Při úklidu knihovny jsem našla babiččin
starý památník. Zápisky v něm pochází z období minulého století, od roku
1938 dál. Úklid vzal zasvé, začetla jsem se a rozhodla se některé
vzpomínky zveřejnit.
O tom, že jsem celá po babičce, svědčí hned zápisek na první straně památníku: „17. 12. ustlala postel LP 1938 jednou v životě“.
Ze srdce jsem se zasmála, jak děda babičku nenásilně s
citem vychovával. Sama si ji totiž nepamatuji jinak, než u sporáku a
stlaní peřin. Pořád natřepávala, větrala a prala. Babiččin památník je
důkazem jejich lásky, ale obsahuje i jiné vzpomínky.
Vybrala jsem pár veršů:
1) Ten není rekem největším, kdo udeřen zas udeří.
Ten velký, kdo byl oklamán a přec se nezpronevěří.
Kdo lásce doved zlořečit, ten nepoznal ji ani,
neboť láska umí odpustit a nezná proklínání.
2) Mám lítost nad lodí, jež přístav opustila,
nad vteřinou času, jež se s věčnem slila,
nad slepcem lítost mám, že nikdy neprohlédl,
nad vidoucím, který žíti nedovedl.
3) Sny, přeludy jdou s námi v žití,
jdou za námi vždy jako stín,
to člověk teprv pevně cítí,
když padá dolu do hlubin.
Přátelství, láska, všechno mizí,
pak přijde bolest, trpký lék,
po létech jsme si všichni cizí
a máme jen hrst vzpomínek.
