Je ovšem pravda, že o ženských periodách jsme dříve věděli. Občas probleskly zprávy, že chybí zásoba hygienických pomůcek a tak si mohli i muži lehce dovtípit, že to není jenom toaletní papír. Babička mi říkávala, ať si ty ženské věci nechávám pro sebe, že muži všechno vědět nemusí. Žena by prý měla mít svá malá tajemství.
Snažila jsem se tím řídit, ale všechno se utajit nepodařilo. Například v době, kdy jsem byla těhotná a měla určité nevolnosti, tak jsem něco musela manželovi přece prozradit. Ne snad, že bychom to nějak dopodrobna probírali, prostě jsem mu jednou napsala do nákupního seznamu i „vložky“ a on mi na to řekl, že tohle kupovat nebude!
S novým režimem nastaly nové pořádky. V televizi záhy přišla reklama hádejte, s čím? No, musel se s tím vyrovnat. Ale v té době už byla doma dámská přesila (já, dcera a naše čubička) a tak jsme si zase svoje holčičí věci řešily samy. Na oplátku jsme pak jako satisfakci ignorovaly jeho nezájem. Však už z reklam dávno pochopil, že ty ženské strasti jsou to nejlepší, co nás na světě potkalo, protože naše nejlepší dny jsou právě ty, co muži nikdy nemohou zažít.
Jak stárnu, začala jsem se bát, že o tohle privilegium už navždy a definitivně přijdu. Zatímco dcera zažívá své „nejkrásnější ženské období“ s hlavou nad záchodovou mísou, zpestřuje si ho zázvorovými lízátky a proklíná budoucího tatínka (stejně jako kdysi já), já začala mít strach, že už mě ryze ženské starosti docela minou. Jaký to omyl! Právě mi z reklamy totiž sdělili pozitivní zprávu, že to úplně nejlepší životní období teprve přijde. S plenkami mohu svobodně cestovat a užívat si všech životních radostí bez jakýchkoli omezení až do pozdního věku.
Nejsou oproti nám muži přece jenom v nevýhodě? Oproti našim neskutečným možnostem mají pro ty „své dny“ tak málo možných řešení!