Už mi to někdy zní jako klišé, ale dnes to vypadá, jako by manželství bylo přežitek. Když se bavím s mladšími ročníky, zaznamenávám, že někteří hledají důvod, proč se vůbec brát. Není divu, morálka má jiné hranice a jinak se posuzuje i rodina.
Je jiná doba, jiné možnosti, společnost dává přednost jiným prioritám a s tím se musí zákonitě přehodit žebříček priorit jedinců. Když někdy mluvíme s holkami na téma svatba, jako by byla řeč o něčem hodně odporném. Já nevím, možná už nepůsobí tak romanticky obrázek nevěsty v bílém. Z pragmatického hlediska musím ale přiznat, že je nejhezčí až s velkým odstupem, v zaprášeném albu. Zařizování a předsvatební přípravy jsou sice jednou (dvakrát, třikrát) za život, je to ale spousta starostí.
Za našich mladých let bylo skoro nemyslitelné soužití tzv. „na psí knížku“. Maminka i manželova maminka jsou z té generace, která nejvíc řešila „co by tomu řekli lidi“ a tak jsme měli s manželem předem jasno. „Buď se vezmete, anebo máte smůlu.“ To, co řekly maminky, bylo svaté, a když kladly naší lásce překážky, vzali jsme se. Co na tom, že po létech jsme se oba shodli, že naší prioritou tenkrát bylo zmizet z maminčina vlivu, spolu jsme měli více svobody. Byl to paradox nebo to bylo štěstí. Hrany se sice chvíli obrušovaly, ale pod vlivem mudrců, kteří říkali, že když vydržíš prvních pět let, tak vydržíš všechno, jsme těch pět let s odřenýma ušima doklepali a pak se leccos poddalo. S odstupem si myslím, že jsou vážně nejhorší.
Od těch dob už uplynula spousta vody. Kdybych si to mohla udělat po svém, zvolila bych jiný model, nějaký čas na zkoušku a pak na jistotu. Lehkost, s jakou dnes přijímáme skutečnost, že čím dál víc lidí žije na té hromádce bez pomyslných závazků, které jim ale stejně neodpadnou, jakmile přijdou děti, je narušena rizikem, co se společným majetkem v případě rozchodu. Sama jsem radila při spoustě situací, kdy si mladí vymysleli společné bydlení, ale právně nebyli partneři a tak jeden investoval na riziko, že o všechno přijde. No a, věřte nebo ne, stává se to!
Ono se hezky říká: mají se rádi, jsou šťastni a vezou se na romantické vlně, svatba je jen papír. Kdyby šlo jenom o lásku, ta leccos vydrží, pokud se do ní nemíchají remcalové! Když si milenci rozumí i jako lidé, kamarádi, mají pro sebe pochopení, tak si mohou leccos říci a pak leccos vyříkat. Nesmí se nechat ovlivňovat úsudky nezúčastněných. Někdy je láska křehotinka, ale hlavně tam, kde není něco v pořádku. Takové, když se rozpadne, není třeba litovat. Kdo o lásce pochybuje, ať do žádného svazku nevstupuje, ale jakmile se rozhodnete s láskou společně investovat, pak nastane dobrý důvod se vzít.