Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídání. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídání. Zobrazit všechny příspěvky

V tramvaji

Jsou místa, kde lze společenský odstup dodržovat jenom těžko. Třeba v tramvaji. Když cukne, člověk někdy stěží udrží rovnováhu a ponoří se do hlubin všelijakých myšlenek.

Stáli spolu u zadního okna tramvaje až na konci a komentovali dění na ulici, kudy projížděli. Každou chvíli je zaujala nějaká situace, místo, vzpomínka. Cestovali spolu často a projížděli stejná místa, takže konverzace byla v lehčím duchu. Co také pořád vymýšlet.

Venku bylo vedro, vzduch stál na místě, jen chvílemi zavál čerstvý z otevřených okének.

Odpovídala na jeho dotazy, ale postupně přestala vnímat, o čem se baví. Sledovala jenom jeho rty, jak se pohybují, krásně vyšpulené, pak začala prohlížet tvář a hluboké oči. Takhle zblízka ho ještě nikdy nevnímala, nevšímala si jeho výrazných tváří a jemných detailů. Slyšela ho, ale neodpovídala. Usmívala se a musela zdvíhat hlavu, aby mu viděla do očí.

„Chyť se mě,“ nabídl ruku, ale odmítla. Držela se tyče a užívala si tu chvíli v tlačenici, která nutí vnímat vzájemnou blízkost a tisknout se k tomu, kdo má naši důvěru.

Cítila sílu okamžiku, sledovala jeho rysy a v duchu přemýšlela, jestli ho políbit a prolomit hranici vymezenou stejnou profesí nebo dodržet pomyslný zákaz. Myšlenky se v hlavě praly o slovo, chvíli vítězil rozum, chvíli ďábel, který našeptával „zkus to udělat“. Nakonec se otevřely dveře a zaznělo: VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ, kde museli oba vystoupit.

Některé chvíle už se nikdy nevrátí. A pak přichází myšlenky: CO BY BYLO, KDYBY ....

Zdroj: https://alicebaresova1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795903

Jablko sváru


Bylo po dovolené. Strážmistra Houdka čekala opuštěná kancelář ve starém nevlídném domě, kam chodil každé ráno zpaměti, protože už znal úplně každý kout. Zdi působily ošuntěle a vybavení pamatovalo krále Klacka.
Možná bych si mohl dopřát lepší židli, pomyslel si, když dosedl do rozviklaného křesla, ve kterém zapomínal na okolní svět. Po dovolené se vrátil ke svému notebooku a hledal ve složce nazvané „Tajemná“. Tímto způsobem si označoval spisy ve stavu rozpracovanosti, tady si nevěděl rady a proto nevšední název.
Obětí zločinu byla dívka, která byla nalezena mrtvá ve své garsonce. Případ na první pohled vypadal jako sebevražda, jenomže nebylo možné vyloučit ani cizí zavinění. Na stole byly nalezeny dvě sklenky, na těle byla pohmožděnina, která svědčila o úderu, nebylo jasné, jestli to způsobil pád nebo někdo cizí. Nestihl ohledat všechny stopy, proto se po dovolené rozhodl zjistit, jestli nedostal další podklady a zda jsou správné jeho domněnky. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že indicie nasvědčují spíše vraždě. V bytě sice nenašli žádnou konkrétní stopu, že by dotyčná měla přítele, bydlela sama, nějakou nešťastnou lásku ale nešlo vyloučit.
„Můžu?“ Za dveřmi zaklepal rotný Pelc a bez vyzvání vešel.
„Prosím,“ Houdek ho pozval k sobě dál.
„Jaká byla dovolená?“
„Dlouhá. Byli jsme na nějaké samotě, první tři dny mě fascinoval klid, ale pak už se mi chtělo vrátit zpátky, hrát každý večer šachy se sousedem není nic moc zábava. Na televizi mohu koukat doma, ale měl jsem spoustu času přemýšlet.“
„Takže jste přemýšlel ...“
„Víte, mně nešla z hlavy ta holka, co jsme ji našli v garsonce. Ten její upjatý výraz, dokonalé ustrojení, působila tak bezbranně a plaše, pořád vidím ten obrázek před sebou. Copak se taková holka v rozpuku rozhoduje pro sebevraždu?“
„Máte pravdu. A chodil jste aspoň do lesa?“
„Pelci, do lesa? S manželkou a košíkem? Kdekdo by si o mně řekl, že jsem blázen, teď, když je takový sucho a červenec! Myslete přece, než něco řeknete, vy jste snad našel nějaký houby?“
„Ne, nenašel, máte pravdu. Nechodím do lesa vůbec.“
„Jen počkejte, až se oženíte, on vás ten humor přejde, manželka zavelí a půjdete i na kraj světa.“
„Víte, já se asi ženit nebudu.“
„Proč? Máte něco proti manželství?“
„Když se podívám kolem a kolem, neznám nikoho šťastně ženatého, tedy kromě vás!“
„Štěstí. Každej hledá štěstí a přitom kdyby se pořádně soustředil na jiný věci, tak je šťastnej a nemusí ho hledat. Nejlepší je se pořádně zaměstnat, pak není čas na nějaký blbosti.“
„Šéfe, ta holka, co jste na ni myslel, se nezabila sama.“
„Nezabila?“
„Zase v tom byla nešťastná láska.“
„Cože? Takže jsem jako o pointu přišel?“
„Ona měla přítele. Přiznal se k vraždě.“
„A to je všechno? Proč to udělal?“
„Začal si něco s její ségrou. Ona se pak léčila z nešťastný lásky u psychiatra a jednou večer si spolu domluvili schůzku. On jí namluvil, že se k ní zase vrátí, ona byla rozrušená a on jí při té konverzaci nasypal něco do pití. Pitevní zprávu máte na stole. Můžete to uzavřít.“
„Asi máte pravdu, Pelci, některý lásky se nevyvedou a vy tady vidíte jenom špatný příklady. Měl jste jet s námi na tu chalupu, mohli jsme spolu chodit do lesa a povídat si o holkách, to by se mi možná do práce ani nechtělo. S váma se mi nějak medituje nejlíp.“
Strážmistr kliknul pravým tlačítkem své myši na složku „Tajemná“ a přepsal na „Vyřešeno“.

Letní jablka

Strážmistr Houdek podepsal formulář na dovolenou a chystal se jej odevzdat, když mu přišlo na mysl, jestli si nemá vzít i notebook. Dovolenou vnímal jako povinný odpočinek a vůbec se mu na ni nechtělo.
V poslední době se nahromadily nevyřešené případy a nevěděl, co s tím. Neměl komu věci předat, moc dobře si uvědomoval, že stejně zbydou zase na něho. Hlavně se mu hlavou pořád honil jeden zapeklitý případ, kde byla obětí zločinu mladá žena. Nemohl přijít na žádnou stopu a chyběl mu jakýkoli motiv, takže pachatel pořád unikal. Nakonec mávnul rukou a rozhodl se nechat notebook na svém místě. Vytáhl jenom flash disk a strčil si ho do kapsy. Bůh ví, jestli tam vůbec bude internet, pomyslel si a pospíchal domů za ženou.
„Věruš,“ zakřičel mezi dveřmi a zjišťoval informace, jestli je všechno sbaleno. Měli namířeno na pronajatou chalupu ve východních Čechách. Ani se tam netěšil, manželka si vymyslela výlety a jeho cestování po památkách moc nebavilo. Rozhazovalo to myšlenky a nemohl si skládat mozaiky svých příběhů. Na druhý den ale poslušně přistavil vůz a nakládal zavazadla do prostoru, kam se překvapivě všechno vešlo. Nakonec vyběhla z domu manželka a vlnka její sukně vplula na přední sedačku. Oběma rukama si držela svou kabelku a nakukovala do zpětného zrcátka. Nikdy se nestarala o odnos zavazadel, tyto chvíle patřily zásadně jemu a proto je z duše nenáviděl. Když zabouchl, nastartoval a odjeli.
Na místě byli očekáváni a správce odevzdal příslušný klíč. Pomohl vynést strážmistru Houdkovi zavazadla a mezi řečí se zeptal, jestli nehraje šachy. „Bydlím hned vedle, kdybyste se večer nudil, stačí zaklepat,“ správce se odporoučel a pak se mohli s Věruškou v klidu zabydlet.
Obyčejné vesnické stavení. Manželka zvolila chalupu na polosamotě a jemu přišlo podivné, že netouží po ruchu nějakého města, kde by se mohl vymluvit a poslat ji na dlouhý nákup, zatímco sám by v klidu přemítal a hledal vhodná řešení. Posledních pár let mu práce byla vším. Netoužil po ruchu, netoužil ani po klidném rodinném krbu, kde si s manželkou dávno oba našli svoje místo a navzájem si nepřekáželi, proto ho najednou děsila představa samoty ve dvou bez lidí a bez možnosti se někam uklidit. Zatímco manželka měla promyšlený plán, jak si užít venkova a po dobré večeři, kterou vlastnoručně připravila, odešla na procházku a krmení místních kachen, dopřála mu luxus v podobě šachové partie se sousedem Balvínem. Houdek zaklepal na okno a za chvíli už klábosili u černých a bílých figurek.
„Tak co, jak se vám líbí bydlení?“
„Ujde, je tady ticho a klid, možná až moc.“
„A počkejte ty noci! Ráno zakokrhá kohout a bude po spaní. Radši choďte dříve na kutě!“
„Co vás nemá? Mně se v noci nejlíp přemejšlí,“ povídá Houdek.
„V noci se nepřemejšlí, v noci se spí. A na copak si v noci myslíte, co? Povídala paní, že děláte na nějakých mordech?“
„Jo, jo, tak právě o nich přemejšlím. Někdy celou noc a ráno znovu, jenomže za tu noční mi nic neplatí!“
„A když jste tak chytrej, nemohl byste vymyslet, kam mizí moje letní jablka, když jich mám na stromě každej rok míň a míň?“
„Buďte rád, že máte aspoň něco, u nás v Praze zmizely úplně. Už ani nevím, jak chutnají.“
U šachu jim čas ubíhal, ani si nevšimli, že se vedle zhaslo a manželka ulehla zároveň se slepicemi.
První noc stejně neusnu, říkal si Houdek, ale pomalu se rozhodl jít spát. „Tak dobrou noc,“ rozloučil se. Chtěl využít situace, kdy se ho žena nebude na nic ptát. Vůně venkova ho vyprovodila, párkrát nasál voňavého vzduchu pod oblohou plnou hvězd a napadlo ho, že je ještě krásně na světě. Jablka, pomyslel si, někoho trápí letní jablka a jiný má úplně jiné starosti. Jenomže co je starost pro jednoho, může být radost pro druhého a naopak, každý má jiné problémy a jablka si zasluhují také pozornost. Koneckonců v historii sehrála nejednu úlohu. Říkají se o nich legendy, jako o Evě s Adamem nebo o Isaacu Newtonovi, kterého jablko přimělo zkoumat základy fyziky, další jablko sehrálo roli v životě Viléma Tella, hrávaly si s nimi bohyně a některým jablíčkům se říká zakázaná.
Vida, obyčejné jablko a kolik nabízí myšlenek! Může snad jablko hrát nějakou roli ve světě zločinu? Proč by ne? Někdo ho může ukrást a je-li cenné, mohlo by být i motivem pomsty. Pokud chce někdo zakázaná jablka a zmocní se jich proti vůli majitele, je to přece zločin. Jablkem se lze vykoupit, mohlo by sloužit jako úplatek, vlastně může hrát spoustu rolí a být příčinou zločinu. Přemítání o jablku zavedlo jeho myšlenky až na scénu jeho případu, který ho pronásledoval. Než usnul, zkoušel do své hádanky zabudovat jablko sváru. Ráno ho neprobudili ani kohouti, zabralo až láskyplné pohlazení manželky, která mu přišla sdělit, že je snídaně. Poslušně vstal a odešel vykonat ranní toaletu. Pečlivě oholený a učesaný usedl ke stolu.
„Věruš, tahle dovolená byl výborný nápad. To ti musím pochválit. Představ si, že jsme včera se sousedem probírali takovou banalitu, prý mu mizí jablka nebo co, víš, taková ta letní zelená, co jsem míval rád, jenomže už se nějak nikde nevyskytujou, mě ti napadlo tolik zajímavých myšlenek, ono se řekne obyčejné jablko, ale co s ním všechno souvisí!“
„A co se ti zdálo? Říká se, že když někde spíš poprvé, tak se ten sen vyplní.“
„Na mou duši, vůbec nic. Tak nevím, jestli je to dobře nebo špatně!“
„To je moc dobře, hlavně, že se ti nezdálo o tom jablku. Kyselé jísti značí smutek a špatné přátele, loupati jej zničení žhavých nadějí a krájeti jej znamená odloučení od přítele nebo od přítelkyně. Nedejbože shnilá jablka viděti, znamenají nebezpečí a zlobu. Leda by jsi je ze stromu trhal, to je radost, sladké jedl, to je požitek lásky nebo na stromě viděl, to bys získal mnoho přátel. Ono je asi, Tondo, nejlepší, když se ti nezdá vůbec nic.“
„Tak to máš, Věruš, asi pravdu.“
A toho léta se najednou stalo, snad vlivem čerstvého venkovského vzduchu nebo snad káva byla hezky voňavá, manželé Houdkovi se, světe zboř se, konečně na něčem shodli!

Láska nebo nenávist

Bylo právě pozdní letní odpoledne, když se na lince ozval rozčilený hlas. Žena hlásila, že se její soused týden neobjevil. Prý se po něm sháněli i z práce, ale nikdo neotvíral.

„Už je to nějaké podivné, soused Kverka nikde není, manželka mu odjela na měsíc do Ameriky, říkal, že bude sám, abych někdy zašla. Před pár dny mu tady nechala pošťačka balíček, tak se snažím ho dohnat, klepu, zvoním, koukám na ulici, auto je zaparkované, přitom nikdy nejezdil hromadnou dopravou. Je to zvláštní. A navíc se mi zdá, že tam pořád teče voda.“
„Máme výjezd,“ ohlásil strážmistr Houdek a otočí se na Pelce. Do Šrámkovy ulice. Paní už čekala před vchodem dvojdomku a vyděšeně pobíhala sem a tam.
„Vůbec nevím, co mám dělat,“ byla úplně zoufalá a snažila se zapojit policistům do děje. Strážmistr Houdek se snažil ji uklidnit, a když se mu to nedařilo, přenechal péči místnímu policistovi. Po nezbytných úkonech se dostali do bytu souseda násilím.
Obrázek, jaký se jim naskytl, patřil k častým výjevům v jejich práci. V bytě s luxusním vybavením byl zapnutý počítač, na podlaze hřály koberce, v kuchyni už na talíři požíraly mouchy poslední zbytky, zatažené závěsy jako vlnky bránily odpolednímu slunci a uprostřed obývacího pokoje v křesle jakoby spal asi padesátiletý muž. Lékař ohledal tělo, byly zajištěny důkazy, žádné stopy po násilí, zdálo se, že v bytě nebyla ani živá myš. Nebýt v něm cítit podivný zápach, bylo by to bezvadné místo pro život.
Když tělo odvezla pohřební služba, byl byt zapečetěn. U vchodu stála paní Mátlová a klepala se jako osika: „Takovej hodnej člověk. A co teprve paní, ani nevím, jak jí to dát vědět, chudince, takovou dobu je pryč a přitom se mají tak rádi.“
Oba policisté se rozloučili a zavřeli za sebou vrátka.
„Co tomu říkáte, Pelci,“ zeptal se strážmistr Houdek svého podřízeného: „bude v tom tentokrát láska nebo nenávist? Vsadíte si?“
„Tohle vypadá na normální infarkt nebo embolku, tentokrát se nesázím, žádnej zápas, poklidná smrt, spíš bych mu to měl závidět. Na vraždu to neodhaduji.“
„Snad máte pravdu.“
Uplynulo pár dní, během kterých se vdova musela vrátit. Její stáž v zahraničí sice měla být původně delší, přesto se vrátila nadobro a další odjezd neplánovala. Když se dozvěděla o smrti manžela, věcně zařídila všechno potřebné a postarala se o důstojný pohřeb.
Zesnulý měl volnou pracovní dobu, jako architekt často pracoval doma, proto se s ním přišla rozloučit jen hrstka významných partnerů. Děti neměli, dostavil se ještě bratr s rodinou a největší truchlící scénu nakonec předvedla sousedka Mátlová, která celou událost nahlásila na policii. Přišli se podívat i strážmistr Houdek s rotným Pelcem.
„Asi jste měl pravdu, Pelci, v tom nebude láska ani nenávist, i když mi trochu vrtá hlavou Mátlová. Všiml jste si, že měla ubrečené oči víc než jeho manželka? Ta vypadala studeně a přitom všichni v okolí potvrdili, jak se k sobě hezky chovali, že měli dlouholetý vztah. Na to, že má co zdědit, brečela docela málo, nemyslíte?“
„Už nechte těch spekulací. Přece víte, že většina vašich úvah o lásce a nenávisti je úplně vedle, proč nad tím pořád bloumáte? Našel jste snad nějaký motiv, důkaz, vražedný nástroj? Doktor přece taky říkal, že to vypadá na infarkt, tak co se v tom pořád šťouráte?“
„Jenomže dneska ráno přišla pitevní zpráva. Měl v krvi děsnou dávku alkoholu a taky pěkně jedovatý tabletky.“
„Ale my jsme nikde žádné nenašli, v jeho bytě nebylo nic, co by nasvědčovalo sebevraždě, natož aby to byla vražda, to je mi teda záhada!“
Za pár dní oba policisté vyrazili do Šrámkovy ulice podruhé.  Na zvonek jim přišla otevřít vdova. Sousedka Mátlová zvědavě mačkala svou záclonu, ale hlasy k ní nedolehly. Všichni se zavřeli do bytu, který byl svědkem nedávné tragédie.
„Paní Kverková, máme pro vás velmi smutnou zprávu.“
„Jakou smutnou? Tu jste mi přece řekli už minule, ne? Je ještě nějaká horší?“ Zatvářila se nervózně, ale měla tichý klidný hlas.
„Váš muž byl možná zavražděn, zabil ho koktejl alkoholu se smrtící dávkou sedativ.“
„To není možné, nikdy žádné léky neužíval, jak jste na tohle přišli? Musela to být náhlá příhoda, přece seděl sám u počítače, nebo ne?“
„Ano, to ano. Taky nám to vrtá hlavou, i to, kdo by měl zájem něco takového udělat. Víme, že jste byla tak dlouho pryč, ale napadá vás třeba někdo, kdo by se s vaším mužem nepohodl? Nebo nějaký motiv, který by to mohl vysvětlit?“
„Měli jsme se rádi, víte, on v poslední době moc nekomunikoval s ostatními, měl toho moc a byl takový morous. Chtěl mít hlavně klid na práci, tak jsem odjela a nechala ho tu. Ale denně jsme si posílali vzkazy po síti.“
„Máte ty vzkazy schované?“
„Ano pořád, pořád si je čtu.“
„Takže vám ani nebylo divné, že vám úmrtí oznamujeme?“
„Jak to myslíte? Byla jsem na druhé straně zeměkoule,“
„Přece jste si denně posílali vzkazy, nebylo vám divné, proč najednou nepíše? Můžete mi ukázat ten poslední?“
Neochotně pustila strážmistra Houdka ke svému notebooku a otevřela poslední vzkaz: Dej si do whiskey hodně ledu a vzpomínej na mě.
„Děkuji,“ strážmistr nakoukl a zavřel internet, a ačkoli byl ve službě, překvapivě se zeptal: „Měla byste pro mě trochu whiskey s ledem?“
Vdova klesla do pohovky a rotný Pelc obdržel příkaz zajistit z ledničky zbylý led. Ostatní úkony byly jen věcí rutiny a podle výrazu pachatelky nebylo třeba nic ověřovat rozborem. Byla průhledná jako ledová kostka.
„Tak co, Pelci, měli jsme se vsadit, zase to byla vraždička. Ale když o tom tak přemýšlím, nevím, kdo by vlastně vyhrál. Možná to nebylo ani z lásky, ani z nenávisti, určitě to ale bylo pro prachy. A kdo ví, třeba se někde v pozadí ještě nějaké ty city objeví. Třeba o tom ještě všechno nevíme. Jenže, Pelci, jedno mi můžete věřit aspoň vy, někdy je lepší ani všechno nevědět.“
„Jasně, máte pravdu jako vždycky. A můžete mi říct, jak na to vždycky tak rychle přijdete?“
„Pelci, vy asi nejste ženatej?“

Co se nepíše v pohádkách

Když se Honza stane králem, tak se všichni radují. Že se zastane svých věrných od toho si slibují.
On si s nimi rukou třese, připíjejí na radost, pak se soumrak z nebe snese a začne toho mít dost. 
Usmívá se na vše strany. Pořád v dobré náladě  odsune se rychle z davu a zamkne se na hradě.
Tam si léčí kocovinu, vládu zatím odkládá. Pomyslí si: já tu vládnu, vy mi vlezte na záda. 
Pár dní zkouší, jak to půjde, občas hledá svojí pec, rádci se jen usmívají, kuchař nosí lívanec.
Za pár týdnů usměje se: konečně mám svatý klid. Teď se můžu v klidu válet, lide, pracuj. Nerušit! 
Tak se válí dlouhé roky. Mluvit o tom je však tabu, že je synek po něm hloupý, z manželky má ježibabu.
Lid se tomu stranou směje, nahlas se to neříká. Pak navedou vnadnou Máňu, ať mu svede Jeníka. 
Máňa krouží kolem hradu, hledá, kde je v plotě škvíra. Honza vyšel na zahradu a na Máňu dlouze zírá.
Mává na ni, láká k hradu, chce ji míti blíž a blíž.  Tu se ozve arytmie, bolest hlavy, loupne kříž. 
Najednou se hroutí k zemi. Máňa běží s pomocí.  Jak se Honza pořád válel, teď se válí s nemocí.
A při pravidelné péči o milého tatíčka  Máňa slouží, taky léčí, pak mu svede Jeníčka. 
Když ta zpráva projde hradem, krále skolí mrtvice.  Po něm pláče jenom kuchař a čarodějnice.
Až za tři dny oschnou slzy, Jeník si vezme Marunu,  naslibuje hory doly a políbí svou korunu.  

O nešťastné paní

Žila, byla paní. Na první pohled úplně obyčejná, ničím se nelišila od ostatních smrtelníků. Asi nebyla jenom jedna, takových je spousta, ale u některých si toho ani nevšimnete, jiní to třeba skrývají.

V dnešním světě se takoví vyskytují, asi jsou k tomu lepší podmínky, dřív se to možná tolik nenosilo, ale každá doba má to svoje a paní byla produktem své doby. Nebo ji k tomu vychovali nebo se to v ní vzalo nějak jinak, vzala si prostě do hlavy, že je něco víc než ostatní a že si zasluhuje zvláštní péči. Zřejmě někde poslouchala Nabubřelost a Sebevědomí.
Možná byla v duši churavá, možná byla něco víc a ostatní to neviděli, možná si to myslela jen pro sebe a nevyšlo to najevo, ona si ale připadala do života nějaká méně připravená, snad ji přepadala Slabost, ale záhy zjistila, že se najdou dobří lidé, kteří ji z každé šlamastyky pomohou. Takovou zkušenost si rychle zapamatovala a začala ji využívat. Jak by taky ne, zkušenosti se mají využívat, zvlášť jsou-li dobré a přináší nám užitek. Pak se skamarádila s Vypočítavostí a Sobectvím. Zato Trpělivost a Vděk vůbec nechtěla znát.
A tak paní svou zkušenost využívala, dokud jí všechno vycházelo a její život šel jako po drátku. Občas byly nějaké nepříjemnosti, ale i s nimi někdo pomohl, jenomže ona zapomínala poděkovat, služby nijak neoplácela, tak se jí přátelé začali pomalu odvracet, až o milou paní ztratili zájem docela. Všechno přicházelo postupně, pomalu, přestože její Netečnost a Přezíravost vůbec nechtěly připustit, že život nemá jenom pozitivní stránky, o kterých věděla, ale přináší i utrpení a starosti, které dřív svěřovala jiným.
Nakonec přišel den, kdy se o paní nepostaral nikdo, tak musela všechno obstarávat sama. Život jí začal připadat nesnesitelný, spadla na ni Zatrpklost a stala se věčně spílající babiznou, která na všechny nadávala, posílala hromy blesky a přála jim to nejhorší. Takovým se na stará kolena vede hodně špatně, jejich jedinými přáteli jsou pak totiž jen Svízel, Smůla a Trápení, které nikdo nemá rád a každý je z domu odhání.
A přitom by možná stačilo, kdyby namísto Sebelásky potkala jen Lásku.

Letní záhada (povídka)

Starý pan Poupě naložil kolečko rašelinou a obešel s ní rododendrony a azalky. Už mají letos po sezóně, ale právě nahazují poupata, na jaře budou zase nádherné. Byly to jeho děti, všechny viděla ještě jeho žena Boženka. Sázeli je kdysi spolu a pak se o ně starali. Měli je okolo chaty ve všech barvách.
Pan Poupě miluje vůni jara, když kvetou tulipány, narcisy a vzadu v jeho veliké zahradě vyraší šeřík, střídá zlatý déšť. Kdyby tu byla jeho Boženka, vyplela by svou nádhernou skalku plnou barevných kamínků na ozdobu a pak by natrhala do vázy barevné květy.
Jaro, právě jaro má pan Poupě ze všeho nejraději. Zahrádka se probudí po zimním spánku a pak začíná, jako každý rok, přinášet radost jemu i širokému okolí. Všichni se zastaví u vrátek, aby mu ji pochválili. Pochlubí se rád, hřeje ho na duši stejně jako kdysi, když byli s Boženkou ještě mladí a každý, kdo je spolu potkal, se za nimi na ulici otáčel. Měla nádherné dlouhé vlasy, veselé oči a červenou sukni, kterou měla nejraději, tak krásně jí slušela.
Pan Poupě obětuje zahrádce každou volnou chvíli, dřív na to byli s Boženkou dva, ale letos je to právě pět let, co zůstal na všechno úplně sám. To léto, kdy se mu manželka zničehonic roznemohla, svoji zahrádku moc zanedbával. Musel být s ní, držel ji za ruku a utěšoval, že všechno bude zase za čas dobré. Nebylo. Už se mu starý život do zajetých kolejí nikdy zpátky nevrátil. Dlouho pobývala v nemocnici a ten rok potřebovala veškerou jeho péči.
Byl rád, když přece tenkrát stihl občas zalít sazenice letniček a pokropit trvalky, vyzpovídal se šeříkům ze všeho svého žalu a sdílel starosti s rododendrony. Na zahrádku nikdy nezanevřel. A zahrádka nezanevřela na něj. Oplatila mu to, když se manželka odebrala na věčnost a nechala ho tady, byla to právě zahrádka, která ho v žalu utěšovala. Od jara do pozdního podzimu nabízela útěchu, dávala mu zapomenout na trápení a pokaždé, když ji opouštěl, nabídla pestrou kytici pro manželku na hrob, jakoby na usmířenou.
Na jaře nosil Božence narcisy s kosatci, později hvozdíky a jiné pestrobarevné kvetoucí krásky, bílé kopretiny, žlutý afrikán, barevné jiřiny k podzimu. Stejně, jako si zakládal na svojí zahrádce, těšilo ho, když měla manželka na náhrobku pestrou barevnou vázu plnou květin. Tohle byla teď jeho hlavní náplň života. Jen v zimě občas překládal, aby si přivydělal a ukrátil dlouhé zimní večery, když zahrádka spala.
Děti s Boženkou neměli, i když si je kdysi velmi přáli, nebylo jim dopřáno, zůstali tedy jeden druhému a pro potěšení koupili malou chatu se zahrádkou. Manželka měla to místo ráda, byla to malá veselá žena, všichni v okolí měli moc rádi její ovocné koláče. Když zůstal sám, návštěvy přestaly chodit na kávu, jenom se občas někdo zastavil za plotem na popovídání. Už si na svou samotu za těch pár let zvykl.
Pan Poupě slaví narozeniny uprostřed léta a když si někdo vzpomene, podaruje ho svými sazenicemi. Spousta chatařů v okolí má na své zahrádce sazenice právě od něho. Navykli si chodit na jaře pro okurky i rajčata, dodával jim rád všechny přebytky ze svého skleníku. A tak si někdo loni vzpomněl, že má půlkulaté výročí, bylo mu totiž 75 let.
Jednou takhle navečer se přiblížilo na jeho zahrádku malé předem ohlášené procesí. Netušil, že si na něj vzpomněli s gratulací, zapomněl dokonce na to, že má právě narozeniny a tak nebyl ani příliš připraven. Nakonec dal dohromady ze špajzu sušenky a uvařil k nim čaj.
Dovolte nám, pane Poupě, popřát k vašemu významnému jubileu. Jsme rádi, že jste mezi námi, i když se tady nescházíme tak často, chceme vám udělat radost a tak jsme si lámali hlavu s tím, co by vás potěšilo. Jste tady tak sám a ani pořádně nevíme, co by vás vlastně bavilo, jestli máte nějakého koníčka. Třeba sbíráte známky nebo luštíte křížovky, vážně jsme pořádně nevěděli, čím vás potěšit, až nás napadlo tohle...“
Sousedka Vosiková vytáhla z papírové tašky schovávanou rostlinu.
Ale to je přece kalmia latifolia, tu jsem si vždycky tajně přál, ale když jsem ji potkal někde u zahradníka, bylo mi líto si ji koupit! To vás napadla tuze pěkná věc, opravdu jste mě hodně potěšili. Až vypěstuji odnože, všichni ode mě dostanete jednu.“ Pan Poupě neskrýval nadšení, když zprvu zůstal překvapením jako omráčen.
To jste hodný, pane Poupě, že nám ji tady namnožíte, je to opravdová nádhera. Akorát je mi líto, že jsem zapomněla, jakou bude mít barvu. Byla na tom taková cedulka, ale ta bohužel upadla.“
Tak se tedy musíme nechat příští rok na jaře překvapit. Určitě bude ozdobou mojí zahrádky, ať je jakékoli barvy. Škoda, že se toho nedožila Boženka!"
Pan Poupě měl od té doby úplně jiné starosti, než dosud. Vzal si za své o rostlinu řádně pečovat. Snad jako by to bylo nové dítě, nová radost, která rozzářila jeho obličej. Rododendrony a azalky už měl mnoho let a byly jako jeho odrostlejší děti. Hýčkal je a mazlil se s nimi, ale už to bylo jiné, než u této malé rostlinky. Byla taková křehká, nová, taková něžňoučká. Těšil se z ní jako z nové milenky, byl plný napětí, až letos uvidí naplno rozvinuté květy, byl pyšný na to, že mu darovali něco, co nikdo jiný v okolí nemá a vzal si za svůj závazek, že jim nějaké odnože vypěstuje, aby se mohl o svou radost s každým podělit. Chtěl jim, za jejich snahu ho tak pěkně překvapit, něco dát.
A tak si prostudoval dostupné příručky a zahrnul rostlinu veškerou péčí, kterou bylo možné poskytnout, kořeny přihrnoval rašelinou, pečlivě je zaléval, ale rostlinka jako by stávkovala. Už posté listoval v moudré knize plné rad a díval se tím směrem.
´Snad to bude tím podivným počasím, snad jsem jí vybral špatné místo´, přemítal si v duchu u televize a rovnal myšlenky, kde udělal chybu. Byla to pro něj záhada, kterou nemohl vyřešit. Každý den vymýšlel nový nápad, jak péči o rostlinku vylepšit a zdálo se mu, že by to neměl být až takový problém, vždyť má plnou zahradu krásných azalek i rododendronů. Žádný z nich přece nijak netrpí. Na jaře všechny kvetou, včely sedají do květů, vzduch voní jarem, zahrada hraje všemi barvami a sousedé závidí. Tolik krásných květů pohromadě nikdo z nich široko daleko nemá. Pan Poupě měl opravdu oprávněné starosti.
Jo, Boženko, tomu bys asi neuvěřila. Kdybys viděla tu nádheru na naší zahrádce, tak by ti srdce poskakovalo. Představ si, že baba Vosiková chodí každý den a pořád vyzvídá, kdy už uvidí zahrádku v celé obvyklé nádheře. Chtěla by vědět, jakou barvu té rostlinky vybrali. Taky by mě to zajímalo, protože jsem si tuhle kalmii vždycky tajně přál. Mohl jsem ti to říct, ale nenapadlo mě to. Víš, vždycky jsme si mohli koupit skoro všechno, co nás napadlo a tak jsem nějaké malé rostlince nepřikládal zas takovou důležitost.... Neměla jsi mě tu nechávat tak samotného, někdy se mi stýská. A nemohla by ses tam nahoře přimluvit, aby mně některý ze zahradnických patronů helfnul a já všem vytřel zrak?"
A pak přišel konečně večer, kdy měl rozluštit záhadu té vzácné rostliny. Mrcha jedna, kdyby to nebyla taková nádhera květů, kdyby ji nedostal od sousedů a neslíbil ten oplégr, tak by se s ní snad ani tak netrápil. Vykopal by ji a hodil na kompost. Ten večer bylo venku hodně zataženo, tlak klesnul poté, co se obloha po prosluněném dni najednou zatáhla a zdálky bylo slyšet bouřku.
´Bude pršet.ˇ
V tomhle měl pan Poupě jasno a byl rád, že se aspoň na pár dnů zas ochladí, protože horko už bylo nesnesitelné. Hlavně vadilo jeho zahrádce. Zaléval, zaléval, ale kořeny se stejně ošidit nedají. Poznají, když je v hluboké zemi sucho. Povrch rychle vysychá a rostlina strádá. Pan Poupě vykoukl z okna a na chvíli pomyslel, že má snad z horka halucinace. V místech, kde byla zasazená jeho zamilovaná rostlina, se mihnul šedý stín.
Pan Poupě vyšel na zápraží, aby se přesvědčil, že se mu to nezdálo, ale to, co uviděl, převýšilo veškerá jeho očekávání.
Jedeš, potvoro!“
Nad jeho milovanou kalmiou latifolií stál sousedův knírač a se zvednutou nohou právě konal potřebu na chloubu jeho zahrádky.
Fíííuííí,“ ozvalo se z vedlejší chaty: „Povidám fuj, kolikrát mám říkat, že u sousedů se nečurá!“

O princezně Čekance

Bylo nebylo jedno království a v něm žila princezna. Jejím prokletím, které dostala do vínku od narození, bylo, že žila osamoceně ve věži, protože tatínek král střežil její čest a určil jí za ženicha sousedního prince. Aby si korunu zasloužil, musel ji však vysvobodit. Princezna čekala trpělivě na vysvobození a v duchu si představovala nádherný život s princem, kterého dosud poznala jen z obrazu.

„Je krásný, vášnivý a zodpovědný, bude ti s ním dobře,“ říkávala královna, když s princeznou občas vedly hovor o manželství. Princezna už měla na vdávání věk a tak se nemohla dočkat, až ho uvidí. Ve věži jí bylo trochu smutno, společnost jí dělaly jen služebné. Hrad byl odříznutý od okolí a král střežil její čest tak přísně, že si nesměla popovídat ani s chlapci z podhradí, ani s komedianty, co občas přišli pobavit Jeho veličenstvo. Nesměli jí oslovovat ani zbrojnoši, jen dbali na to, aby byla v bezpečí. Není divu, že jí život na hradě připadal nudný a zatoužila po změně, navíc touha vdát se už se ozývala silně, čím dál silněji.
„Kdy už přijede?“ zeptala se jednou svojí matky a ta odpověděla, že si ještě musí chvíli počkat, protože se právě rozhořely konflikty. Princ byl odpovědný, nechtěl nechat zemi ladem, když se rozpoutala válka, doprovázel vojska do bitev.
Situace byla pořád složitější a princezně přicházely zprávy o chrabrosti prince. Jeho dobrá pověst dávno přesáhla hranice národa, stal se modlou pro široké okolí, dával svým poddaným dobrý příklad. I princezna uctívala jeho činy a cítila, že je hrdá na to, že je právě její princ tak kladným hrdinou.
A tak trpělivě čekala, každý den sledovala zprávy, jak se válka vyvíjí, až jednoho dne přinesl sluha jiné psaní. Bylo ozdobené černou stuhou a v něm bylo zlatým písmem napsáno mnoho slov o kladném hrdinovi. Mimo jiné dopis obsahoval zprávu, že ten chrabrý hrdina položil svůj život v jedné dlouhé slavné bitvě. Když tu zprávu princezna uslyšela, zbyly jí jen oči pro pláč. A tak plakala a plakala a jestli se neuplakala, pláče dodnes.
Vy si vemte poučení, že se nic nemá odkládat na zítřek a užívejte si každý pěkný den.

Pohádka o Papulínkovi

Bylo, nebylo, v jedné chaloupce blízko lesa bydleli žena s mužem a oba chtěli děťátko. Jednoho krásného dne se žena probudila a řekla svému muži: „Dnes v noci se mi zdálo, že se nám narodilo děťátko.“

Muž si zpočátku myslel, že si žena vymýšlí, nevěděl, že jejich láska brzy přinese opravdový plod. Za pár měsíců však poznal, že se s jeho ženou něco děje a uvěřil.
Když uběhlo devět měsíců, těšili se na příchod nového života a hádali, jestli to bude holčička nebo chlapec. Jak už to mezi manželi občas bývá, neshodli se tak úplně na všem.
„Já bych chtěla Apolenu nebo Markétu.“
„Zbláznila ses? Odjakživa říkám, že moje dcera bude jenom Božena. To byla ženská, jak má být! I moje babička byla přece Božena, zapomeň na Apolenu!“
Na jménu pro dceru se neshodli, a když došlo na jméno pro syna, nebylo to o nic lepší.
„Bude se jmenovat Bonifác, po pradědečkovi!“
„V žádném případě, budeme mu říkat Věnceslav po tatínkovi. A když se neshodneme, bude se jmenovat stejně, jako první příchozí, kdo se na něj přijde podívat. Ať nás rozsoudí někdo třetí.“
Na jménu se nakonec nedohodli, zato žena brzy slehla. Když ukázala muži malý raneček, rozhodl se pro nové řešení: „Víš co? Co po jméně, tak malý ho nepotřebuje. Počkáme, až jak se projeví a dáme mu jméno, co se k němu bude nejvíc hodit.“
Chlapeček byl hodný, rodičům dělal jenom radost, pěkně prospíval. Maminka o něj pečovala a krmila ho mlékem, tatínek přikládal do krbu, aby měl v postýlce teploučko a aby spolu měli doma všichni pohodu. Když mu bylo pár týdnů, povídá muž po večeři ženě: „Tak toho našeho kloučka pozoruji a vymýšlím jméno, které by se k němu hodilo. Je krásný jako ty, má hezké oči jako ty, pěkné baculaté pacičky a buclaté faldíčky. Napadlo mě Krasomil, ale je to takové nafoukané, není přece žádné princátko. Krásnoočko, to by si ho pletli s motýlem, Pacifál, to je trochu podivné, to se na pořádného chlapa nehodí. Nejhezčí jsou na něm ale tvářičky. Má takovou roztomilou papulku, co kdybychom mu říkali Papulínek? Podívej, připadá mi, že se to na něj hodí nejvíc.“
„Máš pravdu, muži, už mu tak v duchu říkám dávno. Vidím, že máme oba stejné myšlenky, přece se nakonec dohodneme. Náš chlapeček má opravdu ty nejhezčí tvářičky, ať to každý ví. Dobře jsi to vymyslel, jsi moudrý.“
Od těch dob říkali synkovi Papulínku a v jejich chalupě se zabydlelo štěstí. Malý jim brzy ukázal, jak se umí jeho něžná dětská líčka krásně smát a když přišel do chalupy jako první soused Bořivoj, muž se blaženě usmíval, jak krásně se domluvili, že má jejich synek hezké něžné jméno, které nikdo z okolí nikdy nenosil.
Přál si, aby byl jeho syn něčím výjimečný a vyrostl z něj pravý muž, co zaujme něčím osobitým a originálním. Věřil, že mu bude požehnáno svoje rodiče potěšit, jenom si zatím nebyl jistý, co by z něj jednou mělo být.
---------
Papulínek rostl jako z vody a svým rodičům dělal samou radost. Maminka mu dávala cenné rady do života, tatínek ho učil všelijaké umění, které by měli muži ovládat. Když vyrostl do krásy, zapsali ho do učňovské školy, aby se vyučil pořádnému řemeslu, ale jak to tak chodívá, jemu se vybraný obor obuvník moc nezamlouval, toužil lidem pomáhat.
Už brzy po vyučení, když bral zákazníkům míru na nové boty, všimnul si, že má řada z nich všelijaké vady a potíže.
„To přece není samo sebou, zdravý člověk nemá křivé nohy, nedopadá na jednu nohu víc, většinou se rodí s oběma nohama stejnýma, ale později jako by se něco někde pokazilo!“
Když nad tím každý večer přemýšlel, rozhodl se oslovit věhlasného lékaře, který měl ve městě ordinaci. Oba problém konzultovali, dali hlavy dohromady, vyměnili svoje poznatky a rozhodli se něco vyzkoušet.
Tou dobou úplně náhodou přiletěla zpráva o jedné dámě, která byla tak lakomá, až se jí z toho zkroutily palce u nohou. Jak se jí to mohlo stát? Jednoduše! Zdědila hodně peněz po manželovi, ty si nacpala do matrace a pak si na ně lehla. Bála se, aby o ně nepřišla, aby jí z nich neubylo, raději ani nevstávala a nechodila. Po čase jí zakrněly svaly, zkrátily se šlachy a už byl malér na světě. Jakmile to Papulínek uslyšel, nezavázal a došel k dámě s pomocí: „Milá paní, vaše nohy potřebují speciální obutí. Jestli je nezačnete rychle používat, o peníze stejně přijdete, protože zloděje nechytnete. Okradou vás, ani nebudete vědět, jak!“
To je asi fakt, pomyslela si, ale přesto jí to nedalo: „Takové boty na míru jsou drahá věc, to já si nemůžu dovolit!“
Papulínek měl pro lidi pochopení a taky měl obchodního ducha a tak na to odpověděl: „Milá paní, uděláme spolu dohodu. Já vám, vy mně. Já vyrobím boty, které vám narovnají palce, a vy to potom budete všem na potkání vyprávět.“
Jak si řekli, tak udělali. Lékař vyměřil končetiny, doporučil speciální cviky a paní vykonávala všechno podle jeho pokynů. Když dostala boty s měkkou vystýlkou, pravidelně šlapala a chodila, dokonce přislíbila tancovat. Kudy chodila, tudy o své patálii a záchraně vyprávěla, až se to dokola rozkřiklo.
Spokojený Papulínek přepsal štít své firmy Výroba obuvi na Výroba ortopedické obuvi a od té doby byly před krámkem pořád fronty a živnost jenom vzkvétala. A protože není lakomý, aby se mu také nezkroutily palce u nohou, zato pracovitý a přející, vychovává následovníky, aby bylo té pomoci lidem ještě víc, všichni se mohli příjemně usmívat, dělat, co je těší, bez omezení. A že má dobré úmysly, spokojení zákazníci a dobro se mu vrací. Komu přáno, tomu dáno.

Prohledat tento blog

Archiv blogu