Být
babičkou je fajn, ale znamená to několik nezvratných věcí, s
nimiž se nedá nic udělat. Svědčí to o: zvýšené číslici ve
věku, vyšší zkušenosti, předpokládá se rozum a taky trochu
nadhledu. Babička má svoje radosti i slabosti, v mém případě se
svět hodně ztenčil kvůli péči o maminku. Ostatní věci mě
úúúplně přestaly zajímat. K čemu se líčit a česat? Co s
módou? Ženská po padesátce se prý stejně stává neviditelnou.
„Holka,
je prostě konec,“ říkám si: „Sbohem mládí, sbohem touho po
vzrušení, sbohem všichni chlapi. Stejně jsou všichni stejní,
proč se namáhat?“ Přišlo období spokojenosti. Mám spoustu
zážitků tak k čemu krémy proti vráskám i make up, nač nové
halenky?
Přestala
jsem to řešit. Tak prostě všechno znám, no, nastal jen čas být
moudrá …
Možná
se tomu říká krize středního věku, pocit, jako by vás už nic
nemohlo překvapit, nic není nové. A vážně to tak je. Už nic
nepřekvapuje.
Až
jednou …
Nastoupil
nový kolega. Nešlo si toho nevšimnout. Na rozdíl od našich
úsměvů, které by EU mohla použít jako etalon k měření
kyselosti okurek, on se fakt smál! A zdravil a říkal nám „dámy“!
Nám,
ženským po padesátce!
Já
padám!
Tohle
zažívám „poprvé“!
Tenhle
je z těch, co změní svět, určitě jo!
A
tak jsme spolu začali sdílet pracovní zážitky. Já poznávala
jeho svět a pohled na něj, on zase můj. Hrozně to uteklo a bylo
to šíleně návykové. Bylo mi s ním hned o půlku míň. Bylo to
takové krátké, ale stihl toho dost. Byl prostě z těch, co mění
svět jen tím, že jsou.
A
taky mi přepsal mozek, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč
jsem se zase začala malovat, koupila si svou první životní
minisukni a hlavu obarvila na oranžovo. Zažívám zase „poprvé“
a nechci se přeprogramovat.