Co píše život
Deníček
Stihnout co nejvíc
Nedávno jsem někde četla, že je spousta lidí, kteří stíhají žít dvojí život, že si, kromě oficiálního partnera, užívají i s jiným, neoficiálním, ženy ani muže nevyjímaje.
Asi na tom něco bude, žijeme v rychlé době svoje konzumní životy a už asi tolik neřešíme trvalé hodnoty, jako dřív. A taky ta komunikace se zrychlila, žádné trapné seznamování a oťukávání se často nekoná, stačí sednout na facebook, ohromit nějakou vtipnou konverzací a jsme seznámeni. Nebo ne?
Nová doba přináší nové možnosti a tak se často stane, že se stihneme pohádat i udobřit po esemeskách už během pracovní doby a někteří tím velmi trpí a podepisuje se to pak na jejich výkonu. I na poště si u okýnka občas počkám, až si pracovnice odpoví na zprávy a pak se může věnovat mým složenkám.
To za doby našich babiček se pro lásku musely překonat všelijaké vzdálenosti a než se dva domluvili, uběhlo nějaké vody. Třeba moje babička se s dědečkem rozhodli vzít a než proběhly ohlášky v obou vesnicích, trvalo to šest týdnů. Do té doby se stihli tak pohádat, že zrušili sňatek a pak se potkali až za šest let, aby se konečně domluvili na tom, že jsou si přece jenom souzeni. Láskám se psaly krásné milostné dopisy, které však nemusely najít adresáta. Znám jednu paní, která psala svému milému, ale lásku jí překazila závistivá sestra. Místo, aby dopis hodila do schránky, hodila ho do koše a paní pak čekala na svého milého zbytečně. Když vyhodnotila situaci, že se nejspíš nedočká, vdala se za jiného. Ale i tahle láska byla osudová, asi po třiceti letech se zas našli a dokud nezemřeli, užívali si pozdního milování.
Uvedla jsem dva příklady, kdy to dobře dopadlo, ale každá láska měla dlouhý začátek, než došlo k jejímu naplnění. A zaměstnala zamilované tak, že neměli čas žít víc vztahů najednou. Za odměnu se nakonec dočkali. Zato my jsme rozmazlení, chceme mít všechno hned, bez problémů, nejlíp on-line, v přímém přenosu. Pak stihneme možná víc, stačí pravidelně přepínat mezi okny. Akorát si nejsem jistá, jestli právě tohle je to pravé.
Něco o mně
Život je krabička barevných knoflíků
Žijte
tak, aby vám každý záviděl. Tak znělo jedno svatební blahopřání, které jsme s manželem
dostali. Nevím, jestli se nám daří toto přání naplnit, možná nám někdo někdy záviděl,
ale my víme, že neměl co. Jako každý druhý jsme řešili svá štěstíčka i trable a
nikomu o nich nevyprávěli. Někdy jsme žili trochu dobrodružně, někdy docela
obyčejně, podle toho, na jakou barvu života byla zrovna nálada a co nám osud
přichystal.
Po
babičkách jsem zdědila málo hmotného, ale spoustu moudrých ponaučení. Vlastně z nich
žiji dodnes. A jako správná šetrná hospodyně jsem žádnou radou nepohrdla a
žádné věci nevyhodila. Ale doba pokročila, takže jsem si staré nádobí trochu
obnovila a kuchyň zmodernizovala, to se, babičky, nezlobte. Mám pár památek a
taky pár věcí, které by sice na první pohled nejvíc patřily do popelnice,
přesto se někdy ukáží být pokladem.
Je
to vlastně hlavně krabička se šitím a druhá plná barevných knoflíků, které se
čas od času hodí. Možná má každý z nich svou pověst, protože to byly zcela
určitě náhradní knoflíky k šatům, které babička šila zákaznicím a měla
schované náhradní. Ona měla vždycky schované všechno náhradní – náhradní
knoflíky, náhradní ostřižky látek (co kdyby se nějaké šaty musely vyspravit?), taky
při každém střihu nechala náhradní minimálně dva centimetry na každé straně,
kdyby bylo potřeba šaty povolit a nikdy se jí nestalo, aby neměla v nouzi náhradní
řešení.
Obě
moje babičky byly z dob, kdy se muselo hodně počítat a taky čekat všechno.
Proto si poradily v každé situaci i bez internetu, za den přešily šaty, za
noc upletly nové kalhoty, zavařovaly na zimu, vždycky měly zásobu dobrých povidel
do buchet a k tomu úsměv a dobrou náladu. Vyznačovaly se nadměrnou
tolerancí a pochopením. Když jsem se jednou obávala, co tomu (už přesně nevím
čemu) řekne moje babička, ona se jen pousmála a neřekla vůbec nic. Moje
zvědavost, jak to, že mi to tak hladce prošlo, byla bezmezná a proto jsem se na
to zeptala: „Však jsem bývala taky mladá holka!“
Odpověď
mi dala poznat, že nesmím lidi hodnotit podle unáhleného úsudku. Musím se
naučit vžít do jejich situace a teprve potom hodnotit. Někdy máme sklony vynést
rychlý soud, ale život není jenom černobílý, najde se i tón všelijaké jiné
barvy. V tom se shodovaly obě babičky, které dávno věděly, o čem život je.
Nesnažily se mě uchránit ničeho, co je lidské a moudrá rada: „Jenom se dívej,
abys věděla, čeho se v životě vyvarovat“, mi zní v hlavě dodneška.
Jen poznání umožní správně si zvolit svoji budoucnost.
Žít
tak, aby nám každý záviděl, to je ta záhada, kterou jsem dodnes nerozluštila.
Kdo závidí, ten nejlépe ví, co. Já naštěstí závistí netrpím a tak si žiju tak,
jak se mi chce. Ke štěstí mi stačí obyčejné věci, protože, jak říkávala
babička, co nemá duši, není důležité. Z toho mi došlo, že potřeba mít
kolem sebe dobré duše a závistivců si raději nevšímat. Tak žijte, jak se vám
zachce a hlavně ve zdraví.
O životě s nemocí mojí maminky
Ukázka:
Po mrtvici 10 - Veselé babičky
Při dlouhodobém pobytu v nemocnici si každý stýská po přirozeném prostředí, chybí mu blízcí a tak je důležité i to, s kým sdílí pokoj.
Mamka byla zpravidla na pokoji nejmladší. Většinou ležela s pacientkami o mnoho let staršími, které nejevily příliš zájmu o okolní dění. V zájmu své rekonvalescence spaly, aby zaspaly většinu promarněného času, který jim nepřinášel příliš uspokojení, spíš to byly trable. A tak si máma stěžovala na nudu. Až byla přijata na pokoj paní, která jí zpestřila dlouhé dny.
Paní bylo přes osmdesát, přijela s oběhovými potížemi a hned od druhého dne měla našlápnuto domů. Zdálo se jí, že chvilková indispozice pominula a že doma by jí bylo líp. Myslím, že v tomto přesvědčení nebyla jediná, vlastně jsme si všichni tak trochu mysleli, že domácí rekonvalescence je to nejlepší, jenomže po dalších zkušenostech jsem musela svoje přesvědčení přehodnotit. Stejně na tom byla později dcera té paní, když se konečně dočkala informací o zdravotním stavu svojí maminky.
My, příbuzní, jsme v obavách všechny tyto informace tajili, aby se našim maminkám nepřitížilo. Ony však vůbec nejevily známky těžkých nemocí, navzájem se špičkovaly, poroučely si různé nesmysly, vyžadovaly víc a víc pozornosti a když došlo na přeložení na další pokoj a hrozilo jejich vzájemné rozdělení, tak vyvinuly tlak na doktorku, že jsou nerozlučná dvojice a chtějí jinam jenom spolu. Nakonec se jim to splnilo a tak si mohly i na dalším pokoji zpestřovat dny. Taková atmosféra měla pozitivní vliv na naší maminu, s paní si měly o čem povídat, měly obě dobré zázemí a pohodu jim narušila až zpráva, že se paní chystá na odchod. Zakrátko byla propuštěná, takže naše máma zase povadla.
V té době však už byl náš zvyk jezdit na procházky na vozíku po nemocnici i mimo, když vyšlo pěkné počasí, tak zajetý, že si zpestření našla a aspoň po dobu návštěvy se mohla cítit jako člověk. Strávila tam i předvánoční období, kdy byly na chodbách nádherně vyzdobené stromečky, jezdili jsme s ní na večeři k televizi, kde si svoje jídlo snědla u stolečku za přítomnosti relativně mladého pacienta s amputovanou nohou. Pán trávil většinu svého času na chodbě a také se chystal normálně zařadit do života. Šlo to ztuha, ale muselo. Všimla jsem si, že se na ty večeře máma každý večer těšila, sama jsem ty chvíle považovala za pozitivní, trávily jsme tam ve třech skoro každou neděli u příjemného filmu a ani mně to už tak depresivní nepřipadalo. V té době jsem se naučila zpomalit tempo a vychutnávat každý okamžik klidu. Nemoc, i ta nevlastní, učí pokoře.
Na koho z té doby nemohu zapomenout, byla ještě jedna pacientka, která byla s mámou na pokoji v závěru. Tak veselou paní jsem dlouho nepotkala. Ani nevím, jaké měla vlastně trable, nejčastěji to tam byly oběhové potíže a samozřejmě měla držet dietu, nejspíš diabetička. Paní ale brzy prohlédla, že přicházíme každý den a do kapsy hluboko neměla. Poručila si kdeco, chlebíčky i sladkosti a tak se z nás později stali spiklenci. Zpravidla při večeři, což býval můj čas, abych dohlédla, jak máma jí, vybalila něco mnohem výživnějšího a čekala, až sestry všechno rozdají. Pak si na stolku vybalila svoje, nacpala se dosyta a večeři vrátila s tím, že nemá hlad. Přála bych vám vidět starostlivé pohledy sester, aby paní nestrádala, ale ona se jen mile spiklenecky usmívala. Před spaním i přes den zpívala a rozdávala dobrou náladu. Bohužel neměla děti a nemohla být doma sama, co se s ní pak stalo, nevím, nakonec byli před Vánocemi skoro všichni propuštěni domů.
A tak mi z té doby zbyla vzpomínka na dvě veselé babičky, které si věk nechtěly připouštět a překonávaly nesnáze i díky svému humoru. Na život nežehraly, na smrt nemyslely, braly to pozitivně, i přes svůj vysoký věk.