Mám nějaké melancholické období ...
Hlavně
na bývalé kolegy, na všechny hotely a hospůdky a na lidi, kteří
v nich tenkrát pracovali. Na RaJi v centru Prahy jsem
strávila víc než deset let a tak názvy některých provozoven pro
mne byly a už asi zůstanou synonymem pro jméno jejich tehdejšího
vedoucího nebo ředitele, i když spousta těch „velikánů“ už
není mezi námi. Pro většinu lidí sice byli a jsou neznámí, ale
zaslouží si stejný obdiv, jako třeba herci z Národního
divadla. I když vedli spoustu lidí a měli hodně povinností,
nesli všechno s takovou lehkostí a grácií, která se dnes
nějak nenosí. Měli relativně velkou moc, ale chovali se jako
úplně normální lidé. Smáli se s námi, byli galantní,
neznali hněv a aroganci a nikdy nemluvili o penězích. Možná jen
ve spojení s tržbami a plánem. Ale nikdy ne ve společnosti.
Podobně
na tom byly i ty hospůdky. Stojí stále na stejném místě a
většina se zvenku tváří jako před lety. Uvnitř však zmizela
ta předchozí vlídnost a z některých i „zaplivanost“.
Ale také ubylo hostů. Já například loni vyrazila
s návštěvou z Austrálie na večerní procházku. Dvě
mladé dívky měly hlad a zatoužily zajít na typickou českou
večeři. Šly jsme od Národního divadla a hledaly vhodnou
restauraci. Většina byla zavřených, některé nabízely
předražená jídla, ale zely prázdnotou. Napadlo mne zavést holky
na Staré Město do restaurace U dvou koček a bála jsem se, abychom
se tam vešly. V mé paměti z dob dřívějších byla
vždycky nacpaná hosty. Kupodivu jich tam bylo poskromnu a téměř
na všech stolech byla jen cedulka „REZERVÉ“. Zklamaná jsem se
zeptala servírky, zda by neměla tři volná místa. Ona se zeptala,
zda budeme večeřet (bylo půl desáté). Když jsem přikývla,
řekla, ať si sedneme kamkoli.
Chápu,
že v centru města jsou drahé nájmy. Chápu, že se promítnou
i do cen. Chápu, že pozdě večer se jim už nechce lítat jenom
s pivem a šetří si nohy. Ale správné mi to nepřipadá.
Nepřipadá mi to profesionální. A taky mám pocit, že nejde o
hosta, ale o prachy.