplhal do svého kočárku a pak se nechal odvézt do království vrtulníků. Za chvíli už spal.

Odpoledne přijela máma s tátou.

„Kryštůfku, pojedeme na nákup.“

„Já neci!“

„Koupíme něco dobrého…“

„Já neci!“

„A co chceš?“

„Já budu doma s babikou a dědou.“

Znáte někdo lepší pochvalu?

Plostě lád

Všechno se vrací, říkávala moje babička a říkala to vždy, když někdo vyvedl něco špatného. Je třeba myslet, jak se chováme a jak bychom chtěli, aby se chovali ostatní. Vrací se i věci příjemné. To mi dokáže vehnat slzy do očí.

Se svojí babičkou jsem měla krásný vztah. Ona mu říkala osudový a asi to tak bylo, protože čísla našeho dne narození se shodovala. Proto jsme si asi rozuměly víc. Byla to moudrá duše, kterou nepřestanu nikdy obdivovat, stejně jako svoji druhou babičku, jenomže ta byla spíš hlídací. První babička byla spíš rozmazlovací.

Když dcera dospěla, přišlo mi období, kdy jsem si pomýšlela na vnouče. A pak mě napadlo, jestli mu budu správnou babičkou. Každý vztah může být krásný, je to věc přístupu z obou stran. Jaký asi bude ten náš? Musíme na tom ještě pracovat. Zdá se ale, že je to na dobré cestě.

„Já to tady mám lád.“

„Tak to je dobře, my tě taky máme rádi. A proč to tady máš tak rád?“ Nedalo mi to.

„Mám tady honě hlacek.“

„Hodně hraček?“ Přejedu očima dva plyšáky, které si přivezl, krabici od bot, kde má bagr, mašinku a vrtulník a nezdá se mi to.

„To myslíš ty hračky u dědy?“

„Ale to jsou moje!“

„Jasně, že tvoje …“ zaháním pochybnosti.

Podívá se na mě a pokrčí rameny: „Mám to tady plostě lád.“

Když ptáčata vyletí

Hnízdo je prázdné, tichý dům....

                      

Prý jedním z nejkritičtějších období bývá doba, kdy děti odejdou z rodného domu a manželé si znovu musí zvykat žít sami se sebou, jako kdysi začínali. Potkalo to i nás, když se dcera postupně z domu vytrácela víc a víc, aby se pozvolna odstěhovala do svého a začala nový život. Čekala jsem, kdy přijde ta krize a zvykala si. Když člověka varují předem, má čas se na to připravit. A tak jsem se pro jistotu pozvolna v duchu připravovala od jejích 18 let. Očekávaje změny každým dnem jsem strávila ještě šest let čekáním na krizi. Takže jsem si zvykla na krizový stav. Našla si nové koníčky, zaměřila se na kariéru, začala se víc věnovat přátelům a dělat nové činnosti. 

A pak to přišlo! Sice pozvolna, ale ta událost nastala a já se s tím musela smířit. Připravena či nepřipravena. Každá máma, která má dospělé děti, asi ví, o čem to je. Zůstane chvilku prázdno, pocit marnosti, něčeho skončeného, den za dnem, to ticho, spousta volného času ... Postupně si začínáme zvykat. Občasné zavolání, občasná návštěva, občasná sváteční chvilka pohody. Jako třeba ta, kdy mi dcera sdělila, že neumí moc žehlit límečky u košile. Jak nesnáším žehlení, zapnula jsem žehličku a pohotově vyžehlila košili, abych jí ukázala, jak se to dělá. Nejspíš si pomyslela, že jsem blázen. Ale jednou to pochopí. Jednou, až zůstane sama v hnízdečku, pochopí, že i taková blbost potěší. Ještě mám co předat. Občas si přilétne pro radu.