Bylo, nebylo, v jedné chaloupce blízko lesa bydleli žena s mužem a oba chtěli děťátko. Jednoho krásného dne se žena probudila a řekla svému muži: „Dnes v noci se mi zdálo, že se nám narodilo děťátko.“
Muž si zpočátku myslel, že si žena vymýšlí, nevěděl, že jejich láska brzy přinese opravdový plod. Za pár měsíců však poznal, že se s jeho ženou něco děje a uvěřil.
Když uběhlo devět měsíců, těšili se na příchod nového života a hádali, jestli to bude holčička nebo chlapec. Jak už to mezi manželi občas bývá, neshodli se tak úplně na všem.
„Já bych chtěla Apolenu nebo Markétu.“
„Zbláznila ses? Odjakživa říkám, že moje dcera bude jenom Božena. To byla ženská, jak má být! I moje babička byla přece Božena, zapomeň na Apolenu!“
Na jménu pro dceru se neshodli, a když došlo na jméno pro syna, nebylo to o nic lepší.
„Bude se jmenovat Bonifác, po pradědečkovi!“
„V žádném případě, budeme mu říkat Věnceslav po tatínkovi. A když se neshodneme, bude se jmenovat stejně, jako první příchozí, kdo se na něj přijde podívat. Ať nás rozsoudí někdo třetí.“
Na jménu se nakonec nedohodli, zato žena brzy slehla. Když ukázala muži malý raneček, rozhodl se pro nové řešení: „Víš co? Co po jméně, tak malý ho nepotřebuje. Počkáme, až jak se projeví a dáme mu jméno, co se k němu bude nejvíc hodit.“
Chlapeček byl hodný, rodičům dělal jenom radost, pěkně prospíval. Maminka o něj pečovala a krmila ho mlékem, tatínek přikládal do krbu, aby měl v postýlce teploučko a aby spolu měli doma všichni pohodu. Když mu bylo pár týdnů, povídá muž po večeři ženě: „Tak toho našeho kloučka pozoruji a vymýšlím jméno, které by se k němu hodilo. Je krásný jako ty, má hezké oči jako ty, pěkné baculaté pacičky a buclaté faldíčky. Napadlo mě Krasomil, ale je to takové nafoukané, není přece žádné princátko. Krásnoočko, to by si ho pletli s motýlem, Pacifál, to je trochu podivné, to se na pořádného chlapa nehodí. Nejhezčí jsou na něm ale tvářičky. Má takovou roztomilou papulku, co kdybychom mu říkali Papulínek? Podívej, připadá mi, že se to na něj hodí nejvíc.“
„Máš pravdu, muži, už mu tak v duchu říkám dávno. Vidím, že máme oba stejné myšlenky, přece se nakonec dohodneme. Náš chlapeček má opravdu ty nejhezčí tvářičky, ať to každý ví. Dobře jsi to vymyslel, jsi moudrý.“
Od těch dob říkali synkovi Papulínku a v jejich chalupě se zabydlelo štěstí. Malý jim brzy ukázal, jak se umí jeho něžná dětská líčka krásně smát a když přišel do chalupy jako první soused Bořivoj, muž se blaženě usmíval, jak krásně se domluvili, že má jejich synek hezké něžné jméno, které nikdo z okolí nikdy nenosil.
Přál si, aby byl jeho syn něčím výjimečný a vyrostl z něj pravý muž, co zaujme něčím osobitým a originálním. Věřil, že mu bude požehnáno svoje rodiče potěšit, jenom si zatím nebyl jistý, co by z něj jednou mělo být.
---------
Papulínek rostl jako z vody a svým rodičům dělal samou radost. Maminka mu dávala cenné rady do života, tatínek ho učil všelijaké umění, které by měli muži ovládat. Když vyrostl do krásy, zapsali ho do učňovské školy, aby se vyučil pořádnému řemeslu, ale jak to tak chodívá, jemu se vybraný obor obuvník moc nezamlouval, toužil lidem pomáhat.
Už brzy po vyučení, když bral zákazníkům míru na nové boty, všimnul si, že má řada z nich všelijaké vady a potíže.
„To přece není samo sebou, zdravý člověk nemá křivé nohy, nedopadá na jednu nohu víc, většinou se rodí s oběma nohama stejnýma, ale později jako by se něco někde pokazilo!“
Když nad tím každý večer přemýšlel, rozhodl se oslovit věhlasného lékaře, který měl ve městě ordinaci. Oba problém konzultovali, dali hlavy dohromady, vyměnili svoje poznatky a rozhodli se něco vyzkoušet.
Tou dobou úplně náhodou přiletěla zpráva o jedné dámě, která byla tak lakomá, až se jí z toho zkroutily palce u nohou. Jak se jí to mohlo stát? Jednoduše! Zdědila hodně peněz po manželovi, ty si nacpala do matrace a pak si na ně lehla. Bála se, aby o ně nepřišla, aby jí z nich neubylo, raději ani nevstávala a nechodila. Po čase jí zakrněly svaly, zkrátily se šlachy a už byl malér na světě. Jakmile to Papulínek uslyšel, nezavázal a došel k dámě s pomocí: „Milá paní, vaše nohy potřebují speciální obutí. Jestli je nezačnete rychle používat, o peníze stejně přijdete, protože zloděje nechytnete. Okradou vás, ani nebudete vědět, jak!“
To je asi fakt, pomyslela si, ale přesto jí to nedalo: „Takové boty na míru jsou drahá věc, to já si nemůžu dovolit!“
Papulínek měl pro lidi pochopení a taky měl obchodního ducha a tak na to odpověděl: „Milá paní, uděláme spolu dohodu. Já vám, vy mně. Já vyrobím boty, které vám narovnají palce, a vy to potom budete všem na potkání vyprávět.“
Jak si řekli, tak udělali. Lékař vyměřil končetiny, doporučil speciální cviky a paní vykonávala všechno podle jeho pokynů. Když dostala boty s měkkou vystýlkou, pravidelně šlapala a chodila, dokonce přislíbila tancovat. Kudy chodila, tudy o své patálii a záchraně vyprávěla, až se to dokola rozkřiklo.
Spokojený Papulínek přepsal štít své firmy Výroba obuvi na Výroba ortopedické obuvi a od té doby byly před krámkem pořád fronty a živnost jenom vzkvétala. A protože není lakomý, aby se mu také nezkroutily palce u nohou, zato pracovitý a přející, vychovává následovníky, aby bylo té pomoci lidem ještě víc, všichni se mohli příjemně usmívat, dělat, co je těší, bez omezení. A že má dobré úmysly, spokojení zákazníci a dobro se mu vrací. Komu přáno, tomu dáno.