Adventní čas

 

Pečení, těšení, shánění, setkávání, klábosení, mlčení, dohánění, nestíhání, zklidnění. To všechno je předvánoční čas.

Asi jako spousta z nás jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala pod dohledem babiček, a dokonce i jedné prababičky. Užila jsem si je dlouho. Prababičku do čtrnácti let, babičku z maminčiny strany, která s námi bydlela, do dvaceti a babičku z otcovy strany, která žila sama, ale docela blízko až skoro do čtyřiceti. Ráda vzpomínám na všechny, naučily mne hodně věcí a vůbec nechápu, komu se může nelíbit kniha Babička od Boženy Němcové jako povinné čtení. Každá chvíle s babičkou byla pohlazením, a i ty chvilky, kdy nás babička kárala a byla naštvaná, dnes hřejí u srdce. Zvlášť babička, co s námi žila, ta si s námi užila!

Obě babičky byly studnice moudrosti, vzorem pracovitosti, nikdy jsem je neviděla smutné (kromě opravdu smutných rodinných událostí). Obě zvládaly s grácií i ty smutné události, nikdy se nehroutily, i když „mlely nadoraz“, jak se říká a daly nám opravdu všechno, co mohly (tím nemyslím majetky, ale spíš zkušenosti).

Babička z otcovy strany žila po dědově úmrtí sama, ale jezdily jsme k ní o víkendu, taky na společné dovolené, takže vlastně sama nebyla. I když naši se dost brzy rozvedli, babička se k mámě chovala jako k vlastní dceři a k naší rodině patřila. I v době, kdy už jsme měly se sestrou rodiny, Štědrý den trávila s námi. Atmosféru večerů z těch let neumím popsat, protože je nepřenosná. Dodnes cítím jen teplo od kamen, slyším cinkání skleniček, jak jsme si připíjeli na Vánoce a vidím oblaka dýmu, jak mamka s babičkou celý večer kouřily.

Nejedna věc v předvánočním čase byla tradicí, a zvláště pečení cukroví bylo neodmyslitelné. Pečení 12 až 15 druhů, to u nás bylo běžné, ale bylo nás dost na to, abychom to vyzobali. V prosinci také přijížděla na návštěvu další příbuzná, přivezla ochutnat cukroví a jelikož pekla jiné druhy, tak jsme se na to těšili. Zvlášť na mandlové hříbečky a nepečená vosí hnízda.

A než nastaly Vánoce, musela jsem babičce přislíbit účast na ochutnávce jejího cukroví, které bylo úžasné, ale bylo to s ním každý rok zajímavé. Babička totiž trpěla nespavostí a když se v noci vzbudila, ohřála si hrnek s mlékem, napila se a ještě usnula. Když napekla cukroví, dala si k mléku pár kousků a prý se jí usínalo líp. Říkávala: „Já nevím, ale jak mám doma cukroví, tak se budím častěji.“ Musela tedy v průběhu prosince péci několikrát, protože pokaždé tu dávku snědla. Také pekla výborné vánočky, a tak jsme museli každý rok přijít na horký punč a ochutnat. Cukroví bylo ještě křupavé, nerozležené, ale to nikomu nevadilo, protože bylo pečené s láskou a v puse nasáklo voňavým punčem.

Když odešla i tahle babička, snažila jsem se zavést podobnou tradici v pracovním kolektivu, kde jsme měli dobrou partu, každý přinesl něco ochutnat a místo punče klidně byl i čaj. Jde přece o to posezení, sdílení a sbližování se, protože to si nejvíc užijeme na internetu. To se ale nedá srovnávat.

Recepty

Nedávno jsem se přistihla, že už zase kroutím hlavou, když mi někdo říká recepty, zvláště na sladké, o kterých vím, že je nikdy zkoušet asi nebudu, protože to nesmím. Ale trpělivě poslouchám, nic jiného mi ani nezbývá, protože ten dotyčný se stejně obvykle nedá přerušit. Je to přece tak dobré, to prostě musím vyzkoušet!

No, ráda bych, ale pak bych musela všechno sníst, a to bych měla namísto jednoho metráku dva, nebo bych mohla někomu recept předat a nevím, komu. U nás to nikoho nezajímá, s nikým dalším se nestýkám, a navíc spousta lidí si vaří svoje recepty a všechno se dá najít na internetu. Dokonce i můj manžel se naučil rajskou omáčku podle internetu a vůbec se nebylo za co stydět. Měl totiž asi štěstí, našel dobrý recept.

Stejný zlozvyk předávání receptů (docela často těch, co dávno znám) má i sestra i můj brácha. Ten si vaří sám a jelikož to dělá podle norem, tak ty znám celkem dobře, ale on má navíc „zmáklé“, kde se dají koupit ty nejlepší suroviny. Musím uznat, že takové hovězí ve vlastní šťávě nebo všelijaké závitky od něj jsou opravdu lahůdka.

Předávání receptů je však letitý zvyk, zažívala jsem to hodně jako mladá hospodyně, kdy mi sousedka pořád strkala nějaké ochutnávky (třeba suché knedlíky) mezi dveřmi, abych ochutnala. V práci jsme si vyměňovaly s kolegyněmi všelijaké buchty (tenkrát jsme opravdu nežily dietami, daly jsme si každou neděli koláč a ještě donesly ochutnávku do práce a v cukroví jsme trhaly rekordy, kdo má víc druhů).

Jídlo v krabičce? To nebylo myslitelné. Pěkně kastrůlky, ohřívat pomalu na plynovém vařiči, zavonět všem závistivým kolemjdoucím anebo obědy v kavárně Alfa byly taky pěkně vydatné. A po nich pravidelně dortíček ….

No, ale to jsem odbočila. Tenkrát jsme recepty samozřejmě zkoušely a hodnotily, jako v Prostřenu, ty nejlepší pak přišly do sešitu a mám je dodnes. Ale proč píši tento blog?

Vlastně jsem chtěla připomenout, jak recepty zachránily naši maminu poté, co se ocitla v nemocnici po cévní mozkové příhodě. Jak jí to tenkrát v hlavě díky útoku mrtvice „přeskočilo“, tak mlela jenom recepty. Už brzo po přijetí k ní chodily sestřičky pro tip, co mají uvařit k večeři a za její rady byly vděčné. Tenkrát se ukázalo, že to není vlastně k zahození, že i povídání o jídle může být docela k užitku. Později ji dokonce jedna sestra poznala a vzpomněla si, že jim máma dávala k obědu velké porce, měla tedy protekci. Protože se tenkrát hodně zhubla, chodily jsme pravidelně kontrolovat, co jedla a sledovali, jak se její nemoc vyvíjí. Byli jsme plni obav a pokaždé mamince domlouvali: „Mami, proč nejíš? Musíš, takhle za chvíli zeslábneš a nohy tě už neunesou!“ Věděli jsme, že nikdy chodit nebude, ale stát nad postelí bezmocná je nejhorší trest, co může člověk dostat. A máma to ještě korunovala, když mi chrastící odpověděla: „Ale když já držím dietu!“

I recepty jsou bezvadné při rekonvalescenci a dá se na nich trénovat paměť, což jsme později využívali. A máma pak vařila s námi. Teď vařím a dělím se o své recepty sama, ale pořád při tom vzpomínám.

Kámošky

 

Naštěstí existuje člověk, s kterým mohu sdílet všechny radosti a bolesti. Až najdeš můj blog, tak si třeba přečteš, proč si život bez tebe neumím vůbec představit.

Vidíme se hodně málo, vlastně skoro vůbec, ale v telefonu mám pořád tvé číslo, tak to neřeším. Kdysi jsi mě vytáhla z bryndy, když jsem potřebovala a pak jsme spolu páchaly dobro i padaly do průšvihů. Ať bylo, jak bylo, bylo s humorem.

Víš, nikdy jsem ti neřekla, jak jsi mě strašně štvala, že za tebou kluci tolik pálí a tys jen přijímala dary. Kdekoli jsi byla, byla jsem až další v řadě, ale tohle jsem ti přála. Bavila jsi mě. Některé věci jsem ti nepřála, ale ani nezáviděla. Skoky z vany na paty a horké koupele s červeným vínem, když jsi to zase nedostala v termínu. Ty víš i to, kdo se mi líbil, protože jsme obě měly stejný vkus. A abych tě nenaštvala, nikdy jsem ti neřekla, že jsem mohla mít i tvého idola. Však víš koho, předstírala jsem, že ho taky miluju, ale ve skutečnosti to pravda nebyla.

Všechno jsi měla nějak dřív a všechno ti šlo samo, i když to byla někdy dřina. Nikdy jsem ti nezáviděla ani to štěstí, ani tu dřinu a myslím, že jsi měla více myslet na sebe. Jestli tě právě takhle bavil svět, proč ne?

Vídáme se málo, ale když je ouzko, když toho mám v sobě nějak moc, najdu tvé číslo a pak ho vytočím. Vezmeš to a představíš se a pak si říkáme všechno, co jsme nestihly. Hned spolu záhadně omládneme asi tak o 30 let, protože jsme měly stejné sny, stejný vkus i zážitky a bylo nám spolu s ostatníma holkama moc dobře.

Jednou jsi dala přednost chlapovi. Jen jednou jsem chtěla, abys byla svědkem mého štěstí a ty sis raději šla užívat. Pochopila jsem to. Obě jsme bývaly stejné a možná bych taky dala přednost chlapovi. Je s nimi legrace, a tak ….... ale, co si budeme povídat, zrovna dnes, po tom dlouhém čase ….. kámoška je kámoška!

 

PS: Tenhle blog chci věnovat všem kámoškám, protože tahle instituce funguje. Stejně to vidím i u kámošek své dcery. Díky, kámošky!

Kašlu na vrásky

Žijeme v době, kdy nás obklopují informace, média, nabádají nás k určitému životnímu stylu, ukazují fotografie dokonalosti, předurčují, co je správné a co ne.

Ovlivňuje nás to, ať chceme nebo nechceme a snažíme se využít těch informací k tomu, abychom se zdokonalili. Proč ne? Pracovat na sobě je v pořádku, jenomže ne každému se povede dosáhnout cíle, každý jsme přece jiný, reálné tělo se nedá retušovat a tak se někdy stává, že dívky ztrácí sebevědomí a trpí nejistotou, ačkoli vypadají skoro jako bohyně.

Napadlo mne, že v tomto ohledu jsem měla dospívání mnohem jednodušší. Televize byla v plenkách, časopisy černobílé a tak jsem se nechala inspirovat v oblasti módy okolím, nápady svojí maminky, výtvory šikovných rukou mojí babičky a hlavu si s tím nedělala. Babiččiny zákaznice bývaly štíhlé i silnější a všem to slušelo. Vystupovaly jako dámy, mluvily hezky a slušně, bývalo příjemné poslouchat jejich rozhovory a mně připadlo přirozené, že je každá jiná a žádná není jako prut. Posedlost štíhlostí tenkrát ještě nebyla v módě, značková kosmetika nebyla k sehnání a tak jsme se tím nezabývaly a soustředily se na jiné věci.

Když jsem byla uváděna do společenského života, tedy v době tanečních, babička ušila krásné šaty a každý pátek nastal rituál. Našlehala jsem si bílek s citrónovou šťávou, nanesla na obličej, nechala půl hodiny působit a moje pleť byla krásně světlá a čistá. Pak jsem si umyla hlavu, vyfénovala kudrliny a přišmrncla oči řasenkou. Tím byl celý rituál u konce. Babička mi říkávala, že ona v mládí kvůli pleti lila do vody smetanu, aby byla krásnější. S jejími radami a laskavou pomocí nás nikdy nenapadlo, že nesplňujeme kritéria pro hezká děvčata a tím nám odpadla spousta starostí. Připadaly jsme si jako super star i s velkými zadky.

Proto si myslím, že krása není nejdůležitější. Nedokonalosti přece lze zakrýt, vylepšit a když to nejde, tak zaujmout jinou předností, která může všechno zastínit. Sebelepší make up nezakryje nedostatek smyslu pro humor a vystupování, podle kterých si tvoříme celkový dojem. Takže je dobré řešit celek a nezabývat se malichernostmi. Holky, vrásky od smíchu vás dělají naopak krásnější a zakrýt se dají jenom smíchem. Netrapte se pro ně. Trápení působí povadle a to je ještě horší.

Jak se balí holky

 

"Babičko, já mám rád, když se mám ke komu přitulit,“ povídá mi vnouček večer před usnutím. Tohle babičku potěší a tak jsem se v té hezké chvilce zeptala: „A co holky? Máš nějakou?“

„Nemám. Ve školce jsem měl dvě, ale teďka nemám žádnou. Miluje mě jedna od sousedů a říkala mi, že se spolu vezmeme, ale na to jsem jí řekl, že bych s tím nejdřív musel souhlasit.“

No, pomyslela jsem si, na to, že mu bude devět má docela slušné právní povědomí. Na sňatek musí být dva.

„To máš pravdu. Teta taky měla ženicha už ve školce, povídal jí, že se spolu vezmou a budou bydlet v tanku, protože má vlasy jako Marusja.“

„A kdo je to Marusja?“

„To byla jedna holka ze seriálu Čtyři z tanku a pes a měla dlouhé zrzavé vlasy.“

„Babi, promiň, ale to pos.al!“ Vytřeštím oči a ptám se, jak to myslí?

„No, vždyť on jí vlastně řekl, že má rád Marusju a ne jí!“

Měl vlastně pravdu, akorát mě to nikdy nenapadlo, protože jsme v dětském věku chtěly vypadat jako Marusja, byla milá holka. Ale vnuk nakonec pokračoval.

„Babi, já vím, jak se balí holky, to se s nimi skamarádíš, pak se bavíte víc a víc a ono to pak samo nějak dojde, až se zamiluješ.“

Vlastně je to úplně jednoduché a poradí si s tím i malé dítě. Znamená to chovat se k sobě hezky, komunikovat a ostatní už se vyřeší samo.

Sběrači zážitků

Žijeme v moderní době, nevíme, co si přát pod stromeček, nadělujeme si nepotřebné věci a toužíme dostávat zážitky. Možná je to doba, o jaké jsme jako děti snily a nyní sníme zase o dětství. Nevím, jak to máte vy, já tedy určitě. A když poslouchám s vnoučkem pohádku „Chaloupka na vršku“, zasním se a vrátím do dětských let.

Moje babička s dědou neměli chaloupku na vršku, bydleli v suterénu činžovního domu uprostřed Prahy. Nebylo to ideální bydlení, vlhko, trochu stín, čtyři schody pod sklepem, muselo se topit kamny, zatahovat závěsy, aby nám nikdo nekoukal do světnice, mýt se na štokrleti v lavóru, protože nebyla koupelna, ale na sporáku byl pořád plný hrnec teplé vody a tak jsme nouzi nepociťovali. Když jsme přijely se sestrou na víkend, babička vytáhla sedací vanu, postavila ji ke kamnům, děda přihodil pár briket a pak jsme se jeden po druhém vykoupali v trochu větším škopku, co připomínal vymoženost z dávného středověku. Babička nás vydrhla, vyměnila vodu, špinavou vylila do kanálu na dvorku a tak pokračovala, dokud nebylo všechno čisté a voňavé. S tím jsme obvykle strávili celý večer, pak se koukali na televizi a nakonec usnuli.

On ten suterén měl své výhody, ale taky nevýhody a to byla všudypřítomná vlhkost. Babička proto pořád větrala, děda topil, ráno otevřeli všechna okna a pak obvykle vynesli peřiny a polštáře, aby je mohli pěkně vyvětrat na sluníčku. Tak se na zábradlí vyhřívaly půlku dne, po obědě děda vyběhl na dvorek, odnosil peřiny a polštáře zpátky do velké manželské postele, kterou vyrobil kdysi jeho tatínek z poctivého dřeva, babička bílé naškrobené damaškové peřiny ustlala a připravila postel k nejlepšímu zážitku. V jejich ložnici se nikdy netopilo a tak měli poctivé napěchované duchny, jaké už mají dnes málokde. Po slavnostním nedělním obědě přišel ten nejlepší zážitek. Děda zavelel: „Jde se do peřin“ a všichni čtyři jsme si vlezli do těch vyvětraných vysluněných peřin a směli se tam pomazlit a vychrupat.

Tenhle zážitek už nikde neseženu, Ježíšek mi ho nepřinese, ani kdybych ho podplatila. Babiččiny peřiny nenahradí sebelepší deky a to hřejivé teplo jejich srdcí pod napěchovanými duchnami bylo dopřáno jenom sestře a mně. Ráda bych vám dala okusit a tak píšu aspoň tyto řádky. Za tyhle zážitky jsem opravdu vděčná, ale jsou nepřenosné. Zato mi vzpomínky na ně nikdo nemůže odcizit.

Klíčovou dírkou

Nikdy mne nebavilo chodit drbat s holkama do cukrárny. Mou nejbližší společnost tvořili z větší části kluci. Vždy jsem však měla jednu, dvě kamarádky, kterým jsem se mohla se vším svěřit a na oplátku poskytnout své ucho zase jim. Svůj čas dospívání jsem však strávila s partou kluků. Lákaly mne motorky, muzika a vůbec taková ta zábava, kterou jsme dřív vyznávali. Hraní si na kapely, po sklepech, sportování, trampy .... Krásné časy, ale už jsou fuč!

Později přišla doba rodinného soužití a život za pochodu. Takový ten obyčejný, lépe řečeno, zdánlivě obyčejný, který uteče a už se nikdy nevrátí. Dětské nemoci potomka, jesle, školka, škola. A pak najednou, kde se vzalo, tu se vzalo .... přišlo období, kdy jsem si začala připadat doma jaksi navíc. V kuchyni mne bravurně zastala dcera, za dveřmi mě uvítal jen pes, s manželem střídavé směny .... začalo mi hlodat v hlavě, co s tou změnou provedu? Zdálo se mi, že mám až moc volného času. A to mi nedělá dobře, potřebuji akci. 

Jako by mi spadla z nebe, ze studijního pobytu v Americe se mi vrátila kolegyně. Psaly jsme si maily a pak přijela už natrvalo. Zůstala bydlet v Praze v podnájmu, sama, po rozchodu se svým přítelem. A připadala si možná stejně jako já, tak jsme daly hlavy dohromady, přibraly ještě další a zavedly jsme dobrovolně povinné dámské středy. Měly sloužit k narušení stereotypu. Pokaždé jsme se sešly a vyrazily na nákupy, do kina, na kafe, nebo si našly jiný program. Nápad se kupodivu ujal a z jednoho dne byly najednou tři i čtyři v týdnu, podle nálady. Program se vždy našel, stačilo se domluvit a jít. Vydrželo nám to několik let. Většinou ve trojici jsme řešily své dámské trable u horké čokolády, v cukrárně, nad gyrosem nebo nějakou podobnou lahůdkou. A to si pište, že to stálo za to! Těch příběhů, co jsme tenkrát prožily, kolik hezkých číšníků jsme na cestách potkaly a potrápily, pořád máme na co vzpomínat.... Jednu malinkatou příhodu zde připomenu: 

Kamarádka (mimochodem o 16 let mladší než já, říkám jí moje druhá dcera) zrovna hledala příhodného přítele a ten byl schovaný v nedohlednu. Zkoušely jsme štěstí pomoci a tak jsem jí jednoho dne v pizzerii vyhlédla hezkého mladého číšníka. Byl pozorný a pořád kolem poletoval s chůzí manekýna. Při placení jsem se rozhodla navodit situaci k navázání kontaktu. Na jeho otázku: „Chutnalo vám?“ jsem hbitě odpověděla něco jako: „Ano, víte, my k vám prostě MUSÍME chodit.“ Šibalsky jsem na něj mrkla a on znejistěl. Změřil si mě pohledem, vyhodnotil situaci, mohla jsem být přibližně tak věkem asi jako jeho matka. Pak zas nahodil svůj profesionální škleb a odpověděl: „Jsem rád, že vám u nás chutná.“ Tenkrát jsme však byly v této pizzerii naposledy ....    

Život je krabička barevných knoflíků

Žijte tak, aby vám každý záviděl. Tak znělo jedno svatební blahopřání, které jsme s manželem dostali. Nevím, jestli se nám daří toto přání naplnit, možná nám někdo někdy záviděl, ale my víme, že neměl co. Jako každý druhý jsme řešili svá štěstíčka i trable a nikomu o nich nevyprávěli. Někdy jsme žili trochu dobrodružně, někdy docela obyčejně, podle toho, na jakou barvu života byla zrovna nálada a co nám osud přichystal.

Po babičkách jsem zdědila málo hmotného, ale spoustu moudrých ponaučení. Vlastně z nich žiji dodnes. A jako správná šetrná hospodyně jsem žádnou radou nepohrdla a žádné věci nevyhodila. Ale doba pokročila, takže jsem si staré nádobí trochu obnovila a kuchyň zmodernizovala, to se, babičky, nezlobte. Mám pár památek a taky pár věcí, které by sice na první pohled nejvíc patřily do popelnice, přesto se někdy ukáží být pokladem.

Je to vlastně hlavně krabička se šitím a druhá plná barevných knoflíků, které se čas od času hodí. Možná má každý z nich svou pověst, protože to byly zcela určitě náhradní knoflíky k šatům, které babička šila zákaznicím a měla schované náhradní. Ona měla vždycky schované všechno náhradní – náhradní knoflíky, náhradní ostřižky látek (co kdyby se nějaké šaty musely vyspravit?), taky při každém střihu nechala náhradní minimálně dva centimetry na každé straně, kdyby bylo potřeba šaty povolit a nikdy se jí nestalo, aby neměla v nouzi náhradní řešení.

Obě moje babičky byly z dob, kdy se muselo hodně počítat a taky čekat všechno. Proto si poradily v každé situaci i bez internetu, za den přešily šaty, za noc upletly nové kalhoty, zavařovaly na zimu, vždycky měly zásobu dobrých povidel do buchet a k tomu úsměv a dobrou náladu. Vyznačovaly se nadměrnou tolerancí a pochopením. Když jsem se jednou obávala, co tomu (už přesně nevím čemu) řekne moje babička, ona se jen pousmála a neřekla vůbec nic. Moje zvědavost, jak to, že mi to tak hladce prošlo, byla bezmezná a proto jsem se na to zeptala: „Však jsem bývala taky mladá holka!“

Odpověď mi dala poznat, že nesmím lidi hodnotit podle unáhleného úsudku. Musím se naučit vžít do jejich situace a teprve potom hodnotit. Někdy máme sklony vynést rychlý soud, ale život není jenom černobílý, najde se i tón všelijaké jiné barvy. V tom se shodovaly obě babičky, které dávno věděly, o čem život je. Nesnažily se mě uchránit ničeho, co je lidské a moudrá rada: „Jenom se dívej, abys věděla, čeho se v životě vyvarovat“, mi zní v hlavě dodneška. Jen poznání umožní správně si zvolit svoji budoucnost.

Žít tak, aby nám každý záviděl, to je ta záhada, kterou jsem dodnes nerozluštila. Kdo závidí, ten nejlépe ví, co. Já naštěstí závistí netrpím a tak si žiju tak, jak se mi chce. Ke štěstí mi stačí obyčejné věci, protože, jak říkávala babička, co nemá duši, není důležité. Z toho mi došlo, že potřeba mít kolem sebe dobré duše a závistivců si raději nevšímat. Tak žijte, jak se vám zachce a hlavně ve zdraví.

Moje začátky a konce 8

Naše dívčí pětka – lhostejno, kolik nás opravdu bylo, počty se střídaly – začala pořádat pravidelné výlety na chatu k jedné spolužačce. Poprvé jsme vyrazily někdy na konci zimy, vybavuji si, že jsem měla kecky a do rána uhodil mráz -18^o C. Bylo nás tam asi 8 a ustlaly jsme si v místnosti se starou pecí. Spaly jsme na zemi i na postelích. Výlety se staly pravidlem, ve dne byla volná zábava, večer oheň a zpívání až do rána. Bezvadně jsme si užívaly, jízdy byly přísně dámské. Je pravda, že se stal případ, kdy se děvčata zapovídala se dvěma trampy a jeden víkend byla naše partička posílena o pánskou dvojici. Hodili se. Nosili dříví, topili, pánská ruka se nezapřela. Ten víkend proběhl cudně. Později si dvě z nás trampy rozdělily a věnovaly jim svůj volný čas. Kam došly, nevím. Já u toho nebyla. Mne zajímaly úplně jiné věci. Jelikož v našem domě bydleli kluci o něco starší, co měli spoustu kamarádů, spěchala jsem po škole domů, abych s nimi mohla klábosit, navštěvovat další kamarády, plánovat výlety, opravovat motorky, být u zrodu kapely, hledat na zastávce špačky a poznávat svět z klučičího úhlu. 

Výrazných osobností v této klučičí partě, která patřila k mému dospívání, bylo víc. Každý ovlivňoval druhé. Jeden zejména tím, že trávil většinu svého času v kině. Každý film viděl přibližně desetkrát a pak nám je do detailu vyprávěl a přesvědčoval, že to musíme vidět taky. Zpravidla nás přemluvil po jednom a s každým absolvoval další reprízu zvlášť. Byl filmový maniak. Až mnohem později mi došlo, že nechodil do učení a neměl kde přebývat, aby na to rodiče nepřišli. Z učení ho vyhodili, on pak trávil čas v kině a po hospodách, postupně se přes den přesunoval i k nám, až to prasklo .... 

Ale mezitím měli kluci zásluhu i na mém skoropropadnutí, kdy jsem obdržela nedostatečnou z výživy na pololetním vysvědčení. Důvodem byla má vášeň k mariáši. Kluci mastili mariáš a nám se sestrou vadilo, že ho neumíme. Jednou na dovolené jsme přemluvily hospodského, který ho skvěle ovládal. Dal si tu práci a vysvětlil nám pravidla. Pak trénoval, než přijeli kamarádi. Já a sestra jsme okamžitě vyzvaly kluky ke hře. Připadlo jim to humorné. Po prvním odpoledni je humor přešel. Hráli jsme o peníze a oni neměli na zpáteční cestu. Vášeň pro hru mi zůstala i po dovolené a nebyl čas se učit. Po pololetí přišel zákaz a nastal dril.

Další vzpomínka souvisí s praxí o posledních prázdninách. Místo děje - Staré Splavy u Máchova jezera. Postavy - naše dívčí "pětka" - čtyři spolužačky a já. Období - bylo nám právě 18 let.

Naše odborná praxe u Máchova jezera začala uprostřed prázdnin. Pětici kamarádek rozdělili na tři pracoviště a dvě ubytovny. Já byla ve trojici v bytě, který obýval další personál. Měly jsme veliký otevřený pokoj a trojpostel. Později přibrali další brigádnice a dali jim na zem matrace. Tak nás tam bydlelo pět. Dvě z naší party bydlely v jiném penziónu. Jelikož číšníků a servírek bylo málo, stávalo se pravidlem chodit na mimořádné směny. Zatímco jsme měli pracovat jeden den a druhý mít volno, většinou nás v půl šesté ráno vzbudili zas.

V mojí zotavovně chodili rekreanti ve dvou vlnách. Stravovali se po hodině. Připravit vše pro první skupinu byla hračka, ale uklidit nádobí a založit pro druhou várku byla pěkná honička. Zvládly jsme to. To léto jsem přijela domů o 5 kg lehčí. Bylo to asi i tím, že v zotavovně byl mizerný kuchař, který uměl jenom kaši. Dávala jsem si tedy jenom kaši s rajčaty. Když jsme pochopily, že se asi nevykoupeme, začaly jsme si vyměňovat pokoje s děvčaty, co bydlela jinde. Tím jsme získaly pár dnů volna. Byla to nejhůře placená praxe v mém životě.

Na druhou stranu byla nejkrásnější. Vystřídalo se několik návštěv – skupinek, které nás přišly potěšit. Jedna byla složena z party mých kamarádů, kteří to pojali jako čundr, druhá byla partou spolužáků, co na tom byli podobně. V té době se jezdívalo na čundry. Samozřejmě s námi byla také moje kytara, která nás provázela snad všude.

Naše pětka se postupem doby rozšířila a setkávání našich dívčích duší bylo zřejmě i dalším osudem. Potkáváme se dodnes a při každém srazu je nám zase sedmnáct. Zbývající doba studia proběhla už celkem bez problémů, propluli jsme maturitním ročníkem a dospěli k úspěšnému završení. Byla to poslední praxe. Studnice zážitků. Právě zde byla započata další kapitola mého života. Přeskočila jiskra a později byla svatba...

Ale to už je zase jiná historie.

Čisté duše

Na dětech je nejkrásnější, že nemají žádné vedlejší úmysly a bez skurpulí nám nastavují zrcadlo našeho chování. A my se divíme tomu, kde to sebraly.  

Tak jsme zase hlídali. Po delší době z důvodu dovolených nás navštívil vnouček o víkendu. Máma šla zas na „dlouhý nákup“ a doufala, že se v noci nebude muset vracet. Jenomže to bylo zbytečné, malý se těšil a sotva máma zavřela dveře, zapomněl na ni. S dědou šli raději pouštět tank, máme totiž funkční maketu.

Natěšená jsem je pozorovala. Ještě mu nejsou tři a už řídí docela sám, kolem nich se shromáždila kupa dětí a koukaly, jak to střílí. Když se vybily baterky, s nosem nahoru sbalil dálkové ovládání a vydali se k domovu. Pak se spolu koupali a já mezitím nachystala večeři. Jak viděl červenou omáčku s bulgurem, řekl „mňam“. Celý po mně, jak jídlo „smrdí“ rajčaty, musím si ho dát. Dědeček otevřel sýr a lovecký salám a vybalil si rohlíky. Začal si dávat plátky do pusy, pěkně z výšky se zakloněnou hlavou. Malý si vzal taky a předvedl mu dokonalou kopii. Labužnicky se zakláněl a já se třásla, že se mi na červenou omáčku už vykašle.

„To je madec, kamajáde,“ říkal dědovi, co od něj oposlouchal. A mazec to teda byl.

Další den ráno mě vzbudil prstíček zarytý v  levém oku. Aby děda o nic nepřišel, hned potom šel na něj. To probuzení byl mazec jako hrom, cítím to ještě dnes! Pak spolu šli vařit snídani. Děda si přitom povídal sám se sebou. „To jsem ale debil,“ vypadlo z něj jaksi mimoděk.

„Dědo, ty jsi debil!“ Ozvala se jeho ozvěna.

Když uběhlo dopoledne, přiblížil se čas odpoledního spánku.

„Nechceš se do kočárku dívat u dědy na vrtulníky?“ Ptám se a doufám, že bude souhlasit. Odpolední uspávání nemám vyzkoušené, snad to klapne. Ochotně si došel pro dudlík a dečku na žmoulání, vyšplhal do svého kočárku a pak se nechal odvézt do království vrtulníků. Za chvíli už spal.

Odpoledne přijela máma s tátou.

„Kryštůfku, pojedeme na nákup.“

„Já neci!“

„Koupíme něco dobrého…“

„Já neci!“

„A co chceš?“

„Já budu doma s babikou a dědou.“

Znáte někdo lepší pochvalu?

Jak jsem se učila kouřit

Odnaučit se kouřit je těžké. Kdo kouření níkdy nezkoušel, tak je ve velké výhodě. Nemusí se to odnaučovat, ale ani učit. Učení totiž může být taky zádrhel.

Svoje kuřácké začátky si pamatuji docela přesně. Bylo mi deset a s holkama jsme se rozhodly po škole udělat malý mejdan u nové spolužačky v jejich novém baráku, takovou malou kolaudaci. Chvíli jsme si vystačily s pitím a sušenkami, ale pak přišel nápad si zakouřit. Už ani nevím, kde se vzal, prostě to někdo vyslovil a naše hostitelka povídá: „Já mám ve skříni pro tátu bétéčka.“ Otevřela krabičku a nabídla nám.

Mezi námi, bétéčka nebyla moc chutná cigára, ale to nám tenkrát nevadilo, stály jsme na jejím balkóně, koukaly na zahradu a připadaly si dospělé. To byl první zážitek s cigaretou, nakonec zpestřený tím, že přišel tatínek, ucítil až příliš mnoho kouře a vyhnal nás raději domů.

Podruhé jsem to zkusila až v patnácti. Blížil se nástup na střední školu, chmelová brigáda, bylo třeba s tím začít pořádně. Kradla jsem cigarety mámě a občas si to zkusila, až nakonec přišel den D a všichni budoucí spolužáci jsme se sešli před ubytovnou na chmelu, v podvečer bylo třeba se trochu seznámit a zabodovat.

Sedělo nás tam asi deset, někdo poslal krabičku, tak jsme si všichni zapálili, i já. Byli tam s námi i tři spolužáci, jeden mi ihned padl do oka, jenomže právě on mě probral ze sna svou úvodní větou: „Hehe, ty vůbec neumíš šlukovat!“ Taková nehoráznost! Jak já se cítila ponížená před všemi! Asi nemusím dodávat, že láska z toho nebyla.

Na třetí pokus už jsem to nenechala náhodě. Před brigádou na brambory jsem měla jasno: teď nebo nikdy. Kdybych nešlukovala pořádně, byla bych znemožněná totálně. Koupila jsem si startky, stoupla do dveří na dvorku naší zahrady a trénovala tak dlouho, až to bylo dokonalé.

Říká se: cherchez la femme – za vším hledej ženu. A já dodávám: když půjde o nějakou koninu, kterou udělala ženská, je za tím dozajista muž.

Z babiččina památníku

Při úklidu knihovny jsem našla babiččin starý památník. Zápisky v něm pochází z období minulého století, od roku 1938 dál. Úklid vzal zasvé, začetla jsem se a rozhodla se některé vzpomínky zveřejnit.  

O tom, že jsem celá po babičce, svědčí hned zápisek na první straně památníku: „17. 12. ustlala postel LP 1938 jednou v životě“. Ze srdce jsem se zasmála, jak děda babičku nenásilně s citem vychovával. Sama si ji totiž nepamatuji jinak, než u sporáku a stlaní peřin. Pořád natřepávala, větrala a prala. Babiččin památník je důkazem jejich lásky, ale obsahuje i jiné vzpomínky.

Vybrala jsem pár veršů: 

 

1) Ten není rekem největším, kdo udeřen zas udeří.

Ten velký, kdo byl oklamán a přec se nezpronevěří.

Kdo lásce doved zlořečit, ten nepoznal ji ani,

neboť láska umí odpustit a nezná proklínání. 

 

2) Mám lítost nad lodí, jež přístav opustila,

nad vteřinou času, jež se s věčnem slila,

nad slepcem lítost mám, že nikdy neprohlédl,

nad vidoucím, který žíti nedovedl. 

 

3) Sny, přeludy jdou s námi v žití,

jdou za námi vždy jako stín,

to člověk teprv pevně cítí,

když padá dolu do hlubin.

Přátelství, láska, všechno mizí,

pak přijde bolest, trpký lék,

po létech jsme si všichni cizí

a máme jen hrst vzpomínek.

Italská domácnost

Abych se přiznala, nikdy by mne nenapadlo, že za pár dnů oslavíme s manželem 37. výročí. Ale tak nějak se to stalo, léta strašně utíkají a naše italská domácnost kupodivu přežívá.

To, že to nebude procházka růžovou zahradou, se ukázalo v průběhu prvních pár let. Ale máme ve zvyku vyříkat si všechno ten samý den a hned, změřit kordy a pak se zase v klidu rozejít. Pár let to vypadalo už na absolutní klid a tehdy jsem měla pocit, že nám došla energie a spěje to ke konci, ale byla to jen tvůrčí pauza. Po pár letech takové nekomunikace, kdy jsme asi byli oba vyčerpaní, nabral vztah nové obrátky a pokročil do nové fáze.

Jednou to ale vypadalo vážně! Je to tak dva roky, vjeli jsme si trochu do vlasů (ale jen slovně). Já to trochu přepískla (on taky) a tak jsem se prostě rozhodla, že se pro jistotu zamknu ve své oddělené ložnici. Co kdyby ho chytil vztek i v noci, že? Jistota je jistota.

Už dávno spal, když jsem provedla svůj večerní rituál v koupelně a na toaletě, našla jsem klíč ode dveří ložnice a vložila ho do zámku. Byl už pár let schovaný v zásuvce kvůli vnukovi, aby ho náhodou nenapadlo klíč vyzkoušet. Jako správnou babičku mne napadlo, že by se mohl zaseknout, ale sama tolik opatrná nejsem. Zavřela jsem dveře a zamkla. Hurá! Zámek zapadl. Takže to zkusíme otevřít …… Ouha! Něco cvaklo a zpátky to nešlo.

Co teď?

Co budu dělat?

Jak si pes odběhne osvěžit se vodou?

Jak na podložku?

Jak se dostanu v noci ven?

Co když budu potřebovat na toaletu?

Nebo pít?

Jééééé, mně už se na tu toaletu chce!

Já se asi zblázním!

Začala jsem vydávat všelijaké zvuky, kašlat, šoupat, vrzat postelí, ale nic. Znovu a znovu. Manžel pořád spal. Byla jsem úplně zoufalá! Co teď? Skok ze čtvrtého patra? Jééé, najednou slyším, že jde na záchod.

„Tome!“

„Co je? Co otravuješ?“

„Já jsem tady zamčená!?!“

„No a co, buď si tam, aspoň bude pokoj!“

„Ale pejsek je tu taky, nemůže ven, prosím, prosím ……, otevři nás.“

„Teď? V deset? Já se na to ….. (to se nedá publikovat).“

Nějaké kouzlo zapůsobilo, rozsvítil v předsíni, přinesl šroubovák a odšrouboval laťku, která držela sklo ve dveřích. Vysvobození!!! Mohla jsem aspoň přeskakovat sem a tam a rázem se mi na toaletu už nechtělo. V rámci udobřování další den ještě vyřezal zaseklý zámek, takže dveře do ložnice mají díru po skle i zaseklém zámku. Na jejich výměnu ještě nedošlo, ale zamykat už zase netřeba. Vše ostatní od té doby funguje a tohle je důkaz, že v naší italské domácnosti je stále horko.