.... tak po celý rok, říkávala babička. A tak nás honila po ránu z postele, abychom nebyly lenošivé, snažila se zapojit nás do každodenních povinností a dbala na to, abychom se nehádaly a chovaly k sobě uctivě.
Vychovávala nás, abychom ctily mimořádné příležitosti, učily se ovládání a nežily úplně stereotypně. Neděli vnímala jako sváteční den, kdy si vzala čistou zástěru, nesmělo se ani prát. Na Nový rok nám obvykle neprocházely lenošivé nálady. O to víc jsme si je pak užívaly u druhé babičky, která nepocházela z venkova a tolik to neprožívala. Ve městě není třeba podojit dobytek i ve svátek a tak se mohou některé věci přizpůsobit.
I když se mi občas lenošení líbí, babičce z venkova dávám za pravdu a každý Nový rok si na ni vzpomenu. I letos. Mám u sebe na víkend mamku a ta potřebuje taky stejnou péči jako každý jiný den.
Nový rok jsme zahájily snídaní. Oproti jindy jsme si k snídani daly včerejší jednohubky s pomazánkami. Maminka pobývá v zařízení, kde se o ni jinak starají a na víkendy jezdí domů. A tak si užíváme každou vzácnou chvilku a snažíme se jí zpříjemnit, aspoň v rámci možností. Dnes jí udělaly pomazánky radost, protože rohlík změknul a ona, bezzubá, je mohla krásně sníst.
„Dělají vám taky pomazánky?“ Ptám se, protože vím, že je má moc ráda. Kdysi si mi stěžovala, že jí třeba tavený sýr nechutná, lepí se jí na zuby a proto ho nejí. Na tom se shodli i s dalšími důchodci s protézami. Maminka na mou otázku odpověděla, že jim pomazánky vůbec nedělají, že prý mívají buď chleba s taveným nebo jiným tvarohovým sýrem. Často si stěžuje, že jídlo není ochucené. Já vím, že je těžké vymýšlet jídlo pro seniory tak, aby byly pokryté všechny diety a jejich choroby. Ale stejně si myslím, že by to šlo. Když lze udělat dietní pomazánku třeba z tvarohu pro školní mládež, jistě by to mohli jíst i důchodci a nevraceli by polovinu nesnědených porcí, jak se to často stává. Ono je bezvadné řešení udělat jim třeba kaši, ale kdyby měl kdokoli kaši třikrát týdně, tak by si možná taky dobrovolně naordinoval hladovku. Aspoň já jo.
A tak mě na Nový rok napadlo zamyslet se, jak podobné věci vyřešit, proč se zdánlivě jednoduše řešitelné věci nemohou zařídit tak, aby se nám i seniorům žilo lépe. Podle mě totiž řešení není vůbec o penězích a jiných objektivních překážkách, je to o vcítění a lidech. Sytý hladovému nevěří a vsadím se, že žádný kuchař ovesnou kaši nevečeří. A jestli ano, jistě ne třikrát týdně.
Takže všem do nového roku přeji kromě obvyklých přání i empatii, abychom si více všímali jeden druhého a snažili se pochopit jeho přání a potřeby. Třeba ubude stesků a blbé nálady. Někdy dokáží zázraky úplné maličkosti.