Tak jsme zase hlídali. Po delší době z důvodu dovolených nás navštívil vnouček o víkendu. Máma šla zas na „dlouhý nákup“ a doufala, že se v noci nebude muset vracet. Jenomže to bylo zbytečné, malý se těšil a sotva máma zavřela dveře, zapomněl na ni. S dědou šli raději pouštět tank, máme totiž funkční maketu.
Natěšená jsem je pozorovala. Ještě mu nejsou tři a už řídí docela sám, kolem nich se shromáždila kupa dětí a koukaly, jak to střílí. Když se vybily baterky, s nosem nahoru sbalil dálkové ovládání a vydali se k domovu. Pak se spolu koupali a já mezitím nachystala večeři. Jak viděl červenou omáčku s bulgurem, řekl „mňam“. Celý po mně, jak jídlo „smrdí“ rajčaty, musím si ho dát. Dědeček otevřel sýr a lovecký salám a vybalil si rohlíky. Začal si dávat plátky do pusy, pěkně z výšky se zakloněnou hlavou. Malý si vzal taky a předvedl mu dokonalou kopii. Labužnicky se zakláněl a já se třásla, že se mi na červenou omáčku už vykašle.
„To je madec, kamajáde,“ říkal dědovi, co od něj oposlouchal. A mazec to teda byl.
Další den ráno mě vzbudil prstíček zarytý v levém oku. Aby děda o nic nepřišel, hned potom šel na něj. To probuzení byl mazec jako hrom, cítím to ještě dnes! Pak spolu šli vařit snídani. Děda si přitom povídal sám se sebou. „To jsem ale debil,“ vypadlo z něj jaksi mimoděk.
„Dědo, ty jsi debil!“ Ozvala se jeho ozvěna.
Když uběhlo dopoledne, přiblížil se čas odpoledního spánku.
„Nechceš se do kočárku dívat u dědy na vrtulníky?“ Ptám se a doufám, že bude souhlasit. Odpolední uspávání nemám vyzkoušené, snad to klapne. Ochotně si došel pro dudlík a dečku na žmoulání, vyšplhal do svého kočárku a pak se nechal odvézt do království vrtulníků. Za chvíli už spal.
Odpoledne přijela máma s tátou.
„Kryštůfku, pojedeme na nákup.“
„Já neci!“
„Koupíme něco dobrého…“
„Já neci!“
„A co chceš?“
„Já budu doma s babikou a dědou.“
Znáte někdo lepší pochvalu?