Se svojí babičkou jsem měla krásný vztah. Ona mu říkala osudový a asi to tak bylo, protože čísla našeho dne narození se shodovala. Proto jsme si asi rozuměly víc. Byla to moudrá duše, kterou nepřestanu nikdy obdivovat, stejně jako svoji druhou babičku, jenomže ta byla spíš hlídací. První babička byla spíš rozmazlovací.
Když dcera dospěla, přišlo mi období, kdy jsem si pomýšlela na vnouče. A pak mě napadlo, jestli mu budu správnou babičkou. Každý vztah může být krásný, je to věc přístupu z obou stran. Jaký asi bude ten náš? Musíme na tom ještě pracovat. Zdá se ale, že je to na dobré cestě.
„Já to tady mám lád.“
„Tak to je dobře, my tě taky máme rádi. A proč to tady máš tak rád?“ Nedalo mi to.
„Mám tady honě hlacek.“
„Hodně hraček?“ Přejedu očima dva plyšáky, které si přivezl, krabici od bot, kde má bagr, mašinku a vrtulník a nezdá se mi to.
„To myslíš ty hračky u dědy?“
„Ale to jsou moje!“
„Jasně, že tvoje …“ zaháním pochybnosti.
Podívá se na mě a pokrčí rameny: „Mám to tady plostě lád.“